Jak se stala Bible světovým bestsellerem

Tisknout se Bible začala před více než 570 lety. Německý vynálezce Johannes Gutenberg samozřejmě vytiskl Bibli jako svou první knihu. Biblické společnosti ročně chrlí miliony kusů této knihy nebo její části. Tak třeba jen svědkové Jehovovi, kteří jsou mezi církvemi považováni za tiskovou velmoc, která se již z velké části přesunula na internet, své Bible stále tisknou. Jejich Překlad nového světa Svatých písem je k dispozici ve 180 jazycích a bylo jich od roku 1950 vytištěno 227 milionů kusů.

Autoři bestsellerů mohou Bibli její popularitu vskutku závidět. Víte, jaká je druhá nejrozšířenější publikace na světě? Tipněte si. Řeknu vám, že Bible ji předčila svým nákladem pětinásobně. Můžete hlasovat. Tipujte a nepodvádějte, na konci článku se dozvíte, která kniha to byla.

Zajímavé je, že asi polovina pisatelů Bible, bylo to asi 40 mužů v průběhu 1 600 let, dokončila svou práci ještě předtím, než se narodil čínský filozof a státotvůrce Konfucius a zakladatel buddhismu Siddhártha Gautama. Bible také může soupeřit zhruba o sto let s posvátnými hinduistickými spisy. Tady je na druhém místě. Bhagavadgíta byla podle odhadů napsána v 9. stol. př.n. l., zatímco nejstarší části Starého zákona zřejmě v 8. století př. n. l. Datace částí Bible je samozřejmě obtížná, ale v tomto ohledu jsou na tom stejně i ostatní náboženské a jiné spisy. U Bible však máme k dispozici svitky od Mrtvého moře, které můžeme radiouhlíkovou metodou poměrně přesně datovat.

Neexistuje žádná jiná kniha na světě, která především na západní polokouli dala tolik inspirace umělcům, básníkům, spisovatelům a hudebníkům. Tak třeba v době, kdy většina lidí neuměla číst a psát a církev překladům Bible nefandila, se většina biblických výjevů dostávala k lidem díky umělcům jako byl Michelangelo či Raffael. Návštěvník kostela měl příležitost ke čtení jednotlivých biblických pasáží v kreslené či figurální podobě.

To, že se Bible zachovala až dodnes, není opravdu žádná samozřejmost. Během let se knihy psaly na různé materiály, které měly jako své přirozené nepřátele: oheň, vlhkost a plíseň. Původní pisatelé Bible nepsali na hliněné tabulky či neryli do kamene. Zaznamenávali svá slova na materiály, které podléhaly zkáze. Tak třeba psali na papyrus (z egyptské rostliny téhož jména) nebo na pergamen vyráběný ze zvířecích kůží.

Kde tedy jsou původní spisy? Nejspíš se většina z nich dávno rozpadla. Jak se tedy Bible mohla i přesto zachovat až do dnešní doby?

Bylo tomu díky pečlivým opisovačům. Téměř okamžitě potom, co byly pořízeny originály, se začalo s jejich opisováním. Ve starověkém Izraeli byl opisovač regulerním povoláním. Tito opisovači zpravidla nedělali moc chyb. Můžeme si to snadno srovnat. Vybereme z nalezených svitků od Mrtvého moře části knihy Izaiáše a porovnáme je s jejich o tisíc let pozdější variantou. Rozdíly jsou spíše marginální, na význam textu vliv nemají. Biblista Thomas Hartwell Horne k tomu říká: „Masoreti (opisovači) spočítali, které písmeno je uprostřed Pentateuchu [prvních pěti biblických knih], který odstavec je uprostřed každé knihy a kolikrát se každé písmeno [hebrejské] abecedy vyskytuje v celých Hebrejských písmech.“

To byla jedna z metod kontroly, ale používalo se jich více. Masoreti nechtěli přijít ani o jedno písmeno, tak počítali nejen slova, ale i každé písmeno textu. V Hebrejských písmech napočítali na 815 140 jednotlivých písmen. Pochopitelně neomylní rozhodně nebyli. Ale pečlivost a preciznost se jim nedala upřít.

