Článek
Máte rádi příběhy? Tak jedním začneme. Pravdivým samozřejmě.
Zlověstnost nesprávných diagnóz
Zkuste si to představit, pedagogicko-psychologickou poradnu pana doktora, proslulého mimo jiné překlady C. G. Junga do češtiny, v osmdesátých letech. Otvírá dveře své poradny a říká matce neposedného dítěte: „Paní, na tohle jsem tu odborník široko daleko jen já.“ Její desetileté dítě vstupuje do chladné ordinace, kde pan odborník následně vyloží nohy na stůl a dojídá svůj langoš, česnekem díky tomu smrdí na sto honů. Následuje kolotoč otázek, mezi něž patří také dotaz: „Co myslíš, zasluhuje vrah trest za zabití?“. Jiného hocha zase ozařoval svíčkou a poté dospěl k závěru, který neváhal jeho matce ihned po hodině vyšetřování sdělit, ortel byl neúprosný: „Váš chlapec bude homosexuál“. Tak to byl expert na hyperaktivitu, respektive dříve se tomu tak neříkalo, nálepka zněla zlověstněji, specifické poškození mozku způsobené nedostatkem vzduchu charakteristickém u nedonošenců či komplikovaných porodů. Prý taková situace nenávratně narušila mozkovou tkáň. Tak to bylo a tak se to říkalo. Propaganda tehdejšího psychologického či psychiatrického aparátu byla děsivá, či spíše děsná.
Hochovi, kterého pan psycholog vyslýchal s tím, že od něho chtěl zjistit, jak má vypadat vězeňský systém, přisoudil zlověstnou sudbu, nevystudovat žádnou pořádnou školu. Nejlépe, aby byl rovnou vyučený, to prý jeho mozek tolik nezatíží. Nutno říci, že ten hoch se následně stal psychologem. Ale peripetií díky zaškatulkování tímto renomovaným odborníkem si zažil v životě až dost. A ten druhý hoch, světě div se, není homosexuál a má funkční heterosexuální vztah. Asi se někde stala chyba. Ale ty traumata, která si musel díky tomuto takzvaném profesionálnímu soudu takzvaného odborníka zažít, vám tady nebudu vyprávět, to už je jiný příběh.
Přediagnostikovaný svět
Toto byl příběh ještě z komunistického totalitního pojetí světa. Je vidět, že soudruzi před oponou měli rádi prášky stejně jako ti za oponou. V západním světě diagnózy tohoto typu byly a jsou rozdávány na počkání. V USA, kde nejsou zakázány reklamy na léčiva v televizi, jedou denně reklamy na preparáty, které vám pomohou se soustředit, a podvědomě je do vás pumpováno přesvědčení, že jste nějak vadní a že váš mozek prostě potřebuje vyrovnat chemické složení, aby začal fungovat správně. Američtí studenti v tomto duchu zneužívají prášky na ADHD (hyperaktivitu) stejně jako na depresi. Rozdíl mezi nemocným a zdravým začíná splývat. A to je špatně.
V Česku se to podle údajů výdeje medikace z lékáren týká hlavně přediagnostikovaných puberťáků či těch dětí, které mají před obdobím puberty.
Je to kupodivu právě v období, kdy by měli rodiče začít se svými dětmi řešit zásadní životní otázky a dát jim směr, místo toho je často nasměřují k práškům, aby je jejich potomci přestali otravovat. To je můj názor vycházející z praxe, se kterým samozřejmě můžete nesouhlasit.
Diagnóza ADHD slovy psychiatra
Aby psychiatr přisoudil vašemu dítěti či vám tuto diagnózu, musíte splňovat několik kritérií. Jejich projevy musí trvat nejméně šest měsíců. Alespoň tak tomu chodí v USA, nevím jak zde, v pedagogicko-psychologické poradně či na psychiatrii v Česku nesedím. Jedná se o minimálně šest příznaků, které se musí objevovat v daném časovém období a to do té míry, která je neslučitelná s fází vývoje podle věku dítěte.
Jsou to problémy s udržením pozornosti při školních úkolech či ve hře. Dalším příznakem je, že většinou děti neposlouchají to, co je jim sdělováno. Mají problém s organizací vlastních aktivit. Snadno se rozruší vnějším podnětem od nějaké činnosti. Když jsou v sedě, tak si často hrají s rukama či nohama. Mnohdy někam vyběhnou v situaci, kdy se to nehodí. Odpovídají dříve než někdo dokončí otázku.
Celkově by se chtělo říct, dítě to je docela živé, já na něm neshledávám nic nekrotického. V případě diagnózy to musí být tak nějak všechno dohromady, a dítě musí lézt rodičům a učitelům opravdu hodně na nervy. Dost na to, aby ho uzavřeli do svírací kazajky chemických preparátů.
