Článek
Není divu, že se v Čechách rozproudila diskuze o zrušení zeměpisu. Češi zřejmě neví, k čemu je dobrý. Český pas vám sice umožní cestovat do většiny zemí na světě, ale Česko si berete vždy s sebou. Češi se vychloubají na sociálních sítích dovolenou v Dubaji, ale co se tam dozví o místních obyvatelích a jejich zvycích kromě korzování v obchodních centrech jako v Česku? A tak mohu brát jednu zemi po druhé. V Egyptě raději nevycházejí z hotelových komplexů, nebo se jedou rovnou kouknout na pyramidy. Kdo je postavil, o tom ví řada z nich ještě méně než Elon Musk, který za jejich tvůrce považuje mimozemšťany.
A co ti z nich, kteří o dalekých krajích zdánlivě vědí hodně? Proslulí čeští cestovatelé? Tak o nich si povíme více a podíváme se jim na zoubek. Nejdříve se rovnou koukněme na pár zásadních kulturních rozdílů.
Češi vs. jiné národy
V Číně budete těžko prosazovat reklamu na hodinky, kde bude stát osamělý Číňan užívající si sám sebe. V asijské reklamě budete vždy obklopeni ostatními. Prestiž jedince zde nic neznamená. Podstatná je sdílená prestiž. V české společnosti je individualismus vyhnán ad absurdum. Každý chce žít svůj život, být sám, ale zároveň chce těžit z užitku, který mu přináší společnost druhých.
Nelze sedět na dvou židlích, říká jedno přísloví, a tohle je přesně ta schizofrenní situace, ve které Češi žijí. Zatímco Asiaté se zaměřují především na fungování jejich rodinného celku, Češi žijí v neustálém rozporu. Chci být sám, nechci být sám. Jistou zkušenost mohou mít Češi s tímto asijským principem u Vietnamců pobývajících v Česku. Je jim celkem jedno, kolik hodin stráví ve své prodejně, podstatné pro ně je, aby zajistili svůj rodinný klan. Donedávna jim Češi na veřejnosti přezdívali „rákosníci“. To taky vypovídá o tom, jak Češi vnímají jinakost a jiné kultury, nemyslíte?
Český hermetismus alá uzavřenost české kotliny
Češi jsou vůbec jedni z nejvíc sebeuzavřených národů na světě. Žijí v přesvědčení, že zde nelze vpustit žádné cizí vlivy, včetně migrantů z jiného kulturního prostředí. Migrace Vietnamců byla určitou výjimkou potvrzující toto pravidlo. Přišli sem jen na práci, a stejně bylo zpočátku jasně určeno, že se nesmí stýkat s nikým jiným než se svou vlastní komunitou. Pravidlo, které s jistými výjimkami vlastně platí dodnes, samozřejmě nepsané. Většina Čechů by nesouhlasila s tím, aby zde žili lidé ze Středního východu či odněkud z Afriky. Sice navenek troubí do světa to, jak jsou tolerantní, ale v realitě jim to prostě nejde.
Češi často nemají zkušenost s jinými kulturami o nic větší než tu, že někam dojedou, třeba do Řecka, a vrátí se neuspokojeni zpět s tím, že jim místní nenaservírovali řízek či rovnou svíčkovou. Sice velice rádi cestují i do exotických zemí, ale jejich dojmy z cest jsou často hodnocené typickou českou perspektivou, a proto jsou jejich popisy cizích zemí a cestopisy z pohledu antropologa, tedy vědce, který se zabývá studiem cizích kultur zevnitř, informačně málo hodnotné.
České cestovatelství
Upřímně řečeno, pro mne jako antropologa jsou cestopisy Zikmunda a Hanzelky spíše povrchním popisem cizích krajů. Psychických detailů a kulturních zajímavostí zde nacházím pomálu. Zvlášť na to, kolik toho projeli a kolik toho poznali. Není divu, když jejich prvotním impulsem bylo prezentovat českou automobilku a vytvořit cestu případným obchodním kontraktům. Tenhle motiv se prostě u jejich cestopisů nedá přehlédnout. Podobně tomu bylo u českého cestovatele Františka Alexandera Elstnera, který měl za úkol po světě zpropagovat Škodu Popular.
To se však netýká jen tehdejších cestovatelů, i současní čeští cestovatelé si s sebou do cizích krajů také berou svou českou optiku. Když už jsme u té optiky, jedná se například o fotky Jana Šibíka v afrických slumech. Jeho slumy působí dramaticky, člověk by se bál do nich vstoupit a srdce by mu nad utrpením místních ustrnulo. Jenomže právě v tom slumu, který Šibík fotil, žijí také lidé, kteří zde žít chtějí a pronajímají domy movitějším Afričanům. Jejich slumové baráky jsou posety satelity a žijí zde poměrně spokojeně. Vytvářet obraz zbědovaných Afričanů se sice zažilo po různých koloniálních vlivech Britů či Francouzů, ale realita je často jiná.
Buď čeští cestovatelé převezmou optiku jiných kultur nebo mají čočky rozmazané od své české nátury, pokud jde o schopnost vidět nezkaleně to, co se děje ve světě, to je opravdu vzácné a v současných českých cestopisech něco takového nenalézám.
Česká cestovatelská Wikipedia vs. anglická Wikipedia
Klasickým příkladem rozdílů vnímání kulturních vzorů je odlišný styl psaní lidové encyklopedie Wikipedia v jednotlivých jazykových mutacích. Můžete si to třeba srovnat u Papui Nové Guinei. Češi zde mají dokonce svou vlastní vědeckou stanici, nedá se tedy říct, že by neměli osobní zkušenost života na tomto ostrově. V české Wikipedii se o Paupáncích hlavně dozvíte, že jsou to skrz naskrz kriminálníci. Pomalu by se člověk bál na Papuu přijet, oproti tomu na anglické mutaci Wikipedie je sice zmíněna kriminalita, ale zasazená do kontextu papuánské kultury, o které se tam dozvíte opravdu hodně.
