Jak se pozná génius

Sir Francis Galton, současník a příbuzný Charlese Darwina, si dal práci s rozklíčováním původu geniality. Ve své knize Hereditary Genius (1869) analyzoval úmrtní oznámení časopisu Times. Na základě těchto dat sledoval linii úspěšných evropských osobností. Přitom došel k závěru, že genialita, stejně jako její opačný pól - idiotismus, je dědičná. Během let se vědecké i populární postoje k původu geniality různě měnily. V popularizačních knihách týkajících se oblasti seberozvoje se můžete dozvědět návody k tomu, jak myslet jako Einstein, jak se stát geniálním, dokonce je prý možné se „naučit“ mít charisma.

Na následujícím příkladu jednoho mimořádného ducha uvidíme, jak se genialita může projevovat. Pro ty, kteří oplývají výraznými intelektuálními talenty a nejsou pro ně oceňováni či jsou snad dokonce ostrakizováni svým nepříliš bystrým okolím, může příklad Jana Blažeje Santiniho posloužit inspirací a nápovědou.

O soukromém životě, původu talentu a způsobu prosazení se tohoto geniálního stavitele se mnoho nehovoří. Avšak, každý kdo navštíví poutní kostel na Zelené Hoře (památka UNESCO), kde nenajdete jediný tmavý kout - hra světla, kterou zde v době baroka Santini rozehrál je nadčasová a uchvacující, či kdo vyjde po schodišti do nebes v klášteře v Plasích, architektonicky řešeném tak, že působí jakoby zavěšené na ničem, pocítí, že se setkal s dílem někoho výjimečného.

Jak jméno Santini naznačuje, jeho rodové kořeny sahaly do Itálie. Cítil se však spíše Čechem. Jeho otec byl zručný řemeslník, jako kameník pracoval na některých významných stavebních projektech. Celkem vzato, neměl žádné významné rodové kořeny, pocházel z měštansko-řemeslnické rodiny. Santini měl zřejmě nějakou vrozenou vadu, která souvisela s omezením pohybu. Učil se malířství i kamenictví. Členem žádného oficiálního cechu se nestal. Podepisoval se často jako architekt. Učil se ve své době od těch nejlepších stavitelů, umělců a myslitelů. Osvojil si rozsáhlé znalosti z oborů filozofických věd, především v oblastech religionistiky a mystiky. Díky tomuto širokému rozhledu byl schopen navázat kontakt s významnými opaty cisterciáckých klášterů, kteří jej začali najímat na rekonstrukční práce na svých klášterech.

Ano, dobré kontakty jsou pro génia nutné jako sůl. A musí si je umět pečlivě vybírat. Santini, řečeno současnou byznys hantýrkou, byl také precizní networker.

Pokud jde o jeho osobnost, působil na lidi rozporuplně a nebylo jednoduché s ním navázat vztah. Ostatně, to je jeden z rysů génia. Je plně ponořen ve své mysli, potřebuje klid a čas na své myšlenky. Častý kontakt s vnějším světem a vyrušování je pro něj devastačním. Málokdo Santinimu rozuměl, jak by tedy bylo možné čekat, že s ním bude umět navázat vztah. Průměrní lidé si často stěžují na to, že chytří lidé působí jako arogantní a povýšení. Často je tomu právě naopak. Ti, kteří někomu díky absenci mimořádných schopností nerozumí, místo, aby se s tímto faktem smířili, raději jej odsoudí pro vlastní nedostatek vhledu a pochopení. Santini v komunikaci s druhými lidmi rozhodně neusiloval o podbízivou srozumitelnost. Liboval si v hříčkách, jinotajích a sebeironii. Podepisoval se například: „pilný, dobrý zloděj povozník a čeledín Honss Satan Aichel.“

K tomu, aby se génius prosadil, také potřebuje schopnost ubránit se před okolím, které je jeho mimořádnými schopnostmi pobouřeno a snaží se jej proto buď ignorovat, či rovnou zničit. Řada talentů byla díky tlaku svého okolí zmařena. Proč se asi řada umělců prosadila svým dílem až po své smrti? Schopnost se ubránit však Santinimu nechyběla. Prokázalo se to například v několikaletém soudním sporu, který vedl. Podrobné soudní záznamy, které máme k dispozici, svědčí o jeho brilantní schopnosti bránit se všelijakým osobním útokům a podpásovkám. Jednou právník protistrany vznesl námitku, v době, kdy již Santini vyprodukoval mimořádná architektonická řešení, že je „malířem, z nějž se vyloupl architekt.“ Jinými slovy, samotná jeho kvalifikace byla rovněž předmětem sporu, což může působit vzhledem k neoddiskutovatelným výsledkům, které tehdy měl, jako směšné. Ostatně, nikdo z cechů, které se týkaly jeho odbornosti, proti němu ve sporu nevystoupil. Jen lidé, kteří jeho práci nerozuměli.

