Proč Írán tak nenávidí USA

Byly časy, kdy existoval Írán jakožto velkolepá perská říše a neexistovaly Spojené státy Americké. Persie má totiž několikatisíciletou historii, zatímco USA má za sebou pouhých několik set let fungování. Přesto dokázaly USA Íránce vyprovokovat k velkým projevům nenávisti, které dosud neustaly. Jak je to možné? Co bylo příčinou?

Představte si, že se třeba v Japonsku místo pozdravu a odstupu rovnou vrhnete na někoho neznámého a začnete mu potřepávat rukou. Japonec bude v šoku. Ostatně Japonci jsou tradiční lidé, a i když vyrábějí různé novinky, které jsou populární v celém světě, přesto nepřestali být lidmi konzervativních hodnot, jako je rituální pití čaje, respektu ke starším lidem, k sociálním pravidlům. Prostě mentálně žijí v samurajském věku.

Do toho svého času také zasáhli Američané a převrátili Japonsko naruby. Dokonce jako vítězná mocnost v době porážky Japonska vysbírali Američané japonské meče a nechali je prodat v aukcích a vůbec po celém světě. To bylo pro Japonce velké ponížení a vyjádření neúcty k jejich tradičním hodnotám. Američané totiž oproti ostatním státům a kulturám vznikli poměrně nedávno z kotlíku evropských národů, které byly natěšeny na to, drancovat zdroje nového kontinentu. Jejich chybějící respekt a úcta k tradičním hodnotám se projevila v tom, jak jednali s místním domorodci, Indiány. V rámci genocidní politiky zemřelo desetitísíce místních, aby uvolnili cestu „pokroku“. Míněno, aby odevzdali půdu pro její nové majitele, kteří ji získali za cenu krve původních osadníků. Taková je historie USA před několika sty lety.

O čem svědčilo americké chování na japonské půdě? O tom, že tato dosud nezralá americká demokracie měla postaveny hranice národního ponížení někde úplně jinde, než v realitě. Japonci se sice ze svého pokoření do jisté míry vzpamatovali, ale zase chtěli tuto porobu vrátit USA obchodními válkami, což se jim po léta dařilo.

A historie Persie? Před několika tisíci lety byl perský král Kýros zvyklý na to, že se před ním v Persepoli promenádovali poražené národy jako na trhu a skládaly dary k jeho nohám. Peršané zvítězili nad Babylónskou velmoci a svého času zabírali prostor až k Arménii, Řecku a Egyptu. Na mapě níže můžete vidět území, které perská říše zabírala v roce 500 př. n. l.

V době, kdy USA začalo hrát roli na světové scéně, měla Persie svá nejlepší léta za sebou. Na jedné straně její hranice byl Sovětský svaz, a to bylo příčinou opravdu velkých obav ze strany Američanů, kteří byli po druhé světové válce posedlí hrozbou studené války a tím, že by jim mohli Sověti vyfouknout nějaký ten světový krajíc navíc.

Tímto se dostáváme k Rezá Savádkúhím, později Rezá Chánovi. Nenarodil se v nějak extra nóbl rodině, a proto se přidal do kozácké brigády (1919 zástupce velitele), kterou v té době v Persii zřizovalo carské Rusko. Tehdy byla Persie v rozkladu, chyběla jí rozhodná vláda, samozřejmě infrastruktura notně zaostávala za Evropou a do toho o ní vedly soutěž světové mocnosti. V regionu působili dva velcí hráči - Rusko a Británie. Na USA ještě mělo dojít později. Réza usiloval o podporu Británie. A tak připravil státní převrat a se svými kozáky vstoupil v roce 1921 do Teheránu.

Od této chvíle se stal hlavním íránským hráčem a v podstatě se začal chovat jako šáh. V roce 1926 se nechal po vzoru Napoleona korunovat a přidal si jméno Pahlaví, což byl výraz, který mu dodal na důstojnosti, pocházel totiž z doby úspěšných šáhů. Rezá Šáh Pahlaví modernizoval zemi, pozval do ní cizince a zakázal ženám nosit závoj. Změnil název Persie na Írán (země Árjů).

Druhá světová válka mu však zlomila vaz. Hrál si na neutrální stát, přitom tajně podporoval Hitlera. Britové to vytušili a donutili ho de facto k abdikaci. Britové a Sověti si pak obsadili důležitá místa v Íránu. Počkejme ještě na pokračování, něco podstatného se tu objevilo, co změnilo historii Íránu a vedlo k nenávisti vůči USA. Byla to ropa!

Ropa byla v Íránu k dispozici po tisíciletí. Byla dobře známá jako žhnoucí oheň ze země. Nicméně až na začátku 20. století se s pomocí Britů odhalilo, k čemu by mohla být dobrá. V roce 1909 byla založena Britsko-Íránská ropná společnost. A samozřejmě smlouva byla nevýhodná pro Írán. Veškeré zisky šly Britům rovnou do kapsy.

Situace se jevila neúnosnou a na scéně se objevil nový šáh, potomek Rezy šáha.

Muhammad byl Rezův syn. V kritické situaci po druhé světové válce si mocnosti nebyli jisty tím, jak dál. Írán byl spouštěcí ventil nepokojů v regionu, a USA potřebovalo chránit svůj výhonek Izrael. Íránci byli šíítští muslimové a duchovní měli v Íránu obrovský ideologický vliv.

Předchozí samozvaný šáh Rezá byl mrtev, zanechal však po sobě následníka. Jeho linii se Britové rozhodli vzkřísit z mrtvých z čistě kalkulačních důvodů. Potřebovali nějakého umírněného prozápadního muže, který by zmírnil jejich obavy ze sovětské expanze. Novopečený šáh si však dobře pamatoval to ponížení, kdy jej Britové dosadili jako svou loutku.

