Článek
U sebepoškozování se nejedná o skutečnou snahu se zabít a málokdy takové jednání ohrožuje něčí život. Každopádně zdraví rozhodně nepomůže. Může se jednat o řezání do vlastního těla či pálení kůže, o extrémní hladovění, nebo prostě o to, že někdo naráží svou vlastní hlavou o zeď.
Sebepoškozování samo o sobě není klasifikováno v manuálu duševních poruch jako duševní nemoc. Alespoň pokud jde o bibli psychiatrie DSM (Diagnostický a statistický manuál duševních chorob). Je však citováno jako jedno z průvodních jevů hraničních poruch osobnosti.
Příčiny
Dnešním trendem je vidět příčiny jakéhokoliv chování, které by společnost nerada viděla, jako výsledek svého vlastního „co zaseješ, sklidíš“, v chemické nerovnáze mozku nebo v genetice. To jsou příčiny, které se často uvádí jako faktory i pro sebepoškozování. Ačkoliv dosud nebyl vynalezen žádný zdravotní test, který by mohl fundovaně posoudit chemické procesy v mozku, stejně je farmaceutické řešení používáno jako zaklínadlo pro všechny možné psychické neduhy. Tudy ale cesta nevede.
Zpravidla je sebepoškozování následkem chování druhých. Začíná to v dětství dysfunkční komunikací ve vlastní rodině. Jestli vaší matce či otci nemůžete odmala říct svůj názor i na ty nejtriviálnější záležitosti, začnete si připadat jako v duševní vězeňské kobce. To už je utrpení samo o sobě. V dalších případech se k nefunkční komunikaci také přidává i fyzické zneužívání ze strany rodičů, které může vytvořit obrovské jizvy na psychice i těle dětí. Ty se pak trestají za nemožnost se bránit sebezraňujícími aktivitami.
Důvody
Nemusí to být jen špatná komunikace v rodině, může to být i neschopnost vyjádřit své pocity a emoce druhým, které vedou k aktu sebepoškozování. Tato společnost je spojenou nádobou, kde na jedné straně rodiče neumí s dětmi mluvit a na druhé straně jejich děti se mluvit sami nenaučí. Právě neschopnost komunikovat své pocity a vůbec své já svému okolí vytváří nesnesitelný tlak, který se může odrazit právě v sebepoškozování.
Osobnost
Jaké rysy má osobnost člověka, který se rozhodne poškodit raději sama sebe než ty, kteří mu ublížili? Nemusí to být zrovna tichošlápek, naopak může být poměrně extrovertní ve svých projevech. I třeba takový tahoun třídy. Hlavně ta veškerá komunikace a signály, které vysílá, očividně naráží na zeď neporozumění a na hluchou společnost. Snaží se sám sebe vyjádřit, snaží se pomoci druhým, ale oni ve své tuposti a hrubosti nemají vůbec zájem to reflektovat a ocenit. To může citlivého člověka uvrhnout do vězení deprese a odcizenosti. Za toto odcizení může tato společnost jako celek, každý její člen včetně vás, pokud neumíte a nechcete pozitivně komunikovat své emoce a nejste ochotni naslouchat pravdivým pocitům druhých.
Starší generace a jejich podíl na sebepoškozování mladých
Starší generace mohou namítnout, že se to přeci v jejich době nedělo. Leckdy dělo, akorát se to tajilo, nebo jste se schválně dívali jinam. Každopádně dnešní důchodci měli dost možností vyžití a upuštění páry. Včetně takových luxusních koníčků jako je létání letadlem za hubičku (v rámci Svazarmu) a lacinými pijatikami počínaje a společnou nikdy nekončící zábavou konče. To, co dalším generacím tihle výtečníci po sobě zanechali, za to by se měli stydět.
