Článek
Lovci a sběrači a malí bozi
Výzkumník Norenzayan se domníval, že dřívější společenství lovců a sběračů nepotřebovalo silné sociální hranice a stimuly, a proto v nich chyběl vztah k trestajícím velkým bohům. Přímluvná božstva, která byla spíše „partnerem“ pro vyjednávání, byla příznačnou protistranou pro taková společenství několik desítek tisíc let nazpět. S nárustem populace a vzniklou potřebou po organizaci a sociální kohezi se na scéně objevili velcí bohové. Tato religionistická teorie je poněkud spekulativní, avšak má zdravé jádro.
Náboženství přivádí do života vnitřního policajta
Například při analýzách konzumace porno stránek v nábožensky orientovaných státech USA spotřeba razantně klesá v den návštěvy kostela. Jistá míra sebereflexe, kterou, alespoň na krátký čas, posluchači v kostelních lavicích nabydou, má sic efemerální, ale přeci měritelný účinek. Každé náboženské společenství či organizace má svůj vlastní specifický set společenských pravidel. Ti, kteří jich mají méně či téměř žádné, by mohli být organizačně komerční terminologií nazváni jako méně efektivní. Sociální experimenty v podobě volně žijících komunit s minimem pravidel ukázaly, že po delší časový úsek taková společenství nevydrží a stanou se buď přežitými nebo terčem sociálních parazitů, což se ostatně stalo osudným i řadě komunit hippies v USA.
Čím víc lidí, tím větší problém
S geometricky narůstající řadou participantů v určitém systému vznikají nároky na větší množství pravidel. Byrokracie se svými tisícihlavými nařízeními je vlastně takovou výkladní skříní ukazující, jak takový systém vytvořit a řídit ho se značnou mírou blbuvzdornosti. Vedlejším efektem je potom nuda k uzoufání, která v takové společnosti panuje. Ostatně vyspělé administrativní systémy ve Skandinávii inkorporovaly sociální bariéry, které do regionu náboženské systémy přinesly, především systém luterský, který je založen na vyexcitované a vypilované osobní odpovědnosti.
Náboženství a psychohygiena jedince a společnosti
Náboženství nabízelo po tisíciletí člověku servis, který je dnes pomalu přejímán sekulárními sociálními obory, které náboženští leadři pomáhali zakládat, například oborem psychologie. Jung se divil, že za celou dobu jeho psychoanalytické praxe u něj byl pouze jeden katolík a jeden žid, zbylí klienti s náboženskou příslušností byli protestanti. Přikládal to vyprázdněné atmosféře protestantského kostela a rovněž tlaku na osobní odpovědnost v porovnání s „uvolněnější“ katolickou praxí. Ostatně zakladatel sociologie Durkheim započal svou kariéru epochální prací o sebevraždách, kde srovnával míru sebevražedného chování mezi protestantskými a katolickými zeměmi. Protestantské regiony vedly, a to Durkheim připsal rovněž tlaku na osobní odpovědnost jedince. Servis, který náboženské systémy nabízí, a to napříč konfesemi bez ohledu na jejich územní působnost, tedy včetně buddhistických a hinduistických systémů, je vždy „zaplacen“ v podobě participace na systému, případně posílením vědomí sociální příslušnosti, a to bez výjimek.
Buddhismus bez osobního boha, ale hluboce společensky zaujatý
Théravádový nebo zenový buddhismus, jež jsou jedněmi z nejvíce „individualistických“ náboženských systémů, kladou důraz na vztah učitele a žáka a meditační praxe zahrnuje jako jednu ze základních praktik meditaci milující laskavosti či soucítění, kde se participant snaží propojit s ostatními bytostmi. Náboženský systém bez souvztažnosti se sociálním systémem neexistuje.
Pokusy o nábožný sociální systém bez boha a náboženství nevyšly
Takový systém ovšem bez vazby na ustálené náboženské organizace se snažili vytvořit osvícenci v minulých stoletích a jejich úspěšnost byla nulová. Například August Comte se v 19. století snažil o náhradu náboženského života ustalených církevních praktik tím, že se je pokusil nahradit praktikami vědeckými. Systém světců nahradil systémem slavných vědců. Ostatně Roberspierre v 18. století podnikl podobný pokus. Bohužel či bohudík, dle individuálního soudu, tyto systémy nepřežily své zakladatele. Jen v případě Comteho pozůstalo pár skupin, které jeho bizarní „náboženský“ systém zanechaly naživu. Jedním z vysvětlení jejich neúspěchu může být to, že vědecké systémy jsou příliš mechanistické a málo srozumitelné běžnému člověku, a proto nemohou být univerzálně užity pro úspěšné vedení mas.
Ostatně volby v České Republice ukázaly, že masy si žádají své, a tím rozhodně nejsou složitá sociální sdělení a poučení. Jakékoliv funkční náboženské systémy jsou postaveny na vulgárně řečeno trhu nabídky a poptávky. Lidé chtějí získat jistou míru životní pohody, dnes jim ji přináší například televizní pořady, ale ti, kteří jsou s takovým řešením nespokojeni, jdou dále.
