Článek
Předehra ke světové změně, tři muži v pozadí, v hlavní roli Petr Chelčický (1390-1460)
Pomník Petra Chelčického ve vesnici, kde působil.
V době, kdy žil a působil Hus, také duchovně tvořil jeho soused z nedaleké vesnice, Petr Chelčický. A byl dost nekompromisní.
Každá rota svú svatost na odiv staví, lid za sebú táhne a Pána Ježíše jako pometlo ostaví za dveřmi.
Petr Chelčický to dotáhl až do dalekého carského Ruska, kde se jeho učením inspiroval Tolstoj, a nejenom to. Myšlenkami českého reformátora Chelčického se řídil i samotný Gándhí. A ten měl inspirace kolem sebe dost. Něco na něm bylo, co jej odlišovalo od ostatních. A byl to přitom člověk z vesnice, sedlák a písmák, samorost a samouk.
To Hus byl ještě o něco starší než Chelčický a začal o necelých 20 let dříve. Chelčický měl příležitost pozorovat jeho vzestup a pád. A nezdá se, že by proto nějak ubral ve svých výrocích proti společenským nešvarům. Vzal to zkrátka, jak po něm opakuje Tolstoj: „Křesťan nemůže užívat násilí a nemůže být ani majitelem hodnot hmotných, žít rozmařile, nemravně a trestat druhé.“ Na tento koncept navazoval také Dr. Martin Luther King, mimochodem tento pán si vypůjčil jméno od německého reformátora Martina Luthera, který zase navazoval na Jana Husa.
Alfons Mucha viděl Chelčického jako prototypálního Slovana, proto jej namaloval ve Slovanské epopeji. Chelčický Slovan nebyl.
Na univerzitách v carské Moskvě a Petrohradě se Chelčickým zabývala řada učenců. Viděli v něm vekého Slovana a spatřovali prvky shody jeho myšlení a uvažování pravoslavného křesťana.
Ale co svini platno jest, ač by jí králem zvolili? Protoť ona viece o layno smrduté stojí než o korunu královskou.
Chelčický byl jedním z inspirátorů sdružení křesťanů, které bylo výlučně české, jmenovali se ostatně ČEŠTÍ BRATŘÍ. Bylo to na jejich škole, kde v roce 1628 vyučoval filozof školství a pedagogiky Jan Ámos Komenský. Paradoxně Chelčický nikam necestoval, seděl doma na svém statku a přitahoval pozornost. Prý jej navštívil i husitský král Jiří z Poděbrad, který se s ním radil, vše je možné.
Básník Julius Zeyer, který pobýval kousek od Chelčického rodiště ve Vodňanech, o něm říká:
„O Chelčickém se mnoho neví… a je mi líto, když se dívám od svého stolku z oken Paláčíku ve Vodňanech a vidím tu bílou vísku v polích dřímat, ty lidi, kteří na tom místě bydlí, kde on žil.“
Siet viery
Asi taková síť jako od pavouka, tu spřádal Chelčický a věděl kudy se vinou společenské motouzy.
Chelčického epochální dílo popisuje jednotlivé lidské stavy (roty) a odsuzuje šlechtu světskou i duchovní. Kritizuje měštáctví, na milost si bere pouze některá řemesla, která produkují něco užitečného, obzvlášt měl rád stav rolnický. Sedláků se zastává proti rychlokvašeným zbohatlíkům, vyjadřuje svůj ostrý nesouhlas s rabováním a jinými válečnými důsledky.
Jeho působení shrnuje Jiří Karásek ze Lvovic (1871-1951), v díle Gotické duše píše:
„Ovšem, Chelčický byl veliký duch.Vyšel ze své doby a předešel ji daleko do budoucna, ale ani dnes není oceněn. Zatracoval veškerou „moc mečovou“, všechno prolévání krve jak ve válce, tak za poprav. Zatracoval všechnu nadřazenost člověka nad člověkem, konšele, hejtmany i krále, dokonce upíral oprávněnost soudcovu a zavrhoval přísahu. Sžíravá kritika jeho pronikla snad do stavů, kromě rolnické činnosti. Dosvědčuje, že je největší český filosof.“
Chelčický byl učenec paradoxu. Na jednu stranu rozdmýchával spravedlivé vášně, které stavěly lidi jedny proti druhým díky jeho tepání do nerovností a příkoří společnosti. Na druhou stranu tlumil tyto konflikty tím, že lidi smiřoval samotné se sebou a odmítal jakékoliv násilné řešení. Byl vlastně takový konfliktní mediátor konfliktu. Konflikty totiž nemohou úspěšně řešit lidé typu „mouchy, snězte si mě“. A tak tomu je, většina konfliktů se vyhrotí proto, že lidé absolutně neuznávají, že mají s něčím problém, že vytváří peklo pro druhé a že stojí tam, kde nemají, a jsou v pozicích, na které nemají nárok. To je nutné jasně uvést a deklarovat, to je první fáze mírotvorby, definovat problém a pak je možné jej začít řešit.