Češi zřejmě vlastní nějakou podivnou optiku, kterou se očividně inspiroval cestovatel Jan Ámos Komenský a na jejímž základě vytvořil své dílo Labyrint světa a ráj srdce (napsáno v Brandýse nad Orlicí). Jsou to ty brýle mámení, které mají čeští cestovatelé jakoby trvale nasazeny na očích, nebo snad jsou to čočky, které spatřily také světlo světa právě v Česku a kalí pohled Čechů na jejich okolí?
České motivy k poznávání cizích krajů
Kdo zapátrá v historii narazí na známého českého cestovatele Aloise Musila. Ten je populární hlavně u českých antikvářů, protože původní tisky jeho knih se šplhají do poměrně vysokých částek. Tento muž, ačkoliv katolický kněz, se stal součástí arabských kmenů, byl jmenován dokonce arabským náčelníkem (alespoň tak to podává on) a zjistil, že muslimové dříve malovali lidské postavy na svých obydlích, ačkoliv to bylo v Islámu zakázáno. Objevil pro svět pouštní zámek Amra a jeho výzdobu. Jeho motiv však znovu nebyl zrovna čistý. Byl špiónem mocnáře Rakousko-Uherska a jako takovému mu šlo hlavně o zdroje na exotickém Východě a o politické rozbroje. Jeho knihy zřejmě nepřekvapivě tvoří z větší části jen takové rodokapsy, které zobrazují jeho smyšlená či částečně reálná dobrodružství mezi berberskými kmeny.
Podobně český cestovatel Emil Holub, který společně s Brity těžil Afriku, o jehož chování a motivech podává podrobnou zprávu méně známý cestovatel z Čech Čeněk Paclt. Nebo český vědec Albert Vojtěch Frič, který procestoval Jižní Ameriku a zemřel na banální tetanus nikoliv v džungli, ale v Praze. Z exotických míst přivezl jednoho Indiána, kterého Pražanům ukazoval jako opici v cirkuse, a ti jej přezdívali Červíček. A muž, který šel v jeho stopách, Miloslav Stingl, ten mě vyloženě nudí, o jeho motivech spojených s tehdejší českou politickou garniturou bych se raději nerozváděl. O něm je známo, že vždy cestoval v saku a kravatě. Kdokoliv, kdo kdy opravdu po světě cestoval, mi může potvrdit, že takový cestovatel toho o místním životě moc nezjistí. Současné cestopisy různých mladých nadšenců, kloučků či dívek, kteří vedle česky šablonovitého pohledu na cizí země navíc nemají ani žádnou životní zkušenost, krom té, že jim jejich bohatá rodinka cesty zasponzorovala, ani nemá cenu zmiňovat.
Suma sumárum, špatný motiv, špatný cestopis. Respektive bez dobré energie. Je to, jako byste četli kulturní popis Česka od burzovního makléře z Británie, který by sem přišel kvůli ekonomice. V takových popisech by se jistě ztratilo to podstatné, a to duše místních obyvatel.
A co vy, znáte nějaký hodnotný český cestopis, který by opravdu vystihl duši cizích krajů a jejich obyvatel?
Vzpomínám si na jednoho z nich, pana Eskymo Welzla, ten měl motiv cestovat úplně jiný než ti předešlí. Odejít z Rakousko-Uherska, především z Česka, a už se nikdy nevrátit. Prošel s oslem a vozíkem celou Sibiř a dostal se na Novosibiřské ostrovy, nebylo-li by administrativní chyby Američanů, už by se do Česka zpět nedostal, ale díky tomu máme jeho výpověď v psané podobě. A zrovna jeho vyprávění se snažili Češi za každou cenu znevážit, čímž jen potvrdili, že jejich neochota a neschopnost chápat věci jinak než ze své stále stejné omezené perspektivy a přijmout jiný popis skutečnosti než ten, na který jsou zvyklí, je jim bytostně dána a ničí jim život. Jan Eskymo Welzl byl opravdový cestovatel, který rozuměl duši těch, které potkal, navštívil a se kterými žil. A pak možná ten Komenský, o němž se mezi dětmi říkalo, že skáče z mostu na ženský. Opravdu nelichotivý popis muže, který přál českým dětem to nejlepší. Jeho Labyrint světa a ráj srdce se dá chápat jako takový virtuální cestopis po Evropě, a především po tehdejším i současném Česku.
A co bych vzkázal těm, kteří se úzkoprse drží svého zkostnatělého pohledu na okolní svět? Necestujte, přátelé, zůstaňte doma za pecí, tam je vám dobře, a hlavně nepouštějte do světa svá toxická moudra. Nikdo o ně nestojí.
Autor je antropolog, který strávil určité životní období v Africe, trávil čas ve slumech bez doprovodu, a má zkušenost s českou intolerancí vůči jiným kulturám z vlastní zkušenosti sňatku s Afričankou a jejího pobytu v České republice.
Zdroje:
Jan Eskymo Welzl. Třicet let na zlatém severu. 1932.
Čeněk Paclt. Sedmnáct let v jižní Africe. 1941. Průlom.
František Alexander Elstner. Lovci kilometrů: africké dobrodružství tří Evropanů, které prožili v kapesním automobilu mezi Prahou, rovníkem a Prahou. 1948. Unie.
Alberto Vojtěch Frič. Strýček Indián. 1968. Albatros.
Alois Musil. Tajemná Amra. 1932. „Novina“, tiskařské a vydavatelské podniky, zapsané spol. s r.o.