Postupně přestával být poslušným. I když pokračoval v modernizaci země a potíral náboženský fanatismus spolu s náboženskými svobodami a politicky si razil svou linii melancholického zaměření na slavnou perskou minulost, neuspěl u íránského lidu natolik, kolik by si přál. Vytvořila se vůči němu velká náboženská opozice ze strany duchovních, ale i intelektuální ze strany studentů univerzit. Mezitím se začal šáh vyjadřovat k ropné společnosti, jejíž zisky šly především cizincům.

Američané v době jeho největší slávy v zemi zřídili první nukleární reaktor. Francouzi poté začali budovat v zemi další nukleární zařízení. Vše se pak zastavilo, a to ve chvíli ropné krize. Tehdy šáh využil v roce 1973 tlaku OPEC, tedy zemí vyvážejících ropu, jehož byl Írán členem. Do toho všeho již dříve v padesátých letech vstoupil další hráč, íránský premiér Muhammad Mosaddek. A s ním začala veškerá ta nenávist, která v Íránu donynějška kypí vůči USA.

Byl to Mosaddek, který narozdíl od šáha nebyl ničí figurkou, i když USA se snažilo vytvořit dojem, že je až moc blízko komunistické straně. Což se nepotvrdilo. Mosaddekovi šlo o to, vrátit Íránu jeho vlastní zdroje, a tak rozhodl o znárodnění ropné společnosti. Okamžitou reakcí Britů byl plán, jak jej zdiskreditovat. Spojili se s USA, kde Mosaddek dokonce byl v OSN vysvětlovat své rozhodnutí, které mu žádný národ nemohl upřít. Američané se tvářili jako měsíček na hnoji, vyjadřovali mu podporu a za jeho zády chystali spolu s Brity státní převrat.

Roli hrál i ohebný šáh, který nechtěl mít žádné starosti s vládnutím, jen žít v západním luxusu. Ten Mosaddeka na základě britsko-amerického tlaku odvolal, což Mosaddek neakceptoval. Výsledkem byly celonárodní demonstrace podporované agenty CIA a MI6. Mosaddek musel podstoupit ponižující soudní proces a výsledkem bylo, že byl odsouzen k domácímu vězení do konce života. Tam nemocný později umírá. Na celonárodní ponížení zinscenované Brity, režírované Američany a motivované touhou po zisku z ropy, za které se ani jedni ani druzí nikdy řádně neomluvili, Íránci nikdy nezapomněli.

Dění v souvislosti se šáhem a Mosaddekem sledoval z ústraní někdo, na koho by si byl nikdo nevsadil, že se jednou stane hlavní postavou v íránsko-americkém příběhu. Chomejní, šíitský duchovní, který se zabýval hlavně mystikou a gnózí, rozhodně nepůsobil jako politický propagandista. Nicméně i jeho bylo třeba se zbavit, pro jistotu. Tak přemýšlel šáh a proto nechal Chomejního vyhostit. Po různých světových zastávkách Chomejní skončil ve Francii, odkud posílal audionahrávky do svého rodného Íránu, které se staly populárními mezi miliony Íránců.

Chomejní působil jako vůdce nového typu, něco jako guru hippies. Ostatně vypadal podobně jako starší verze Seanna Conneryho. Jednou se dokonce spekulovalo o tom, že jej bude Sean hrát v hollywoodském filmu. Nikdo nečekal, že by se Chomejní mohl stát autokratickým vůdcem Íránu, kde všechna pravidla budou diktovat mulláhové. Nicméně stalo se. Šáh v roce 1979 utekl pod tlakem průšvihů, které v zemi natropil, do exilu a Chomejní se monumentálně navrátil do Íránu. Po čtrnácti letech ve vyhnanství, ve věku 78 let. Íránci všech generací jej zbožňovali více než Američané jakoukoliv hollywoodskou ikonu.

Krátce po jeho návratu došlo k bizarní události. Íránští studenti přepadli americkou ambasádu a vzali do zajetí všechny její osadníky. Trvalo 444 dní, než byli všichni propuštěni. Byla to pomsta za to, co Američané způsobili Íránu a Mossadekovi. Ambasády bývají nedotknutelné, ale když Američané sáhli na nedotknutelnost národní celistvosti Íránu, diplomatická ochrana padla za oběť.

Chomejní začal představovat Ameriku jako velkého Satana a burcoval proti této zemi všemi prostředky. Propaganda se ujala, ostatně živnou půdu pro ni připravili samotní Američané, a už to jelo na automat.

Dnešní Írán a to, co z něho zbylo, je důsledkem utilitární diplomatické politiky USA a náboženské propagandy Imáma Chomejního.

Nutno dodat, že Donald Trump se svou nediplomatickou rétorikou rozhodně situaci nikterak nepomáhá. A tak je docela možné, že USA v Íránu prozatím zůstanou tím starým Satanem jako obvykle.

Rozžehnout nenávist je snadné, ale zjistit jak ji uhasit, to už není tak jednoduché. Často se tak vrátí na hlavu těm, kteří ji provokují. Je to, jako byste byli na benzínce a škrtli byste tam sirkou. Uhořeli byste společně s objektem vaší sabotáže.

Provokovat nenávist se opravdu nikomu nevyplatí.

Prameny:

Abbas Amanat. Iran: A Modern History. 2017. Yale University Press.

Mohammad Manzoor Nomani. Khomeini, Iranian Revolution and the Shi'ite Faith. 2024. Qadeem Press.

Shaul Bakhash. The Fall of Reza Shah: The Abdication, Exile, and Death of Modern Iran's Founder. 2022. I.B. Tauris.

Ray Takeyh. The Last Shah: America, Iran, and the Fall of the Pahlavi Dynasty. 2021. Yale University Press.