Jak již jsme uvedli, vliv Chelčického daleko přesáhl jeho rodné Česko, i když jej samotní Češi často vůbec neznají a nedovedou si představit dopady jeho myšlenek na celosvětové dění. Myslí si totiž, že by nějaký Čech přeci nemohl ovlivnit celý svět. A to je omyl. To se týká i jeho staršího kolegy Jana Husa. Dříve, než se mu budeme věnovat, musíme jmenovat nejstaršího z této trojice, Johna Wycliffa.
John Wycliffe (1328-1384)
S tou holí působí Wycliffe jako učiněný druid. Kouzlo osobnosti měl rozhodně.
Wycliffe je muž, se kterým to vše začalo. Narodil se v době, kdy se Anglie začala intelektuálně prosazovat ve světě. Oxfordská univerzita se začala sápat na postavení univerzity Sorbonské v Paříži. Byla to rovněž doba, kdy církev měla navrch. V určitém slova smyslu ne zrovna v dobrém. Papežský stát si vytvořil skupinu politických vazalů a loutek po celé Evropě, se kterými si hrál jako se šachovými figurkami. V té době se o papeži mluvilo jako o „Našem Pánu Bohu papežovi.“ Takovou míru autority měla v té době katolická církev.
Jeden by si mohl říci, že kritizovat Itálii někde za kanálem se Wycliffovi mohlo dělat snadno, ale opak byl pravdou. Polovinu všech statků v tehdejší Anglii vlastnil papežský stát. Wycliffe se zapsal na Oxford ve věku 16 let. A měl se připravit na kněze. Jeho specialita byl občanský zákoník, teologie a studium Písma. V době Wycliffových studií na univerzitě učil slavný William of Ockham, znáte jistě Ockhamovu břitvu.
Wycliffe postupně dospěl k názoru, že reforma církve je naprosto nezbytná. Vadila mu především všudypřítomná korupce. Jako jeden z činovníků Oxfordské univerzity bděl také nad náboženskou propagandou. A v té době byly na vzestupu takzvané žebravé řády. Z jeho pohledu měla řada jejich členů falešné záměry a tak před nimi varoval a zrazoval od nich své studenty. Tím si samozřejmě přízeň církve nevysloužil. Wycliffe stál také před rozhodnutím finančně podpořit papežovou křížovou výpravu. Dokonce se s papežem osobně setkal. Naprosto to odmítl. K papežovi si poznamenal
Antikrist, světský kněz Říma, nejprokletější z kapesních zlodějů.
Wycliffe však zašel ještě dál, tak daleko, že to bylo na jeho dobu nevídané. Místo toho, aby si jako ostatní kněží pečlivě připravoval kázání v latině a opakoval mechanické homílie o životech svatých a o názorech papežů, připravoval si biblická kázání. A ta byla v jazyce prostého lidu. V angličtině. Předešel tím reformu samotné církve, která byla dokonána až na koncilu v 60. letech 20.století.
Wycliffe také kritizoval to, jak kněží tráví svůj čas. Bylo to obvykle v tavernách a hernách.
Vliv Wycliffa se dostal daleko za hranice Anglie. Jeho spisy byly veřejně čteny a překládány. Papež Gregory XI. proti němu publikoval tři buly. Nazýval ho mistrem chyb. Nikdy však na žádnou nepoukázal! Wycliffe se totiž řídil Biblí do posledního puntíku a ta byla v příkrém rozporu s tehdejším chováním církve. Univerzita v Oxfordu jej měla na základě papežova rozkazu zatknout. Ta jej umístila do domácího vězení až do doby veřejného procesu. Lidé se však shromáždili na jeho podporu. Stejně jako u samotného procesu se nedalo ani projít davy jeho příznivců. Výsledkem bylo, že se Wycliffe nemohl vrátit na univerzitu, nicméně o to víc se věnoval kázání.
Wycliffe měl problém právě s katolickou doktrínou transsubstanciace. Tedy doslovné přeměny vody v krev a chlebu v tělo Ježíšova. Byl to očividně velmi racionální a rozumný člověk. Zemřel vyčerpáním, veškerou svou energii totiž věnoval svým četným obhajobám a veřejnému zájmu o prostý lid.
Papež jej vyzýval, aby k němu přišel na obhajobu, takto ironicky odpověděl tehdejšímu papeži Urbanovi VI.
Sorry, nejde to, Ježíš pro mě tady má nějakou práci.
