Článek
Efektivní prevence mentální retardace není možná, protože její příčiny jsou různé. Jednak genetické faktory, prenatální vlivy a okolní faktory po porodu. Zhruba 500 geneticky podmíněných chorob je spojeno s mentální retardací. Protože včasný záchyt v populaci je nemožný, lze řešit jen důsledky. Mezi takové důsledky patří třeba autismus.
V knize Slova odjinud uvádí Květa Dašková toto: „Na opačném konci pyramidy lidského nadání a rozumových schobností stojí debil. Debil je člověk postižený debilitou. Nejlehčí formou slabomyslnosti. Imbecilita je středně těžká forma slabomyslnosti. Nejtěžší formou je idiotie. Idiot je po duševní stránce nejubožejší z lidských stvoření.“ Od těchto termínů se již dnes ustupuje, zřejmě v zájmu společenské korektnosti a také tomu, že jsou tato slova poněkud zprofanovaná jejich širokým použitím v populaci.
Odhaduje se, že je ve společnosti mezi 3-5% mentálně retardovaných jedinců, záleží však na kritériích jejich výběru a klasifikace. Samotný Národní ústav pro autismus registruje na 200 000 lidí ve spektru lehkých autistických poruch. Řada lidí test vůbec nepodstoupí, ani se nedostane pod hledáček odborníka, dokud se jim v životě něco zásadního nestane. Počty mohou klidně atakovat horní hranice statisíců Čechů s lehkou mentální dysfunkcí. Na první pohled uvidíte pouze ty, kteří jsou ve fázi zhoršení či těžké poruchy, kterou Nautis registruje v počtu 4 000 lidí.
Existuje vůbec mentální retardace?
Mentální retardaci coby diagnózu brali lidé v USA ve dvacátých a třicátých letech smrtelně vážně, jinak by nemohlo dojít k řadě sterilizací a soudních zbavení svéprávnosti se zdůvodněním, že se jedná o mentálně opožděné jedince. Dávno předtím než došlo k eutanaziím či nuceným sterilizacím v nacistickém Německu něco takového běžně praktikovali v jednotlivých amerických státech, z nichž řada dokonce přijala eugenické zákony určené k tomuto účelu. Přes všechny tyto drakonické snahy se podobně jako Německo neubránilo USA módní vlně slaboduchosti a propagaci průměrnosti. Možná právě proto.
V poslední době přibývá odborníků, kteří tvrdí, že mentální retardace jako diagnóza je příliš abstraktní koncept. Zjevně to souvisí s tím, jak se samotná společnost a vztahy v ní vzdalují a zabstraktňují. Hranice mezi inteligencí, rozumným projevem a talentem splývají s povrchním uvažováním a přesvědčením, že každý se může stát umělcem, politikem, dokonce i lékařem. Proto bylo i toto postižení relativizováno. V situaci, kdy máte společnost, ve které je normální žádat asistenci i v těch nejtriviálnějších záležitostech a stále se cítit normální, logicky dochází k erozím pojmů toho, co znamená být schopný a neschopný. Dříve byly děti s lehkou mozkovou dysfunkcí a jejich potřeby ignorovány nebo byly umístěny ve zvláštní škole. Dnes mají asistenty a sedí v normální škole, aby se mohly cítit jako integrální součást normálního prostředí.
Abyste měli představu, jaký byl pohled odborníků na americkou společnost ze začátku 20. století, uvedu vám pár citátů tehdejších respektovaných profesionálů v oblasti vzdělávání a duševního zdraví. Domnívám se, že kdyby nějaký odborník s něčím podobným vystoupil dnes, přišel by o svou sociální pozici. Otázka je, jestli je to dobře nebo špatně. To nechám na vás čtenářích.
Henry H. Goddard, přední americký psycholog a výzkumník v oblasti dědičnosti ve své knize The Kallikak Family (Rodina Kallikakových) (1912) píše: „Po mnoho generacích jsme si byli jistí tím, kdo je idiot. Teď jsme dokonce schopni zachytit i vyšší formu degenerace a tou je moron. Je hrozbou společnosti a civilizace a můžeme ho vinit téměř ze všech problémů společnosti!“
Moron se tak stal podobně jako idiot zdravotní kategorií. Goddard ve své knize analyzoval dědičnou strukturu jedné rodiny, ve které se vyskytl sňatek s mentálně zaostalou ženou. Díky tomu bylo několik generací Kallikakovy rodiny na nižší mentální úrovni než by mohly být.
Henry Goddard byl také jedním z předních odborníků, kteří se zabývali tím, zachytit v populaci mentálně zaostalé lidi a snažit se je izolovat od vlivu na společnost. Za tímto účelem bylo počátkem dvacátého století zavedeno testování imigrantů, kteří z evropské pevniny dorazili do USA. U více než 80 procent židovských, italských a ruských imigrantů, kteří přijeli do země, Goddard identifikoval různé formy mentální retardace. Byl to až tak zarážející fakt, že byl nakonec nucen snížit laťku svých hypotéz a teorií, aby jeho testem nakonec bez úhon prošla alespoň o fous větší část populace.
Edukátor Walter E. Fernald ve svém projevu pro mediky v Massachusetts uvedl: „Slaboduší lidé jsou predátorská parazitická třída lidí, která si nikdy sama neporadí. Jednoho dne to bude na účet celé společnosti.“
Můžete jeho slova považovat za diskriminační nebo naopak prorocká, záleží na vašem vlastním úsudku.
Kdo je mentálně retardovaný?
Záchyt společensky znevýhodněných lidí v oblasti jejich mentálních schopností započal právě díky inteligenčním testům vyvinutým Goddardem, Binetem a Simonem. Právě IQ testy určují míru mentální zaostalosti v populaci. V podstatě se v nich počítá s křivkou normální distribuce, což znamená, že většina testovaných bude někde kolem průměru a pak samozřejmě menší skupina lidí vysoko nad průměr či hluboko pod průměr.
Operační prostor je tedy dán mentální představou vědců a zvláště těch, kteří inteligenční testy připravili. A tento vymezený prostor může být i zavádějící. Vezměme v úvahu třeba výzkumníka, který si myslí, že je matematická inteligence zásadní, a potom bude považovat někoho, kdo matematiku nijak moc neřeší a výsledky vyplní ledabyle, za zaostalého. Naopak luštiče sudoku a řešitele matematických hádanek bude považovat za nadprůměrného, ačkoliv jde jen o jednu omezenou schopnost bez návaznosti na schopnosti jiné.
V IQ testech zpravidla chybí testování základní sociální reakce a emoce, které však jsou nutné na komplexní posouzení toho, jestli je někdo zaostalý nebo ne. Takto ostatně vznikla představa o zázračných schopnostech autistů na základě populárních filmů. S tím, že jsou to slavní počtáři a géniové, zatímco zcela ignorují sociální realitu. Je to populární mýtus, ale jedna věc na tom doopravdy je. IQ testy zpravidla ignorují určité složky osobnosti, které jsou nutné k tomu, aby bylo možné posoudit opravdovou míru mentální retardace. Pokud budete mít člověka, který není schopen reagovat na vaši otázku a stále si opakuje svou a nedělá to naschvál, můžete si být jistí, že s jeho mentálními schopnostmi není něco v pořádku.
Společenská akceptace mentálních dysfunkcí
Nedávný návrh českých zákonodárců, že by mělo být uděleno povolení k řízení auta lidem s lehkým autismem, svědčí o tom, jak se schopnost komunikace a orientace v sociálním světě druhých velmi podceňuje. Řidič nesedí izolovaný ve svém kokpitu, bez interakce se sociálním světem druhých. Právě naopak, musí být schopen dostatečně rychle reagovat na sociální situace, které vzniknou v jeho bezprostřední blízkosti. Právě podceňování těchto sociálních faktorů může plynout z jisté formy mentální zaostalosti vztahující se k sociálním situacím.
Bohužel se tato mentální dysfunkce už projevuje na celospolečenské úrovni. Češi jsou hrdí na to, jak umí počítat, a stále něco počítají, ale pokud jde o sociální a zdravotní dopady svého jednání, tam se vždy přepočítají. Stačí jednoduchý příklad malého městečka, které si projdete v topné sezóně. Procházíte mezi honosnými domy a vilami, ale do nosu vás náhle udeří štiplavý zápach. Tito lidé si sice zajistili své domy, což ještě není znakem jejich nadprůměrné inteligence, protože dům má i takový šnek či něco jako panelák vlastní i skupina mravenců, ale již neuvažují o tom, že si sami vytvářejí dusivý vzduch, který jim způsobuje vážné zdravotní obtíže. Hlavně, že ušetřili na topení. To je jen jeden z mnoha příkladů, který svědčí o promořenosti společnosti lehkou mentální retardací, ovšem s vážnými důsledky k tomu přináležejícími. Každý nemůže být, jak se říká, nejostřejší tužkou v penálu. Když se však záležitosti společenského typu a významu dají k rozhodování lidem sociálně omezeným, dojde ke katastrofě celospolečenských rozměrů.
Politický vědec Lewis Dexter v roce 1964 napsal esej na téma Sociologie hlouposti ve společnosti. Již tehdy predikoval, že se vytvoří určitá skupina spoluobčanů, kteří na základě své mentální vydělenosti následně vytvoří lobbistické skupiny, které budou dále ovlivňovat veřejné mínění. Dříve to nebylo možné, protože například v Americe se pečlivě hlídalo, kdo se dostane do veřejné funkce. Ale nikdy to nebylo dotaženo do úspěšného konce. Pohrávám si s myšlenkou, co by se asi stalo, kdyby Goddard diagnostikoval předky Donalda Trumpa, kteří pocházejí z Německa, a když by jeho otci nebylo dovoleno podnikat v realitách. Jistě bychom dnes neměli ve veřejném prostoru jeho potomka.
Jak rozeznat lehkou mentální retardaci ve společnosti
To je obtížná otázka, protože se v populaci v současnosti rozdíly záměrně z politických a jiných důvodů stírají. Populace i přes velkou míru vysokoškolského vzdělání trpí různými sociálními hendykepy a takzvaným fachidiotismem. To je situace, kdy například vědec ví vše o muším křidélku, ale neví nic o samotných muchách. Tedy taková specializace, pro kterou se uvádí jako důvod překotné množství poznání, které prý nelze zvládat jedincem, a proto musí být specializován pouze na jednu věc a obor.
Pro takzvaný fachidiotismus je spíše důvodem to, že dnešní lidé nezvládají nápor informací z různých oblastí a oborů a nejsou schopni je zpracovat a vidět v nich vzájemné vztahy a souvislosti. Potkáte se tak nyní s právníkem, který ze sebe mimo svůj obor stěží vysouká kloudnou větu, nebo s lékařem, kterému chybí základní sociální návyky. Tvrdí se, že život je dnes složitější než dřív, ale nejspíše to je tím, že jsou lidé v průměru jednodušší než dříve.
Dříve se totiž museli potýkat s výzvami, které jsou dnes ulehčeny moderními technologiemi, a tak vyrostly generace doslova vyměknutých mozků v nadsázce řečeno, bohužel realita nadsázkám nerozumí a je k lidem zcela nekompromisní. Řada lidí sice dnes projde na vysokou školu, ale to není žádný důkaz toho, že se vyhnuli jistým mentálním hendikepům, které se projevují následujícím způsobem.
Jak poznáte lehkou mentální retardaci u jedince
Dotyčný reaguje na obsah hovoru pouze emočním mozkem, není schopen vyhodnotit a posoudit to, co je mu sdělováno.
Jedinec odmítá změnit téma hovoru, stále volí jedno a to samé, a nečiní tak schválně. Jiné totiž zvolit neumí.
Jedinec neodpovídá na vaše dotazy, ignoruje všechny vaše otázky, kterým nerozumí.
Míra jeho sociální komunikace se omezuje vždy jen na provozní záležitosti bezprostředně se týkající jeho samotného.
Otázky týkající se emocí a pocitů jsou ignorovány a sám není schopen jejich vyjadřování.
Nové nápady takový jedinec vždy ignoruje a strach z nových věcí se snaží převést na vás jako váš problém. Pokouší se naznačovat, že omezení či divní jste vy, nikoliv jeho perspektiva.
Neschopnost akceptace odlišného stanoviska než je jeho názor, který zpravidla přejímá od svého okolí.
Vyžadování a trvání na stále stejném životním rytmu a obsahu bez ohledu na měnící se okolnosti.
U těchto znaků záleží na jejich míře a vzájemné provázanosti, ale jak uvedl jeden z odborníků začátku 20. století, takoví lidé pak způsobují ve společnosti nesmírnou míru mentálního utrpení a smutku. Problém s jejich identifikací také spočívá v tom, že společnost často vyžaduje naučené fráze a rutinní reakce spíše než schopnost porozumění okolí a dovednost tvořit nové věci jakoby z ničeho, ex nihilo.
Za těchto okolností se poměrně snadno můžete setkat s někým, kdo vnějškově vykazuje rysy normálnosti, ale časem zjistíte, že pod jeho zdánlivě kultivovaným projevem dřímá mysl primitiva. Pouze se naučil od svého okolí to, co má říkat a co si má myslet, a jen toto dávat najevo. Odhalit takového člověka lze snadno dobře mířenými otázkami, okamžitě znervózní a začne vám dávat najevo svou nelibost, a také začne naznačovat, že je s vámi něco v nepořádku. Ve skutečnosti jste jej odhalili a tak začal zmatkovat a běsnit vzteky. S takovým partnerem ať v obchodě či partnerských vztazích není radno dlouhodobě jednat. Čas od času vždy neúprosně narazíte na nezpracovatelnou a nepřizpůsobitelnou formu jeho primitivní povahy, která znemožňuje jakýkoliv vzájemně prospěšný kontakt.
Není divu, že se zdá, že je společnost zadřená jako tříska do nohy. Předchozí léta strávená bezbřehou tolerancí vůči hlouposti a jednostranné mentální zaměřenosti nemohly nemít fatální dopady na dynamiku společenského vývoje.
Je nutné čelit realitě a přiznat si, jak na tom kdo je. To je totiž jediná cesta, jak je možné společnost znovu dát do pohybu.
Autor je psycholog
Zdroje:
Květa Dašková. Slova odjinud. 1986. Albatros.
Miriam Bloom. Understanding Health and Sickness Series. 2004. University Press of Mississippi.
Laraine Masters Glidden. International Review of Research in Mental Retardation. 2007. Elsevier.
Noll, S. a Trent. J. Mental Retardation in America. A Historical Reader. 2004. New York University Press.
Edgerton, R. 1967. The Cloak of Competence. Berkeley: University of California Press
Edgerton, R., and S. Bercovici. 1976. ‚The cloak of competence: Years later.‘ American Journal of Mental Deficiency 80 (5): 485-97 Edgerton, R.B., and C.R.
Edgerton, R.B., R.K. Eyman, and A.B. Silverstein. 1975. ‚Mental retardation system.‘ In N. Hobbs (ed.) Issues in the Classification of Children, vol. II.San Francisco: Jossey-Bass .
Goddard, H.H. 1910. 'Heredity of feeble-mindedness/ American Breeders Magazine 1: 165-78 .
Grossman, HJ. (ed.). 1973. Manual on Terminology and Classification in Mental Retardation. Washington, DC:American Association on Mental Deficiency.
Wechsler, D. 1958. The Measurement and Appraisal of Adult Intelligence. Baltimore: Williams and Wilkins.
