Článek
Nekromancie se skládá ze dvou řeckých slov nekrós pro mrtvý a manteia pro věštění. Kontakt živých s mrtvými zajišťovali nekromanti.
Egyptská nekromancie: cestovka specializovaná na onen svět
V Egyptě byl velký důraz na rituální zacházení s mrtvými. Ti mohli i oživnout a vrátit se do světa živých na základě magických rituálů. Narozdíl od Číňanů a jiných etnik včetně Keltů, Egypťané nebyli na své mrtvé fixovaní. Sami totiž žili s vidinou na pěkný posmrtný život a o to se starali s nejvyšší mírou péče. Kdo si mohl dovolit balzamování vyšší třídy, ten se poměl, ostatní se mohli spolehnout jen na základní metody uchovávání těla nebo ani to. Zas tolik pyramid a hrobů v Egyptě zachováno nebylo. Mrtví se starali o svůj vlastní osud, proč by se ještě pletli do osudu živých? Ti přeci chtěli být brzy mrtví.
Mělo se za to, že mrtvé tělo obsahuje potenciál pro život v dalším světě. Za účelem tohoto oživení byly prováděny rituály dle návodů egyptských kněží. Do hrobky se často dával amulet žabí bohyně Heqet, žába byla totiž symbolem vzkříšení. Mrtví směřovali do místa zvaného Sekhet-Aaru a tam žili svůj další život, ne nepodobný tomu předchozímu. Vzhledem k tomu, že i v další životní fázi potřebovali mrtví jíst a pít, byli s nimi pohřbeny figurky, které pro ně měly pracovat a živit je. Ostatně slovo faraon znamená velký dům. Faraoni a jim podobní měli opravdu velké posmrtné domy, které doteď navštěvují naivní archeologové z celého světa a přitom vůbec neřeší otázku, jestli byli zváni. Za to se jim dostává poměrně velkého množství kleteb a nemocí, které zůstávaly ukryty v temnotě pyramidových chodeb a kobek.
Řečtí nekromanti: vyzvědy a výslechy pro budoucnost
Ve starověkém Řecku byli jedinci zvaní psuchagogos, evokátoři duší, zpravidla těch zdánlivě mrtvých. Tito odborníci byli zváni ke speciálním případům, kdy došlo k úmrtím za zvláštních okolností. Třebas k vraždám. A takové neklidné mrtvé duše poté dělaly paseku ve světě živých. Psuchagogos uměli s těmito blouznivci komunikovat a uklidnit je. Máme známy zprávy o šamanech z pythágorejských škol, kteří dokázali „vycházet“ ze svého těla na astrální výpravy, kde se střetávali s jinými budoucími dimenzemi bytí. Aeschylus ve svém díle Peršané uvádí příklad perské královny Atossy, která s pomocí perských stařešinů vyvolá ducha svého královského manžela Dáriuse. Řekové a Římané spojovali nekromancii s mágy, v tomto případě s perskými.
Sibyla znamená prorokyně nebo věštkyně. Takových sibyl bylo v antickém světě na tucty. Není to tedy nějaká moderní nálepka či jedna konkrétní věštkyně, jak si mohou mnozí myslet, a rozhodně se nedá na taková mnohá dnešní zdánlivě starověká proroctví spoléhat. Dnešní spisovatelé si totiž mnohdy své Sibyly prostě vymýšlí a dávají jim do úst různé nesmysly. Poprvé se jmenovitě dozvídáme o Sibyle Kumánské, která byla orákulum boha Apolóna, sídlila zhruba 19 kilometrů od dnešní Neapole. Ta má dokonce i své vlastní mince. Za časů pozdější římské republiky byla nekromancie spojována s jasnovidectvím a čtením budoucnosti z koulí. Ty byly naplněny různými materiály a podle toho, jak se látky uvnitř „mlely“, docházelo orákulum ke svým viděním. Nekromancie byla také často objektem kriminalizace. Řada nekromancerů byla obviněna ze snahy uspíšit životy panovníků. V mnoha případech by se tomu ani nedalo divit.