ADHD: zrození diagnózy
Děti, které se pohybovaly venku do padesátých let dvacátého století, o diagnóze, která měla definovat poruchu pozornosti či nekontrolovatelnou těkavost, ještě netušily. Diagnóza spatřila světlo světa až v roce 1952, kdy byla oficiálně zařazena do psychiatrického manuálu. Už před tím, než byla zařazena do svatého psychiatrického kánonu DSM, žil jistý doktor Charles Bradley, ten klasifikaci ADHD určil jako abnormální poruchu morální kontroly. To zní hrozně, vidťe. Podle něj děti nebyly schopny kontrolovat své chování, i když byly jinak inteligentní. Ordinoval jim benzedrin, který patří do skupiny amfetaminů. Dnes se používá pro narkoleptické pacienty, tedy ty, kteří upadají do náhlého spánku. Čert ví proč, prý fungoval i na děti hyperaktivní. Asi se u nich hyperaktivita přehnala do takové míry, až zmizela. Přesto, ordinovat lidem nadmíru aktivním amfetamin?
Později se začala používat účinná látka, která se moc od tohoto amfetaminu neliší, také má za následek stimulaci, proto také ADHD medikaci berou někteří američtí studenti před zkouškami. Jmenuje se Ritalin. Dnes může být k dostání i pod jinými názvy jako je Concerta, Methylphenidate Neuraxpharm, závisí to na množství účinné látky.
Ritalin: droga pro děti i ulici
Ritalin je kromě oficiálního léku na ADHD nebo spíše na tlumení projevů ADHD, protože se léčit prý nedá, známý také jako pouliční droga. Ritalin byl poprvé syntetizován v roce 1944 Leandrem Panizzonem. Jeho manželka Marguerita, jejíž přezdívka byla Rita, užívala tuto substanci na povzbuzení při tenisu. Asi jí moc nešel. Leandro pojmenoval lék po ní. Patentován byl lék v roce 1950 a v roce 1955 byl schválen pro veřejné užívání. Pak to všechno šlo šupem.
Nejdříve byl Ritalin užíván pro případy, kdy byl pacient uveden léky do komatu, a pro pacienty, aby se rychle zotavili z anestezie. Velice brzy začal být předepisován na velkou škálu duševních stavů jako je deprese, vyčerpání, schizofrenie, ale také senilita a obezita. Ritalin byl reklamou představován jako zázračná léčba pro kdekoho. V advertoriálu byla v jednom časopise zobrazena povadlá stará žena sedící u radiátoru, s otazníkem: Chcete ji oživit? Tak jí dejte Ritalin. Křičel nápis. I taková zvěrstva se v USA děla a dějí. Nejdříve byl lék užíván pro starší pacienty, aplikovat jej na děti, to napadlo marketéry později.
Paradoxně hlavní konkurent pro Ritalin nebyl nějaký antidepresant nebo jiná farmakologická novinka. Byl to prostě kofein. Ritalin byl proto v marketingu představován jako slabší stimulant než amfetamin, ale silnější než kofein. Jinými slovy, toho kafe byste museli vypít fakt hodně, aby se to vyrovnalo stimulaci, kterou nabízí Ritalin. Zato by vám třeba nemusely, řečeno v nadsázce, z kofeinu vypadat vlasy. I když to není hlavní negativní vedlejší účinek Ritalinu a léků na jeho bázi.
Rozumějte, tady už nastává vážný problém, američtí psychiatři ho také řešili, i když ne natolik, aby explozi farmak ovlivňujících hlavy Američanů zastavili nebo zpomalili. Naopak. Vyrostla díky tomu celá generace lidí, která dnes má vliv na politiku jak vnitřní tak zahraniční, takříkajíc na práškách. V šedesátých letech došlo v USA k paradoxní situaci. Ten stejný lék si v jednu chvíli brala babička i její vnouček. Stará paní užívala Ritalin kvůli depresi a její vnouček pro svou hyperaktivitu. Jako lék na hyperaktivitu byl Ritalin propagován od roku 1961.
