Článek
Ilja Ivanovič Ivanov (1870-1932): křížení lidí s opicemi
Ilja Ivanov
Ivanov byl biolog a expert na umělou inseminaci. Jeho tehdejší výpravu kupodivu financují bolševici. Ivanova dnešní vědci přezdívají „rudým Frankensteinem.“ Někteří dokonce spekulují o tom, že měl Ivanov odjet s myšlenkou vytvořit specifickou rasu „nadlidí“, bojovníků s nadlidskou silou, kteří by pokorně bez reptání sloužili ve Stalinově armádě. Ivanův dosavadně největší projekt byl inseminace koní. V této oblasti zaznamenal největší úspěchy. Jeden jeho hřebec byl schopen inseminovat až 500 klisen.
Ivanov se však nezastavil před dalšími nápady, které už spíše patřily do kategorie „hrůzné sci-fi“. Zkřížil osla se zebrou, a tak vznikl hybrid zeedonk (v angličtině výraz pro zebru a osla), nebo bizona s krávou (zubron), a vytvořil různé variace krys, myší, morčat a králíků. V roce 1910 prohlásil na sjezdu zoologů, že bude určitě možné zkřížit člověka s opicí. V roce 1924 předložil své plány tehdejší bolševické vládě. Prezentoval svůj podivný projekt jako „úder Darwinově teorii“, která prostě nebyla plně bolševická, i když splňovala charakteristiky ateistické teorie. Pocházela přeci jen z kapitalistické země. A tak nemohla být dokonalá.
Navzdory všeobecnému nesouhlasu vědecké komunity, finanční prostředky a výbavu na svůj projekt od sovětské vlády dostal. Vydal se tedy do Afriky pro opice. Jeho první zastávkou byl pařížský Pasteurův institut a zde také získal slib, že může na tehdejším africkém francouzském území v Guineji získat v institutu primátů nějaké ty vzorové kousky.
Do Guinei dorazil na konci března roku 1926. Bohužel záhy při příjezdu zjistil, že šimpanzi, které si chtěl vybrat pro křížení, nebyli dostatečně zralí k páření. Vrátil se proto až později téhož roku, aby si chytil nějaké ty primáty na vlastní pěst. Léto v Paříži strávil s dalším Rusem Seržem Voronoffem, který se jeho zrůdným představám o spojení člověka s opicí moc nevzdaloval. Sám totiž vymyslel zvláštní terapii proti stárnutí. Transplantoval opičí tkáně z jejich varlat do mužských varlat a tvrdil, že tímto dojde k nárustu mužského libida a omlazení. K tomu nedošlo, došlo ale k rozmnožení jeho finančních prostředků, neboť strhnul poměrně velkou veřejnou pozornost ke svému hoaxu.
To léto se on a Ivanov ocitli na hlavních stránkách mezinárodního tisku. Transplantovali společně ženské vaječníky do šimpanzice Nory a oplodnili ji mužským spermatem. Novináři v Paříži šíleli. Je to vůbec možné? Co se stane, když se opice zkříží s člověkem? Půjde to vůbec? Dnes víme, že má šimpanz 98,8% společných genů s člověkem, vytušil to tehdy Ivanov správně? A o co jde vlastně těm Sovětům? Lámali si hlavu západní novináři.
Po těchto veřejných bombastických pokusech v prosinci téhož roku se Ivanov vrátil do Guineji. Zde chytil několik šimpanzic a s velkými obtížemi oplodnil tři z nich mužským spermatem. Teď měl v hlavě jinou zrůdnou myšlenku. Kam se na jeho fantazie hrabou nějaké dnešní pokusy s klonováním a ovcí Dolly, on měl přímo nápad, že by zkřížil nějakou lokální africkou ženu s opicí! Jenomže co s tím, věděl, že by Afričanky na takový pokus nepřistoupily. Zkoušel to totiž dost úporně a Afričanky mu to s odporem odmítly. Tak mu bleskl v hlavě nápad, udělám to pod záminkou zdravotní prohlídky. To však Francouzi prohlédli a zatrhli mu to.