Židé a jejich mrtví: neklidní mrtví a světové konflitky
Židé komunikaci s mrtvými zakazovali pod pohrůžkou smrti. Židovská tradice, a to převážně novodobá, zná golemy z hlíny a jiných materiálů, ale rozhodně nezná nekromanty a vůbec odborníky na komunikaci se světem mrtvých. V Bibli se slovo golem vyskytuje jednou a vztahuje se k hrubému nedokončenému materiálu. Možná právě proto jsou jejich mrtví z pogromů a holocaustu dodnes tak neklidní. Smíření světa mrtvých se světem živých je pro nekromanty základním předpokladem harmonie světa. A kdo nemá zkušené nekromanty, ten má neklidné duše, a kdo má neklidné duše, má zpravidla neklidný život. Nechávat po světě nedokončené golemy se nikomu nevyplatí. Zvlášt když ani neví, kde nechali šém.
Keltové a mrtví ve světě živých: velká párty neživých s živými
Keltové měli velmi blízký vztah se svými mrtvými a považovali je dále za živoucí součást svého rodinného života. Kelti ostatně věřili, že pocházejí přímo z boha mrtvých Arawna. Keltští Velšané měli svou mysteriózní postavu nazývanou Rhiannon, která byla falešně obviněna z vraždy svého syna a byla za trest donucena dopravovat návštěvníky ke královskému dvoru na svém hřbetu v podobě koně. Její ptáci zpívali tak sladce, že uměli přivést mrtvé znovu do života. Ostatně keltští mrtví byli pohřbíváni s poměrně velkou výbavou. Co kdyby ji ještě někde potřebovali. Keltský svátek mrtvých Samhain je chvílí, kdy mrtví jen tak pro zábavu straší živé. Aby je Kelti vyhnali ze své blízkosti, rožínali světla a dělali vyrvál rachejtlemi. Stejně tak věřili, že duchové mrtvých mohou vstoupit do stromů a vzít si je za svůj příbytek.
Irské dílo Dindsenchas popisuje kopec, de facto mohylu, kde je pohřben velký bojovník, kterého pomocí nekromantických rituálů přítomní Irové přivádí zpět ze světa mrtvých, aby jim pověděl více o bitvě a o tom, kdo se jí účastnil a jak probíhala. Rituál vypadá jako z nějakého kabaretu, zahrnuje zpěvné formule, poskakování a třesení. Nezávislý pozorovatel by si mohl říct, že se jedná o nějaké bizarní divadelní představení.
Křesťané a komunikace s mrtvými: svatí, kteří vás vedou
U křesťanů došlo ve styku s jejich mrtvými k něčemu podobnému, ale ne úplně totožnému. Po celém světě si středověcí králové sháněli ostatky mrtvých, které mohly podle jejich názoru sloužit k rozšíření jejich moci či prestiže, nebo kdoví co si od toho slibovali. Nejspíš pro ně tehdejší holenní kost svatého Františka znamenala totéž, co dnes pro zbytnělé zbohatlíky kabelka značky Prada. Holt tehdy měli jiné preference na značky než dnes. Dodnes jsou mrtví svatí uctíváni po všech možných katolických chrámech. Přímluvy za mrtvé v očistci, tedy přechodovém stádiu mezi peklem a nebem, jsou standardní součástí římskokatolické liturgie.
Katolíci však nevěří, že je možné s mrtvými přímo komunikovat. Taková forma komunikace s mrtvými jako je spiritismus je Římskokatolickou církví striktně zapovězena. Mrtví mohou pomoci živým jen nepřímo a roli v tom hrají také andělé. Pokud ale budete jako křesťan tvrdit, že vás navštívila Panna Maria nebo některý jiný svatý, dostanete se do problému s církevní teologií. Řada dnes uznávaných poutních míst, které byly výsledkem něčího setkání s nadpřirozenem, čekala desítky let na církevní imprimatur, alá církevní razítko, které potvrdilo, že se nejedná o halucinaci. Některá taková místa toto razítko nedostala dodnes. V rámci církevní byrokracie sice můžete mluvit k mrtvým, ale když vás opravdu navštíví, raději to nikomu neříkejte. Rozhodně ne na zpovědi.