Převážná část starší generace si není ochotna přiznat, že komunikovat se nikdy nenaučila, a že její kulturní dědictví, které zanechala dalším generacím, stojí za starou belu. A pak nemají mít mladí deprese. K tomu se ještě připojuje vykradené československé hospodářství, to je další část ekonomického dědictví, které tu současní starouši zanechali. To vše přispělo k tomu, že mladý člověk nemá dnes jinou možnost, než si jen dřepnout do nějaké trapné kukaně, open officu, kde je odcizený od všech ostatních, a zatímco starší generace si v kancelářích juchala a chodila nakupovat a jinak soukromě trávit pracovní dobu, svým potomkům nachystala doslova peklo. A ještě si současní důchodci drze řeší jen a jen prachy, důchody, a ujišťují se, že se jim zvednou, místo toho, aby si uklidili ten bordel, který tu nadělali.
Reakce ostatních
Někteří odborníci, kteří se zabývají terapií pro lidi se sklonem k sebepoškozování, zjišťují, že zdravotníci, kteří někoho takového ošetřují, tak činí s nulovou empatií. Stejně jako necitliví psychiatři a psychologové často takovému člověku podtextově naznačují, že se jedná o ztracený případ. Nemluvě o rodině, pro kterou vzhledem k jejímu falešnému sebeobrazu je takový člověk nechtěnou součástí, neboť jim nastavuje zrcadlo a ukazuje jim, jací jsou ve skutečnosti, a ne jakými se snaží prezentovat na veřejnosti.
Pozitivní efekty sebeubližování
Když se zraníte, tělo začne produkovat endorfiny, aby vaši bolest utišily. Tento efekt si někteří lidé právě proto sami spouštějí sebepoškozováním. Chtějí zažít ten pocit, že je něco utěší, že se něco děje. Hlavně pocit, že žijí. Když vás lidé okolo ignorují, žádný život pro vás neexistuje. Jen živoříte. Potkávat rozesmáté figurky na ulici, které se naprosto nezajímají o své okolí, jen o svůj barák, bankovní účet a kus žvance, vás rozhodně přesvědčí o tom, že život tak nějak nemá smysl. Proto, abyste věděli, že život má nějaký význam, potřebujete mít kolem sebe lidi milující a empatické a ne být obklopeni tlupou nenažranců, kteří na vás působí hůře než zvířata. Ty se totiž o své vlastní starají.
Společenská hodnota utrpení
Situace je ještě poněkud složitější, než se zdá. Po staletí jsme totiž byli obklopeni takzvanou křesťanskou kulturou, která na utrpení kladla poměrně velký důraz. Koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje, je v kulturním oběhu. Lidé žili v přesvědčení, že tento svět a život je životem nedokonalým a útrpným, a proto se nemají čemu divit, když jsou obklopeni splínem. Ještě poměrně nedávno se v některých křesťanských řádech mniši bolestivě bičovali, aby zapomněli na radosti života, respektive podle jejich teologie na hříšné myšlenky.
Není divu, že v takové společnosti tisíciletími masírované náboženskou útrpnou propagandou vyrostl úzus, že bez potu a dřiny není žádný výsledek. Projevuje se to na sportu, ale také na jakékoliv jiné společenské aktivitě, kdy jsou lidé přesvědčováni, že pokud jejich výsledky nejsou dané lopotou, jsou bezcenné. Není tedy divu, že obklopeni tímto prostředím si vlastně ubližují všichni zůčastnění, a je jedno jestli fyzicky nebo psychicky.
Řešení
Jak jsem již uvedl, žádný zdravotní test na nerovnováhu chemie v mozku neexistuje, lékaři tedy musí postupovat metodou pokus a omyl. Pro léčbu symptomů jako je sebepoškozování se doporučují třeba antidepresiva. Já bych především doporučil empatického a rozhodného posluchače, který vám pomůže se svými traumaty vyrovnat, a co víc, přehodit je zpátky tam, kam patří, na necitlivou a vulgární společnost, která vám je vyrobila.
Autor je psycholog
Zdroje:
Steven Levenkron. Cutting. Understanding and Overcoming Self-Mutilation. 1998. W. W. Norton & Company.
Strong, Marilee. A bright red scream. Self-mutilation and the language of pain. 2009. Penguin.
https://www.denik.cz/zdravi/sebeposkozovani-hana-deakova.html