A měl pravdu, při jednom z jeho kázání v Lutterworthu, 29. prosince 1384, padl vyčerpáním k zemi a posléze zemřel na zástavu srdce. Byl to srdcař.
Jan Hus (1369-1415)
Obraz Jana Husa, neznámý mistr, sdílel jisté rysy svého předchůdce.
Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí.
O Janu Husovi bylo již napsáno mnoho, a tak se omezím jen na významné prvky, které jej spojovaly právě s Wycliffem a které nejspíš vedly k tomu, že se jeho životní příběh odehrál tak, jak odehrál.
Jan Hus byl jedním z těch, ke kterým se, v jeho případě do malé jihočeské vesničky Husinec (psal se také jako Jan Husinecz), dostaly Wycliffovy traktáty. A měl také příležitost sledovat zpovzdálí jeho životní příběh. Je dost dobře možné, že právě díky tomu, že věděl, že Wycliffovy jeho odpor proti papežovi prošel, se sám rozhodnul tak riskovat a nakonec za to zaplatil životem na hranici. Jak se říká, když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.
Hus vycházel narozdíl od Wycliffa z poměrně chudšího prostředí, jak sám říká:
Když jsem byl hladový mladý student, vyráběl jsem si z chleba lžíci, abych s ní mohl jíst hrášek. Pak jsem tu lžíci snědl taky.
I přesto, že byl Hus podle svého vlastního mínění chudý student, v roce 1390 se zapsal na Karlovu univerzitu v Praze. Podpořil jej také jeho krajan Křišťan z Prachatic, který byl svého času i jejím rektorem. Podle kolegy Jana Husa, Mýta, byl Hus studentem, který za svoje mentální schopnosti byl ochoten zaplatit fyzickým zdravím. Hus nakonec univerzitu úspěšně absolvoval.
Ve skutečnosti nikdo nezpůsobuje v církvi větší škodu než ten, kdo jedná zvráceně a přesto se honosí svou svatostí a důležitým postavením.
V roce 1398 byl Hus jmenován examinátorem. Vedl 23 studentů. V té době bylo na Karlovce 500 bakalářů, 200 doktorů a celých 30 000 studentů! Hus se rád věnoval všemu, čemu mohl. Takže si osvojil řečtinu, hebrejštinu a latinu. Ne však na úrovni ostatních profesorů, prostě to chtěl všechno vědět a neztrácet čas. Nebyl tedy oceňován pro své hluboké akademické znalosti, ale pro svůj svébytný přístup ke vzdělávání. Poznání není všechno, tvrdil Hus. A shrnuje svůj přístup ke vzdělání takto:
Především se musíme naučit to, co je ke spáse nejnutnější, co podněcuje nás k lásce, protože bychom se neměli učit pro marnou slávu nebo zvědavost, ale k povznesení nás samých a našich bližních a ke slávě našeho Pána… Jsou někteří, kteří to chtějí vědět jen tak, a to je zvědavost. A jsou tu ještě další, kteří chtějí vědět, aby prodali své znalosti za bohatství a čest, a to je hanebná touha po zisku. Ale jsou také někteří, kteří touží vědět, aby mohli vzdělávat, a to je láska, a ještě další, kteří chtějí vědět, aby byli vzděláni, a to je moudrost.
Jan Hus byl velmi ovlivněn i Wycliffovou snahou o národní překlad bible. Chtěl, aby byla bible z obskurní latiny přenesena do rukou běžného českého čtenáře. Proto se také věnoval zjednodušení českého jazyka. Během své působnosti v Betlémské kapli Hus realizoval za 12 let 3 500 kázání! Získal jimi dokonce pozornost i manželky krále Václava IV., která jej chodila poslouchat.
Svou kampaň proti zlořádům tehdejší církve Hus založil na myšlenkách Wycliffa a zašel ještě dál, on na ten koncil s papežem opravdu jel. A to neměl dělat.
Wycliff byl chytřejší, Hus zapálenější a Chelčický mazanější. A ti všichni tři odstartovali procesy, které změnily celé kulturní, společenské a náboženské dění světa.
V důsledku jejich činnosti ztratila katolická církev svoje dominantní postavení ve světě a vznikly církve konkurenční, zvané protestantské. Ale to už je jiný příběh…
Zdroje:
Hourly History. John Wycliffe: A Life from Beginning to End. Hourly History, 2018.
Roberts, Geraint. „John Wycliffe: The Dawn of the Reformation,“ in Chad Steward (ed.), The Reformers. Millennial Word Publications, 2017.
https://wagingnonviolence.org/metta/podcast/medieval-thinker-petr-chelcicky-brethren-christianity-nonviolence/
Petr Chelčický. Siet Viery.
Renáta Fučíková. Hus a Chelčický. Příběh jejich doby. 2014. Práh.