Tibeťané a jejich přístup k mrtvým: na hranici psychedelických světů
Staří tibetští mniši prováděli svá duchovní cvičení na hřbitovech a místech se znamením vraždy či úmrtí. Věděli, že se potřebují naučit zacházet se světem mrtvých v přímém kontaktu s nimi. A kde jinde najdete mrtvé než na hřbitovech nebo ve strašidelných domech. Taková cvičení se však nedoporučovala lidem se slabými nervy. Slavná česká pěvkyně Ema Destinová spávala s kostlivcem, kterého pojmenovala Ivan, a rozhodně jí to život neprodloužilo, spíš naopak.
Tibeťané ostatně mají svou vlastní knihu mrtvých, ze které je umírajícím v řádném předstihu před jejich smrtí předčítáno a jsou provázeni. Když to nestihnou, jejich smůla. Bez řádné přípravy na smrt by se totiž snadno mohlo stát, že se deziorentovaní budou někde poflakovat a škodit sobě i ostatním. A ještě hůře, mohli by potkat různé strašlivé bohy, které by na ně dělali bu bu bu. Prostě by si ten posmrtný život tolik neužili.
Moderní křesťanská hnutí a mrtví: svědkové Jehovovi a umění neexistence
Poměrně zajímavé pojetí světa mrtvých a komunikaci s nimi má křesťanské hnutí svědků Jehovových. S mrtvými podle nich nelze komunikovat, drží se Starého zákona, kde je místo termínu pro katolické peklo použito slovo šeol, což znamená jednoduše hrob. Bible o pekle jako takovém totiž nemluví, mluví třeba o hádesu v Novém zákoně, který je ekvivalentem šeolu, tedy hrobu, ve Starém zákoně, sic je termín spojován s antickými zkazkami, a také zmiňuje gehennu, což bylo místo na spalování odpadků, kde hořel věčný oheň, místo za Jeruzalémem, kam se odvážil málokdo vstoupit. Hořeli tam ale mrtví ne živí, i když…
Prostě mrtví podle svědkovské teologie přecházejí do jakéhosi stavu neexistence, v případě, že žili podle Bible tak to je do Boží paměti, a Bůh je může znovu obnovit k životu.
Tedy je de facto znovustvořit.
Komunikace s mrtvými po Česku: tradá tydý
Češi jsou obzvláště známí svým humpoláckým a bezohledným přístupem vůči svým mrtvým. Často nerespektují jejich přání zaživa, například k tomu být řádně pohřbeni, a místo toho své příbuzné, zjevně aby ušetřili, jen zpopelní. V tomto si ale jejich živí s mrtvými nemají co vyčítat. Pokud jsou jedni hrabiví zaživa a druzí jako mrtví, je to celkem fifty fifty.
Nekromanti: včera, dnes a zítra
Zkušení nekromanti vědí, že mrtví se často za svého života nepoučili a zůstávají jako mrtví stejní se stejnými omezeními a předsudky, jaké měli za života. Škodiči zaživa se snaží škodit i ze záhrobí. Lidé hrabiví zaživa jsou hrabiví i v zásvětí.
Nekromanti mezi námi existují, ale těžko si budou něco takového jako živnost psát do podnikatelského rejstříku. Je to totiž živnost vázaná, a to na poměrně složité poznatky a na vyzrálou osobnost, nebo hrozí, že jim z jejich práce hrábne a zblázní se.
Totéž platí o těch, kteří si jejich profesní znalosti vyžádají.
Pokud se bojíte mrtvých a hřbitovy obcházíte obloukem, raději na tento článek zapomeňte.
V případě, že mrtvé milujete, a vaše hřbitovy se skví novotou a krásnými květinami a nedohořelými svícemi, tak na něj zapomeňte radši dvakrát.
Zdroje:
Celtic mythology: tales of gods, goddesses, and heroes. Oxford University Press (2017)
Můžeš žít navždy v pozemském ráji. Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania.
Brian B. Schmidt. Israel's Beneficent Dead: Ancestor Cult and Necromancy in Ancient Israelite Religion and Tradition. JCB Mohr (Paul Siebeck) (1994)
E. A. Wallis Budge. Egyptian Magic. Kessinger Publishing (2003)
Daniel Ogden. Greek and Roman Necromancy. Princeton University Press (2004)