A co ty tři šimpanzice? Žádná z nich na základě oplodnění mužským spermatem nezabřezla. A tak se Ivanov, zklamaný, vracel domů do Ruska s dvaceti opicemi, které se měly stát základem pro jeho šimpanzí a orangutaní školku v sovětské Abcházii. Věděl, že jeho nejlepší šance na to, jak vytvořit svůj vysněný hybrid, byly přesvědčit nějaké sovětské ženy, které budou ochotny počít opičí miminko. Zatímco pouze čtyři šimpanzi dorazili živí do Abcházie, Ivanov se začal poohlížet po vhodném ženském subjektu. A překvapivě, narozdíl od žen afrických, ruské ženy ochotné počít dítě s primátem našel. Nejméně pět žen, o kterých je to známo, se experimentů ochotně zúčastnilo. Opice mu však začaly docházet, zbyl mu nakonec jen jeden orangutaní samec zvaný Tarzan a i ten zemřel na krvácení do mozku.
Více opic dorazilo v roce 1930, ale nad Ivanovem se začaly stahovat mraky. Stal se nepohodlným, především pro Stalina, který se blíže seznámil s jeho pokusy. Zařadil ho do svého programu čistek sovětských vědců. I na Stalina byly Ivanovovy zrůdné přestavy o budoucnosti Sovětů prostě moc. Uchýlil se tedy do exilu v Kazachstánu a tam za rok poté ve věku 61 let zemřel.
Alexandr Alexandrovič Bogdanov (1873–1928): dejte mi krev, ať mohu žít věčně
Alexander Bogdanov
Alexandr Bogdanov se pletl do lecčeho. Hrál si na filozofa, politika, spisovatele a nakonec i na lékaře. Respektive lékařské vzdělání měl, ale to, co s ním podnikal, by se dnes považovalo za přímo na hony vzdálené od lékařské etiky a za důvod k odebrání lékařské licence.
Tak začněme tím spisovatelem. Bogdanov napsal sérii fantaskních románů na téma, jak bolševici obsadili Mars. Představoval si jejich kolonizaci jako takový sovětský kolektiv, který spolu sdílí životní energii. Ta je obnovována právě vzájemnými krevními transfúzemi. On o tom nejen snil, ale bohužel i své zrůdné plány zrealizoval. Vytvořil výzkumný institut, který se věnoval výměně krevních tekutin.
V roce 1920 napadla Bogdanova hypotéza, dnes bychom řekli, že to byla taková upírská teorie, která byla postavena na přesvědčení, že krevní transfúze od mladých lidí mu dají nové zdraví a umožní mu žít věčně. Sám přijal transfúzi od 11 mladých Rusů. Pozoroval na sobě, že mu to zastavilo třeba plešatění a začal se cítit mladší. Nicméně jeho upírské metody se nakonec obrátily proti němu samotnému. Jeden z jeho studentů měl tuberkulózu a ještě k tomu malárii. To vše se mu stalo ostudným, a tak ve věku 54 let záhy po aplikaci transfúze umírá na hemolitický šok.
Než stačil zemřít, tak svými nápady na krevní výměny nakazil poměrně velké množství sovětské veřejnosti, a tak mladí lidé ve velkém přispěchali do jeho institutu, aby dodali krev těm, kteří už se neskvěli takovou jiskrnou bolševickou energií jako oni.
Řadě z nich se taková hurá výměna nevyplatila.
Autor je antropolog.
Zdroje:
Stephanie Pain. Farmer Buckley's Exploding Trousers: and Other Odd Events on the Way to Scientific Discovery. 2013. Profile Books.
Nikolai Krementsov. A Martian Stranded on Earth. Alexander Bogdanov, Blood Transfusions, and Proletarian Science. 2011.