Esoterika nenabízí ten pravý sociální tmel
Například esoterické systémy, které postavily především počínaje 19. stoletím spolu se vznikem teosofické společnosti a její zakladatelky Marie Blavatské do středu pozornosti člověka: jedince, se snaží opanovat mysl a tělo svých participantů pomocí široké škály prostředků. Vypůjčují si meditační praktiky od buddhistů, psychedelické metody od domnělých a skutečných šamanů, náboženské názory od súfistů, křestanských mystiků a kdoví odkud. Ovšem díky šíři a množství vzájemně na sebe (ne)navazujících praktik jde vytvořit jednotný sociální systém docela obtížně. Jednotlivé esoterické skupinky volně se sdružujících jedinců spontánně vznikají a zanikají. Příslib duševního klidu je tak narušován neustále se měnící esoterickou scénou, kde se pojednou objeví a zase zanikne nějaký ten věhlasný guru, který tu přiletí z jihoamerických pralesů a tu zase se změněným jménem, tak aby vyznělo maximálně možně exoticky, z vinohradského paneláku.
Vyhrocený humanismus esoterismu jako negativní bumerang
Jednotící myšlenkou změti esoterických praktik je však rovněž vyhrocený humanismus. Jednotlivci je neustále „vyhrožováno“, že pokud se bude chovat nenávistné, případně chovat i malé zbytkové stopy hněvivých myšlenek vůči ostatním lidem bez ohledu na to, zda-li jsou oprávněné, bude „potrestán“ v rámci karmické terminologie nějakou tou chorobou. Ostatně toho se chytají také psychologové a psychiatři, jimž vzhledem k jejich mechanistickému systému akademického vzdělávání a jeho zaměření nestačí dech ani charisma na různé ty esoterické guruy, a pouští se tak s vervou do tématiky, kterou oprášili, kterou dobře či méně dobře znají, a zove se psychosomatika.
Invididualismus jako nepřítel společnosti
Žijeme v době vyhroceného individualismu a zároveň vyhroceného skupinového chování. Je to paradox naší doby, že je nám vtloukáno do hlavy ze všech stran, od médií, rodičů, vzdělávacího systému, že máme každý myslet po svém, a přitom pokud k tomu dojde a myšlení někoho je v příkrém rozporu s tím, co vyžadují náboženské a sekulární systémy, je s daným jednotlivcem ámen. Říkáme tomu sociální smrt.
Pro domorodce v přírodních národech bylo samotné vyhnání od komunity postupem času smrtí doslovnou. Ovšem pro jedince v naší společnosti se situace nikterak neproměnila, kdokoliv, kdo by chtěl upozornit na mouchy v systému, se setká s ostrakizací, pranýř na náměstí dnes nahradily (a)sociální sítě.
Náboženské prvky ve společnosti sekulární proudy nevymýtí
Vykořenění náboženského důrazu z veřejného života není v budoucí perspektivě realistickým činem. Ti, kteří si plánují troufnout na něco podobného, by si měli doplnit své vzdělanostní rozhledy. V tom je síla renesanční vzdělanosti, pak se nepouštíte do podniků, které jsou předem ztracené. Kdyby Hitler a jemu podobní podrobně studovali Napoleonovu výpravu do Ruska, věděli by, že s ruským medvědem se na jeho území nedá vyhrát. Podobně ti, jež hlásají omezení užití náboženských symbolů a náboženské rétoriky, ačkoliv je jí plno, a to i v místech, kde byste ji nečekali, například nejpopulárnější hollywoodské filmy (jako Star Wars, Superman, Duna…) jsou postaveny na náboženské symbolické rétorice, by si měli přečíst co se stalo s pokusy Robespierra a Comteho.
Na druhou stranu ti, kteří tvrdí, že nelze obdržet duševní klid bez náboženského servisu, se vědomě či nevědomě dopouštějí blatantního omylu. To, že po tisíciletí náboženské systémy spojovaly účinky svých rituálů s nevyhnutelnými sociálními důsledky, kterážto spojení dnes dychtiví religionisté studují v laboratorních či přirozených podmínkách a kupodivu přišli na to, že například náboženskému systému, který užívá v rámci svých rituálů klekání, hraje biologicky do karet fakt submise a jevy v mozku, které se při tomto rituálu odehrávají, neznamená, že lidská mysl musí být součástí sociálně náboženského rituálu k tomu, aby dospěla k příjemnému stavu. Stačí k tomu Ordinace v růžové zahradě anebo seriál Simpsonovi. Anebo ne? Ale to je již jiný příběh. A má rovněž svou cenu.
Zdroje:
Norenzayan. Big Gods: How Religion Transformed Cooperation and Conflict.
Durkheim. Suicide.
Levy-Bruhl. Philosophy of Auguste Comte.
Personal Memoirs of H.P. Blavatsky.
Hroch a Kubišová. Velká francouzská revoluce a Evropa.