Máme k dispozici zhruba 6 000 rukopisů Starého zákona a 5 000 rukopisů Nového zákona. Můžeme je mezi sebou časově a obsahově srovnávat. Rozhodně k nám Bible nespadla z nebe a je to jedna z textově nejpřesnějších knih vzhledem ke svému originálu.

K Novému zákonu se v 19. století našel takzvaný Sinajský kodex, který je psán na pergamenu a datovaný do 4. století n. l. To je tři století po údajném narození Ježíše a zhruba dvě století po uzavření kánonu Nového zákona. K dispozici je také fragment Janova evangelia pocházející z Egypta, psaný na papyru. Datován je do první poloviny druhého století, tedy necelých 50 let po napsání originálu. Zachoval se díky jeho uložení v suchém písku. Text je naprosto shodný s ostatními pozdějšími opisy.

Úkolem textologů bylo opravit různé chyby, které se v rukopisech křížově objevovaly. A to se stalo, na základě toho se tvořila takzvaná vytříbená vydání v původních jazycích a z nich překladatelé z řečtiny a hebrejštiny dále vychází pro své překlady do národních jazyků.

Lidé neobeznámení s tématem a rození skeptikové by nejspíš přesnost biblických překladů a biblických opisů originálu rozporovali. Je však dobré si serióznost biblického textu srovnat s jinými starověkými díly, které jsou dnes brány automaticky za přesné a pravdivé.

Tak třeba Césarova kniha Zápisky o válce galské vznikla mezi léty 58 a 50 př. n. l. Nejstarší rukopis, který máme k dispozici, pochází z doby 900 let po Césarovi.

Ze čtrnácti knih Tacitových Dějin (datováno 1. století) máme k dispozici čtyři a půl knihy. Ze šestnácti knih jeho Letopisů je pouze deset knih úplných. Texty těchto knih jsou založeny na dvou rukopisech, které pochází z devátého a jedenáctého století.

A co můžeme říci o spisech nejslavnějšího historika na světě, starověkého Hérodota? Datace jeho Dějin se situuje do let 488–428 př. n. l. Zatímco nejstarší použitelné rukopisy tohoto veledíla vznikly až 1 300 let později.

Žádný znalec antiky by však na základě těchto hlubokých datových rozporů tato díla nezpochybňoval, zatímco snaha zpochybnit důvěryhodnost biblických rukopisů je přímo příslovečná. Co je ta Bible za knihu, že budí takové vášně?

Odborníci v oblasti marketingu by možná měli na Bibli udělat case study. To znamená případovou studii. Ta se dělá jako vzorový příklad něčeho, co fungovalo a funguje a je snahou to samozřejmě zopakovat na jiném příkladu či produktu. Pochopitelně taková case study by nemohla dost dobře fungovat.

Bez odborného zázemí, které markeťáci zpravidla nemají, bez rozsáhlých znalostí historie, antropologie a psychologie by z toho byl spíše takový dort upečený pejskem a kočičkou. Co tím chci říct? Jen to, že úspěch Bible na světovém trhu přesahuje možnosti imaginace a schopnosti kalkulací i těch nejschopnějších burzovních makléřů. Pravdou je, že Bible nepřestává fascinovat své čtenáře po dobu více než 2 000 let, a to zmiňuji jen období křesťanství.

Zajímavé je, se podívat na to, jak tomu bylo s ostatními záznamy tehdejší doby. Tak třeba v knize Roman Military Records on Papyrus se uvádí, že římským vojákům byl žold vyplácen třikrát do roka a záznam o tom se udělal na papyrusovou stvrzenku. Z toho vyplývá, že během 300 let od vlády Augusta až po vládu Diokleciána se vystavilo asi 225 000 000 takových stvrzenek. Víte, kolik se jich dochovalo? Jen dvě čitelné. Většinu tehdejších dobových záznamů prostě vzal čas nebo čert či zničily nepříznivé přírodní podmínky a hlavně nedostatek motivace něco takového uchovávat. Ta motivace je ta nejdůležitější.