Zadavatelé Santiniho prací při jeho brzkém odchodu ze života ve své vzájemné korespondenci želeli „muže nadmíru virtuózního.“ Jeden z významných znalců Santiniho, profesor Mojmír Horyna, jej charakterizuje takto: „Nebyl mu vlastní ani svět…sousedské družnosti, byť v něm na Hradčanech vyrostl. Jeho silný vnitřní život, spojující odvážnou představivost s chladně precizním intelektem, hledal i smysl životní každodennosti jinde a jinak. Jeho vášně byly proto vnitřní a utajené a bouřily v krystalických kalkulech a zaujetí ideální skutečností…“

Jedním ze Santiniho posledních přání bylo, aby nikdo neotvíral jeho diář. Proč také? Kdo jiný by pochopil nitro génia, než on sám? Jeho závěť zmiňuje rozsáhlou knihovnu, kterou měl ve vlastnictví. Jednou z charakteristik polyhistora je jeho široký rozhled. Vždy si dávám pozor na lidi, kteří nečtou (tedy i na to co čtou). V poslední době se tím lidé dokonce i chlubí a to osobnosti ze všech pater, dokonce i světové politiky. Bůh nás chraň takových vůdců.

Dalším omylem, týkajícím se kreativity či přímo geniality je ten, že lze tuto schopnost vypěstovat na workshopech a pak lze původního génia jaksi naklonovat. Kolik lidí by se chtělo naučit myslet tak, jako Steve Jobs. A kolik lidí takové přísliby trousí v rámci marketingu svých seminářů. Znovu nám poslouží jako krásný příklad Santini. Po jeho smrti působilo několik stavitelů a architektů, kteří se snažili o zachování případně o rozvoj jeho odkazu. Žádný z nich však jeho odkaz neobohatil nebo nikam neposunul. Historik Mojmír Horyna výstižně shrnuje, proč tomu tak bylo: „Silná osobní vyhrocenost Santiniho tvorby, vyrůstající z jeho skvělé představivosti, hloubky a subtilnosti jeho intelektuální spekulace a širokých znalostí soudobé i historické architektury byla příčinou, že živé a dynamické rozvíjení jeho pozoruhodného konceptu architektonického díla nemohlo přežít svého tvůrce.“

Uznávaný lektor divadelního umění se zamyslel nad původem talentu ze zcela praktického úhlu. V dřívějších dobách bylo minimum možností ke vzdělání, velmi málo gramotných jedinců, a také byl zlomek jedinců, o kterých dnes máme zprávy o jejich talentu. Dnes, v době vyspělých technologií, v našich zeměpisných šířkách, kde téměř každý umí číst a psát, nemáme talentovaných lidí o mnoho více než v negramotných dobách. Dochází tedy k závěru, že talent je něco, co se nedá vytvořit z ničeho.

Zdá se, že to buď máte nebo prostě nemáte. A patří to jen zlomku lidí. Každý známe případy, kdy byl netalentovaný umělec podporován svým příbuzným či donorem v jeho činnosti a výsledky byly poněkud rozpačité, někdy až tristní. Važme si proto lidí vpravdě talentovaných, jsou na červené listině, vždy a v každém čase jakoby před vyhynutím. Místo vměstnávání talentovaných lidí do klecí open officů, tabulek a reportů, jim dejme prostor.

Jen tak může náš svět spět někam dál. A co skýtá budoucnost? AI (artificial intelligence) a Industry 4.0 jsou krásné ukázky toho, jak mimořádně schopní lidé, kteří zkonstruovali AI a roboty, vložili do techniky svůj talent a um, který převyšuje kognitivní možnosti řady lidí, kteří se dnes oprávněně bojí, aby nepřišli o práci a osobní význam. Nepleťme si však příčinu s následkem. AI je důsledkem geniality geniálních lidí, ne naopak. Svou pozornost a ocenění tedy směřujme nikoliv k robotům, ale k jejich geniálním tvůrcům. A to tvůrcům nejen robotů, ale povznášejícího vizuálního umění, konceptuálního umění, a vůbec umění myslet. To budeme vždy potřebovat jako sůl.

A proto se připojme k plaskému opatu Eugenu Tyttlovi, který v dopise svému kolegovi, ždárskému opatovi Václavu Vejmluvovi, vzdává hold jejich geniálnímu právě zesnulému spolupracovníkovi Janu Blažeji Santinimu: „Ecce mors invida inflorida 46 annorum actate eripuit nobis nostrum Dominum Santinum, architectum rarum, virum in diebus suis celebrem, dignum, qui unius saeculi vita fungeret, ut opera ipsius mundus plura accepisset, quae posteritas admiraret.“

Zdroje:

Mojmír Horyna. Stavby Jana Blažeje Santiniho na Žďársku, Žďár nad Sázavou 1999

Mojmír Horyna. Jan Blažej Santini-Aichel, Praha 1998