Ono to totiž nedávalo smysl předepisovat lék, který stimuluje, pro diagnózu, která se vyznačuje přestimulovaností. Současné výzkumy ukazují působení Ritalinu na zvýšení hladiny norepinephrinu (reguluje vzrušení, pozornost, kognitivní funkce a stresovou reakci), což není úplně dobrá zpráva. Zvýšení hladiny této látky má negativní vedlejší účinky, které se mohou projevit zrychleným dýcháním, přílišným vzrušením a bolestmi hlavy. V podstatě je to dosud uspokojivě nevysvětlený jev, když stimulant uklidňuje. Jeho dopad by měl být teoreticky opačný a u některých studií efekt excitace opravdu zaznamenán byl. Mé chápání tohoto „mystického“ chemicko-neurologického působení spočívá v tom, že se synapse díky Ritalinu přehltí a de facto některé okruhy vypnou. Pro to by svědčily případy, kdy jsou některé děti po Ritalinu malátné či spavé. Je dost možné, že taková medikace má závažné škodlivé vedlejší účinky, jak si povíme později. Bodejť by ne, nezní to zrovna bezpečně, vypínat někomu části mozku, viďte? Co když je to, jako kdybyste zdravé hodně neposedné děti uvazovali na invalidní vozík a pak se divili, že po roce na něm stráveném špatně chodí.
ADHD kontroverze
Dvě knihy na téma ADHD v sedmdesátých letech vzbudily mimořádnou pozornost. Která veřejný diskurz vyhrála, asi už víte. Jedna byla od vězeňské psychiatričky Camilly Anderson. Ta měla pocit, že pokud není ADHD zamedikováno, může způsobit nezvladatelnou míru zločinnosti ve společnosti. Zřejmě vycházela z vlastní zkušenosti s vězni, a to není dobrý výchozí bod. Řečeno příměrem, pokud jediné auto, které znáte, je to poškozené ze smeťáku, asi na nové a lepší prohlížením vraku nepřijdete. Každopádně tato kniha de facto předznamenala doslova eugenickou vlnu kontroly společnosti prostřednictvím léčiv typu Ritalin.
Druhá kniha byla od novinářů Petera Schraga a Diany Divoké (pěkně se její jméno vyjímá u této tématiky, viďte) s titulem The Myth of the Hyperactive Child: And Other Means of Child Control (Mýtus hyperaktivního dítěte a jiné formy kontroly dětí). Zde autoři v roli novinářských hlídacích psů demokracie argumentovali tím, že hyperaktivita není hodnověrná lékařská diagnóza, ale pokus o sociální kontrolu obyvatelstva prefabrikovanou diagnózou. To jsou knihy, které nabízejí stanoviska ze dvou vyhrocených pozic. Od té doby bylo na téma ADHD napsáno tisíce knih. Z obou táborů.
Ne všichni psychiatři s ADHD diagnózou souhlasí, třeba Peter Breggin ji považuje za zcela vymyšlenou a krutou společensky škodlivou diagnózu. Podle něj a řady studií, které uvádí, je problém s Ritalinem markantní. Může totiž způsobit podobné vedlejší účinky jako amfetamin a kokain. To jsou třeba problémy chování, potlačení zdravého růstu u dětí, neurologické tiky, podrážděnost, závislost a dokonce i psychózu. Doktor Breggin pracuje s dětmi, které jsou jinak medikovány kvůli této diagnóze jako s těmi, které jsou živé, sebevědomé a jejich hyperaktivní rysy považuje za užitečnou součást jich samotných.
Některé studie MRI skenů mozků dětí s hyperaktivní diagnózou upozorňují na jisté odlišnosti od takzvaně nehyperaktivních dětí. Tyto rozdíly však nejsou natolik klinicky významné, aby mohly být brány jako určující měřítko. Naopak, v případě dlouhodobé medikace dochází také ke změnám v určitých mozkových oblastech, a některé studie naznačují, že nejsou zrovna příznivé, včetně signálů, že by mohlo jít o dlouhodobé či trvalé postižení způsobené léky.
Moje zkušenost psychologa
Můžete si říct, stejně jako v případě tématu, kdy jsem se vymezil proti bití dětí, vy nevíte a netušíte, kolik dětí je dnes nezvladatelných a agresivních. Musí se to přeci nějak řešit, když ne fyzicky, tak biochemicky.
Často vidím děti, které chodí ze školy. Víte, co mají obvykle v ruce? Zpravidla jdou přes supermarket, v jedné ruce nesou vysokokalorické brambůrky a v druhé energetický nápoj. Vy se pak divíte, že jsou přeexcitovaní? Co svým dětem dáváte jíst? Vaříte jim vůbec? Myslím něco opravdu chutného a zdravého zároveň. Nemyslím tím makrobiotiku nebo jen bio stravu, neřkuli jen vegetariánské jídlo. Dítě potřebuje na mozek spoustu látek, mezi nimiž je i maso. Ano, můžete ho zkusit nahradit, ale jen stěží.
Nejsem ale dietetický poradce, jen vidím, čím se mladí živí a je mi jasné jaké excitační důsledky to pro jejich chování má. Podstatná je také motorická a taktilní aktivita. Když mi přivedete dítě, které bude na židli šoupat nohama a v ruce bude mít mobil a koukat do něj jako do svatyně, tak mi bude souvislost s jeho nervózním chováním jasná. Celodenní interakce s elektronikou zdravý pohyb někde venku nenahradí. Jednoduché ťapání na mobilu či tabletu blahodárné motorické fungování dítěte nerozvine. To už spíš stavebnice. Vždy jsem je doporučoval lidem místo tabletů. Ať se děti baví skládáním věcí, montováním, holčičky třeba šatičkami pro panenky, i když, aby to nebylo sexistické, bez ohledu na pohlaví, ať zkrátka dítě na něco šahá, klidně ať to rozbíjí a zase dává dohromady. Já jsem taky jako dítě rozpáral břicho medvídkovi, abych se dozvěděl, co je uvnitř.
Když vidím tváře některých matek a jejich nervózní chování, je mi jasné, že to prostě děti mají z nich. Ano, nálada a chování je nakažlivé. Chápu, že některé matky to mají opravdu nahnuté a nestíhají, zvlášt, když je nepodporuje jejich partner a jako otec jednoduše přijde domů a dětem se nevěnuje vůbec. Nebo se na ně vykašlal kompletně a z rodiny odešel. Tento bludný kruh někde začíná a někde i končí, lze mu učinít přítrž, jde o to, společně hledat funkční řešení.
Dospělí s ADHD
Díky biologické víře v to, že ADHD vás neopouští ani v dospělosti, zjevně proto, že váš mozek podle přesvědčení některých vědců nedozraje natolik, aby deficit hyperaktivního dítěte zacelil, tu máme poměrně značnou skupinu dospělých hyperaktivů. Jak říkám, je to často víra. Ale lidé mají potřebu uctívat neměnnost, tak jednou hyperaktivní dítě je vždy hyperaktivní i jako dospělý. Toto stigma vytvořené farmaceutickým byznysem je třeba odstranit. Samozřejmě můžete mít problémy s pozorností i v dospělosti, zvlášt, když je neřešíte už od dětství. Takoví lidé podle psychologů často střídají partnery a práci a u ničeho nevydrží.
Výhody ADHD
Pokud si přeznačkujeme hyperaktivitu pozitivně, můžeme říci, že to je velká výhoda umět rychle přenášet pozornost z jedné věci na druhou. Pokud to opravdu umíte. Vždyť se o ženách říká, že umí dělat několik věcí zároveň. Tak pokud jste ADHD muž, můžete se tím snadno vyrovnat ženám. Faktem je, že pokud jste rychlí, může se to stát s trochou cviku v tom, abyste ty věci také dokončili, velkou výhodou. Předstihnete tím kdejakého člověka typu želva anebo takového paňáce, který vždy zůstane tam, kde ho postavíte. Berte tuto diagnózu jako výzvu k něčemu jinému, než dělají ostatní. Věnujte se pozitivním činostem, které vám dělají radost. Třeba jich zvládnete několik zároveň a lépe, narozdíl od těch ostatních „normálních“.
Autor je psycholog a religionista. Neúnavně nikoliv však naivně se zabývá zdokonalením nástrojů pro podporu veřejného a privátního zdraví.
Článek nenabízí žádné zdravotní doporučení ani nebojuje proti léčbě hyperaktivity medikálními prostředky, které jsou v některých případech nezbytné. Nemá za účel zlehčovat osudy lidí, pro které je medikace v současnosti jedním z řešení. Jeho záměr spočívá zejména v preventivní rovině.
Aktualizovaná poznámka k čtenářům:
Naprosto chápu výtky čtenářů, kteří se domnívají, že nejsem psycholog, jelikož jim můj styl nepřipomíná nic z toho, co znají z přístupu místních psychologů. To je naprosto v pořádku, nevystudoval jsem totiž psychologii v Česku a nejsem zastánce psychologického přístupu českých psychologů, dalo by se říct, že jsem jeho principielním odpůrcem, protože se podle všeho zdá, že český psychologický přístup lidem spíše škodí než pomáhá. I z tohoto důvodu píši své články, abych ukázal jiné přístupy, které jsou v psychologii možné a proti kterým je zde, zdá se, vedena jistá nepřátelská kampaň buď ze strany frustrovaných uživatelů místní psychologie nebo ze strany samotných psychologů. Budu rád, pokud dáte prostor i jinému přístupu k této problematice a nebudete mne házet do jednoho pytle s českými psychology, protože mezi ně opravdu nepatřím.
Zdroje:
Wender. P.H., Tomb. D. A. ADHD. A Guide to Understand Symptoms, Causes, Diagnosis, Treatment, and Changes Over Time in Children, Adolescents, and Adults. 2017.
Kooij. S.J.J. Adult ADHD. Diagnosis and Treatment. 2002.
Smith. M. Hyperactive. The Controversial History of ADHD. 2012.