Kde vzali čtenáři Bible ten impetus Bibli přechovávat, rozšiřovat, uchovávat, kopírovat, překládat a sdělovat její poselství ostatním? A to nepřerušeně po dobu několika tisíce let? Tím je třeba se zabývat. A k tomu ještě je třeba vzít v úvahu, že samotné Bible se pálily a její čtenáři byli v určitých obdobích a místech pronásledováni. Často byli jejich největší nepřátelé právě z řad těch, kteří se k Bibli hlásili. Duchovenstva a králů. Ti mnohdy bránili jejímu překladu pro lidové masy, a proto pronásledovali nebo přímo vraždili její překladatele. Takto byl třeba popraven anglický překladatel Bible William Tyndale nebo na mrtvičku předčasně zemřel v 56 letech známý inspirátor Jana Husa John Wycliffe, když se hádal s papeženci o tom, že má Bible větší autoritu než sama církev. Co se stalo Janu Husovi, který se snažil Bibli vykládat v jazyce prostého lidu, netřeba rozvádět.

Co se v Bibli ukrývalo tak nebezpečného, že to chtěla před očima svých oveček církev ukrýt? Dnes nic takového jako tabu u Bible neexistuje, i když třeba katolická církev moc k samostatnému čtení Svatých písem nepovzbuzuje. Že by odlesk starých časů inkvizičních tribunálů? Právě důraz na samostatné čtení a výklad Bible byl hlavním motivem pro vznik protestantských náboženských hnutí v 15. a 16. století.

Jakékoliv nové vynálezy na poli médií byly okamžitě po jejich objevení použity právě těmi, kteří chtěli, aby byla Bible více dostupná. Ať se jedná o knihtisk či o elektronický záznam, Bible zkrátka v globální říši informací hraje prim.

Domnívám se, možná poněkud kacířsky, že více lidí na světě bude vědět, co konkrétně obsahují knihy o Harrym Potterovi než co skrývá obsah nejrozšířenější knihy na světě. Čím to je? Katolická církev po staletí bránila možnosti rozšíření Bible mezi lidovými vrstvami. Dokonce do konce 60. let 20. století byla samotná mše, tedy vrcholný křesťanský rituál, k dispozici pouze v latině. Dodnes na tuto změnu dští síru mnozí tradicionalisté, kteří stále touží po své milované latině, a je jim celkem jedno, že rituálu ostatní lidé nerozumí.

I ti největší odpůrci náboženství si mohou ťukat na čelo, když potkají někoho, kdo jeví o Bibli velký zájem, ale není jim to nic platné. Nikdy totiž nedosáhnou svými vlastními pamflety takové popularity jako tato podivuhodná sbírka a směsice názorů, pohledů, historických zkušeností, poezie a proroctví. Nikde není napsáno, že je nutné tomu, co Bible píše, věřit, ale svědčí to alespoň o jedné věci. Bible je suverénně nejrozšířenější kniha na světě a v nejbližší budoucnosti se to nejspíš nezmění. Každý člověk, který o sobě tvrdí, že má kulturní přehled, by měl obsah Bible alespoň trochu znát.

Ať chcete nebo nechcete, Bible nesporně patří mezi kulturní dědictví lidstva.

Zdroje:

Frederick Fyvie Bruce. The Books and the Parchments: How We Got Our English Bible. 1984. Fleming H Revell.

Thomas Hartwell Horne. An introduction to the critical study and knowledge of the Holy Scriptures Volume 1. 2018. reprint.. HardPress .

Millar Burrows. The Dead Sea Scrolls. 1956. London, Secker & Warburg.

Druhá nejrozšířenější kniha na světě je: Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga.