Článek
Jedna holčička začala komunikovat v celých větách již v roce a půl. Mělo to své výhody i nevýhody. Svět dospělých byl pro ni pěkná pruda. Naštěstí to měla komu říct. Učitelka v jeslích děti bila, a vzhledem k tomu, že ona jediná uměla mluvit, to na ní řekla. Tím se jaksi užitečnost její nově nabyté dovednosti vyčerpala. Její vrstevníci mluvit samozřejmě nebyli schopní a rodiče s takovým talentem moc zacházet neuměli taky.
Existuje takový jeden vtip, o dítěti, které až do sedmi let neumělo mluvit. Prý. V sedmi letech sedělo u rodinného stolu a najednou otevřelo pusu a řeklo „Je to moc kyselé.“ Když se ho rodinní příslušníci ptali, proč do té doby nemluvilo, jen suše odvětilo: „Dosud nebyl žádný důvod ke stížnostem.“
Aspergerův syndrom a jeho temné pozadí
Diagnózu Aspergera jsme tu zdědili po jednom velkém vídeňském příznivci nacismu Hansi Aspergerovi, přednímu výzkumníkovi v oblasti autismu, respektive po někom, kdo se dětmi zabýval natolik, že to až nebylo hezké. Jeho úkolem bylo část přizpůsobivých dětí naučit sociálním návykům, rozuměno, aby mysleli, mluvili a jednali v souladu s NSDAP (strana nacistů) a ty, u kterých v tomto úkolu selhal, bezpodmínečně poslat k likvidaci. Podezírám toho pána, že už na začátku do své uchýlené aspergerovské diagnózy zařadil mezi společensky škodlivé děti a jedince právě ty, kteří s ním nebyli ochotni mluvit, souhlasit a nebyli to ti přizpůsobiví. To je ostatně dědictví této diagnózy.
Asperger ji ustanovil v roce 1944 a do psychiatrického manuálu duševních nemocí se dostala až v roce 1994. To prosím nikdo do té doby netušil, jaké právě děti „vhodné“ pro aspergerovskou diagnózu jsou po dobu cca 50 let? Spíš se zdá, že toto nové zařazení dětí s komunikačními problémy souviselo s novými marketingovými nápady farmaceutických firem. V roce 2013 byl Aspergerův syndrom jako samostatná diagnóza z manuálu vyňat a zařazen pod širší spektrum autistických chorob.
Tak to by asi tak bylo všechno.
Sociální konstrukt „Aspergera“
Chápu, že teď naštvu všechny příznivce klecových lůžek a léčby typu alá středověk, elektrických šoků (stále hojně provozovaných v Česku), práškovací fanatiky a také ty hnidopichy, kteří se rádi vrtají ve stohách diagnóz. Ale jednoduše si zvykněte. V cizině je tomu jinak. Jak to znáte, jinde je tráva zelenější. Asperger není jako diagnóza žádné slovo boží, není vytesaný v kameni, i když byste vy technicistní maniaci rádi citovali genetické studie a obdivovali abnormální MRI skeny mozku. Ne, není to tak jednoduché, jak si myslíte.
Názory na tuto takzvanou chorobu se mezi odborníky v cizině liší. Nejspíše zde ne, zde je to dost možná jako jeden vyrovnaný řádek brambor. Je to vážné, je to genetické, je to biochemické, ihned zapráškujme. Dobře, nikomu tyto biologické hypotézy neberu, ale stejně jako jsou hypotézy o vzniku a mechanismu depresí, prosím, jsou to jen hypotézy, vyhledejte si ve slovníku definici hypotézy, tak jsou to jen a jen hypotézy Aspergera. Ne, nikdo definitivní pravdu ani konečná fakta o této nemoci neví. I když se vám kouká do mozku moderními zobrazovacími zařízeními, kouká do vás jako tele na nová vrata.
Má zkušenost z britského systému psychologie
Pamatuji si na přednášky o Aspergerově syndromu, které byly spojeny s projektem vývoje počítačových her, které simulovaly fantazijní prostředí a bezpečnou formu komunikace. Do té doby, než jsem dělal zkoušku z předmětu autistického spektra, jsem to nějak vážně neřešil, ale pak jsem se dostal do poměrně složitého diagnostického diskurzu, kterým vás nebudu unavovat, ale nějaký ochotník to určitě udělá rád v komentářích k článku za mě. Děkuji. Pro mě byl britský asperger docela v pohodě, i hry pro něj vymýšlejí, tolik péče, super, za mě ok.
Asperger v Tibetu: mezikulturní srovnání
Hledal jsem nějakého aspergera mezi Tibeťany a žádného jsem nenašel. Tak asi šetří na zdravotním systému nebo nevím. Vlastně vím, žádného psychicky nemocného mezi sebou Tibeťané prý nemají. Aspoň tak to říkají. Kdo zná tibetské obrazy a meditace hněvivých a hrozivých božstev a prošel cestou bardem, bude vědět, o čem mluvím. Když mají mezi sebou Tibeťané někoho, kdo mluví z cesty nebo vůbec nemluví, berou to jako jeho integrální součást a nechají ho žít a dokonce i dýchat.
Přitom v Tibetu bylo do doby, kdy tam vtrhla Čína, poměrně zakyslé feudální prostředí. A tak trochu strašidelné. Sekat ruce za krádež, to nebylo jaksi problém. Dostat se na univerzitu, míněno do kláštera? Skoro nemožné pro hocha z rodiny kdesi na horské samotě. Tibetská společnost ač chudá jako kostelní myš nemajíc co do huby, lidi s bláznivými projevy tolerovala na maximum.
Tahle společnost to neumí ani nechce. Považuji ji za nedemokratickou a netoleratní. Když má někdo projevy, které se jí nelíbí, hned je blázen a hned se mu cpou prášky. To je opravdu ukázka společenské podvyvinutosti. Tak a zpět k dětem v naší společnosti.
Citlivé a vnímavé děti a hulvátská technicistní společnost
Kniha Myriad Gifts of Asperger's Syndrome soustředuje příběhy děti s AS. Richard je schopen zvážit jakoukoliv věcičku s největší možnou mírou přesnosti jen na základě odhadu, dvouletá Hannah diagnostikovala vážnou poruchu elektrického okruhu v domě, osmiletý Clark byl schopen konverzovat v základní francouzštině po krátkém večerním studiu. Ti všichni mají společné jedno. Jsou diagnostikováni jako autisté typ Aspergera.
Mám takové podezření, že hulvátská sebezaměřená společnost vytváří masivní tlak, vědomý i podvědomý, na křehkou psychiku dítěte ve vývinu, a u těch vnímavějších se to otiskne v AS rovině. Čeští odborníci jsou na tohle přímo machři. Svého času jsem sledoval seriál Ochránce, kde v jednom díle vnímavé dítě spáchalo sebevraždu, každopádně scénárista, odborník z jedné společnosti pro vývoj dětí, udělal z takového dítěte exota. A rodiče představil jako normální lidi, kteří mají divné dítě. Prostě se ti takzvaně průměrní rodiče jednou provždy musí smířit s tím, že mají nadprůměrné děti. A ne opačně.
Ti, kteří komunikují po svém, jsou na autistickém spektru definováni jako aspergeři, ti kteří jen vydávají zvuky či mají vážnější problémy s myšlením, jsou posunuti dále v autistickém spektru do oblasti nízko-fungujících jedinců ve srovnání s vysoce fungujícími autisty, aspergery. Je to propaganda jako víno. Nikdo nepopírá, že se může při porodu či díky problematické genetice narodit dítě, které nekomunikuje s okolním světem z principu a komunikovat nikdy nebude z důvodu poškození mozku. Howgh.
Co je podstatnější je to, že tato společnost jako taková komunikovat mezi sebou neumí a často ani nechce. Dítě, kterého se nikdo neptá na jeho pocity, ani na tak banální otázku, jak se má, a je s ním komunikováno jen pomocí technicistních pokynů, tady máš svačinu, jaké máš známky, asi bude trpět. A hodně. Pokud je vnímavé a citlivé.
Může tedy snadno „chytit“ diagnózu Aspergera od svých rodičů. Ti když s ním zajdou do pedagogicko-psychologické poradny, verdikt bude neodvratný a osudový. To, že schopnost komunikovat v něm zazdili jeho rodiče, nikdo řešit nebude, testy neřeší, co má dítě v hlavě, ale jeho vnější projevy, které mohou ukazovat na diagnózu.
Psycholog by měl mít dost rozumu na to, aby postřehl vliv rodičů na jejich děti a také to, jestli jsou zase některé děti jen jiné a jejich rodiče s tím nic nadělat nemůžou.
Někteří rodiče se mají zkrátka jen právo se dozvědět, že jejich vlastní diagnóza spočívá především v neochotě komunikovat a neschopnosti sdělovat funkčně své pocity jinak než křikem a příkazy svým dětem či ostatním. To ale není totéž jako mít aspergera.
U těch rodičů, jejichž děti bez ohledu na to, co pro ně rodiče dělají nebo jak se jim snaží vyjít vstříc, stále nekomunikují nebo neberou v úvahu péči o ně, je potřeba zapojení širší sociální sítě lidí, kteří takovým rodičům nebudou dávat najevo odsudky, klepat si na čelo či něco podobného. Někdy zkrátka své dítě neovlivníte, i kdybyste se přetrhli a není to vaše chyba.
Tak to by byl asperger. Doufám, že se smažíš v pekle, Hansi.
Zdroje:
Edith Sheffer. Asperger’s Children. The Origins of Autism in Nazi Vienna. W. W. Norton Company (2018)
Ashley, Susan. The Asperger's answer book. The top 300 questions parents ask. Sourcebooks (2007)
John M. Ortiz. The Myriad Gifts of Asperger's Syndrome. Jessica Kingsley Publishers (2008)
Jen Birch. Congratulations! It's Asperger Syndrome (2003)
Tony Attwood . The Complete Guide to Asperger's Syndrome-Jessica Kingsley Publishers (2006)
