Článek
Může každý léčit?
Léčitelské schopnosti jsou vzácné a nemá je každý, i když se v dnešní populární kultuře současný diskurz snaží přisoudit nadpřirozené schopnosti kdekomu. Každý může být superhrdina, alespoň v počítačové hře, nebo přeborníkem v milování, i když jen ve své fantazii. A prý má každý léčitelské schopnosti. Musím vás zklamat, nemá. Pokud by měl, vypadalo by to tady o hodně jinak. O tom, že každý může léčit a že vás to naučí, vás chtějí přesvědčit jen pořadatelé různých esoterických kurzů a ti, kteří šíří spirituální chiméry ve svých esočasopisech pojmenovaných po různých bylinách či ozdravných procesech atd. Těm spíš než o otevření vašeho srdce, mysli či čaker jde o to, abyste otevřeli svou peněženku dokořán. Jim.
Je to podobné jako tvrdit, že každý, kdo umí číst, se může stát lékařem. Nemůže. Potřebujete alespoň skvělou paměť k tomu, abyste si všechny ty latinské termíny, kterými je lékařská věda posetá, memorovali. Stejně jako léčitelství není doménou všech, většině lidí nebylo dáno umět zacházet s přírodní energií tak, aby s ní byli schopni druhé léčit. A těm málo, kterým to příroda dala do vínku, jejich vlastní schopnosti často moc dobře neslouží. Jak se říká kovářova kobyla chodí bosá.
Léčitelská etika vs. lékařská etika: kontroverzní téma
Člověk s léčivým dotekem by si jej měl především nechat sám pro sebe, a potom se může poohlédnout po svém okolí, kdo by si jej zasloužil. Není to tak, jako když mají lékaři Hippokratovu přísahu, v níž se zavazují pomoci každému. I když ani to se přeci neděje. Kterýkoliv lékař vás může odmítnout zaregistrovat a léčit vás nebude, jedině v případech, když potřebujete urgentní zásah, je povinen zasáhnout. Léčitel ne.
Sice existuje ve společnosti takový vyděračský diskurz, že pokud máte schopnosti od Pána Boha, nemáte si za ně nechat platit a musíte pomáhat druhým, ale to říká kdo? A od té doby, kdy chtějí ostatní po léčiteli za vše peníze, tak mu také musí peníze dávat. Léčitel totiž není živ pouze ze vzduchu a léčení stojí spoustu energie, ne Pána Boha, ale samotného léčitele. Od chvíle, kdy se bude platit chleba nebo náklady na cestování pouhým slovem děkuji, tak můžete léčiteli jen poděkovat a jít domů. Jinak jste ho okradli o prostředky, které potřebuje k životu. Ostatní stejně jako i vy po něm chtějí i ostatní peníze za jakoukoliv službu nebo produkt, který mu poskytnou. Proto je potřeba se chovat fér.
Je to podobně zvrácená logika, jako kdybyste tvrdili, že lékaři jsou tu od toho, aby vám pomáhali zcela zdarma a že je to přeci jejich povinnost. Lékař studuje řadu let a ještě více let stráví dalšími školeními a atestacemi. Stejně tak dobrý léčitel studuje život, jeho komplexní souvislosti a práci s energiemi, a to vše ho stojí hodně sil. Způsob, jak společnost oceňuje léčitelskou energii, svědčí o její vyspělosti či zaostalosti.
Jan Mikolášek: farmaceut bez farmaceutického vzdělání
Řada českých léčitelů dopadla špatně. Třeba jeden z nich, podle něhož se natočil film Šarlatán. Už jen ten název filmu naznačuje, že někomu nelezl pod fousy a chtěl ho zdiskretitovat. Třeba už samotná filmařka, která takový titul filmu zvolila, poškozuje jeho pověst. Proč to dělá? Co jí k tomu vedlo? Čím jí pan Mikolášek ublížil? Samozřejmě ničím, ale chtěla se na jeho pověsti prachsprostě přiživit.
Léčitel Jan Mikolášek, který dostal know-how od jedné vesnické báby, byl na lidské nemoci velmi vnímavý. A hlavně věděl, jaká která bylina na ně platí. Zabýval se de facto lékařskou diagnostikou, i když lékařství nikdy nestudoval. Určoval z lidské moči to, jakou kdo trpěl nemocí. Sám odhadoval, že za svou léčebnou kariéru potkal několik miliónů lidí. Odhadoval to na vyšší počty, ale myslím, že tak milion to být mohl, když denně ošetřil až stovku pacientů a léčil několik desítek let. Komunisté se k němu chodili léčit, a pak jej samotného zavřeli a nakonec dožil u jednoho pána ve vile s podlomeným zdravím. Ovšem až v době, kdy mu bylo 84 let.
Kopanické báby: experimenty na lidech a jejich duši
Na Moravských Kopanicích zbyla poslední bašta pohanství, tak to alespoň chápali výzkumníci a samozřejmě Katolická církev, která sem vyslala svého agenta, faráře Josefa Hofera. Ten zkoumal kopanické báby kořenářky a došel k závěru, že také mimo jiné používají i psychologické triky. Co však nemohl rozporovat, byla jejich schopnost pomoci i ublížit. Kopanické báby nechávaly třeba koláček nakažený pravými neštovicemi na cestě a čekaly, kdo jej sní a co to s ním udělá. Byly to vlastně takové pokusy na lidech, které provozovaly, a nejen to. V lidské duši svých klientů se vyznaly a občas někomu uměly pomoci lépe než kdejaký lékař, jindy zase uškodily víc než lecjaký nejhorší nepřítel. Píšu z vlastní zkušenosti, moje bába mezi ně patřila.
Břetislav Kafka: hypnotická síla vůle konat
Břetislav Kafka patřil mezi lidi, kteří pracovali s vůlí. Přežil období nacismu i manýry komunistických soudruhů. Pracoval s energií, ale tak, že si sám neublížil. Někdy ublížil i někomu jinému. Ve svých spisech popisuje experimenty s vysíláním energie na dálku, která dokázala zabít i vesnického psa, který nesnesitelně otravoval své okolí. Kafka disponoval schopností energetické koncentrace, která mu také umožňovala v klidu pracovat v oboru sochařství v soukromí své velké vily. Zemřel v poklidu ve svých 76 letech. Ono totiž pracovat na sochách není moc zdravá práce. Za svůj život nadýcháte hodně prachu.
Rozdíl mezi lékaři a léčiteli: naučené vs. vrozené
Léčitel má svou schopnost danou od přírody či od Boha, jak chcete. Ale je to schopnost, se kterou se rodí, lékař se lékařem stává, to je velký rozdíl. Někteří lékaři mohou umět léčit, jiní však pouze řeší urgentní medicínu a snaží se pomoci od důsledků chronických onemocnění, předcházet jim však neumí. Zatímco dobrý léčitel moc dobře ví, jaké vztahové a myšlenkové vzorce předchází některým fyzickým potížím a umí být tedy i dobrým psychologem. Dobrý léčitel umí vyřešit i chronické potíže, které se vlečou roky a žádný odborník na slovo vzatý si s nimi neví rady.
Paradoxem je, že leckteré potíže se po správném zásahu léčitele vůbec neobjeví, doslova nevzniknou, a proto nelze přímo prokázat, že něco vyléčil, je to zjevné pouze zase těm, kteří rozumí práci s energií a pacientům, kterým se uleví od neidentifikovatelných obtíží. Tato skutečnost pak může snadno vést k tomu, že jedni léčitelství zneužívají a předstírají schopnosti, které nemají, a druzí naopak schopné léčitele haní s tím, že žádné výsledky jejich práce nejsou vidět, protože to, že by pacient onemocněl, kdyby byl nepřišel k léčiteli, nelze dokázat.
Správný léčitel nikdy nefušuje lékaři do řemesla. Nehraje si na arbitra lékařské péče.
Jak se pozná dobrý léčitel: jasnost vidění a rozhodnost v jednání
Takový přechod mezi lékařstvím a léčitelstvím představuje psychosomatická medicína. Tu zde veřejně prezentoval například MUDr. Jan Hnízdil. Podle výpovědi některých jeho klientů často doporučoval lidem dovolenou, aby se zrenegerovali. Není to žádný léčitelský guru, ale nějaké ty rady od své babičky má určitě načtené. Případ doktora Hnízdila ukazuje, že často stačí mít selský rozum, abychom přišli na příčiny svých potíží.
I když někdy ani rozum na pochopení složitých souvislostí, které vedou k chronickým tělesným obtížím nestačí a nastupuje role léčitele, který musí disponovat vrozenou vnímavostí, citlivostí a zároveň nekompromisním odstupem od svých klientů. Kdyby totiž ke každému přistupoval jako k makové panence, nikomu by nemohl opravdu pomoci. I chirurg při své práci, zvlášt, když vyoperovává třeba zhoubný nádor, svého pacienta zraňuje, ale jen v zájmu zachování jeho života. Stejně tak léčitel může být někdy drsný a rozhodně nekompromisní a nesmí se nechat oblbnout falešnými dojmy, které se snaží o sobě vytvářet jeho pacienti.
Ano, mnohdy si mohou lidé za svůj špatný zdravotní stav sami. Buď tím, že se neumí chovat ke svým bližním, nebo naopak tím, že nechávají druhým procházet jejich neslušné a nemorální jednání na svůj vlastní účet. Úkolem správného léčitele je rozpoznat vnitřní příčinu, která se u nich dále somatizuje. Je hezké, že třeba pan Mikolášek uměl namíchat bylinnou směs na daný problém, ale psychologickou a duchovní příčinu potíží svých klientů často neznal. Taková nemoc se pak snadno vrátí, protože její příčina nebyla odstraněna.
Skutečný léčitel umí pracovat přímo s duší svých klientů a jejich vnitřními myšlenkovými procesy, které nemoci přímo způsobily nebo k jejich nemocem přispěly.
Studium léčitelství po česku: případ sovětsko-československé psychotroniky
V současné době probíhá na jedné komerční televizi seriál Záhadné případy, které představují postavu psychotronika, jenž je schopen vnímat různé minulé události a jejich souvislosti. Termín psychotronik (z francouzského psychotronique) je v zásadě českým výrazem, který dal dohromady výzkumník v oblasti telepatie, Zdeněk Rejdák, který spolupracoval spolu s psychologem Milanem Nakonečným na studiu tajemných jevů. Psychotronika se v Československu prezentovala jako vědecký obor, který má patronát nad hodnocením tajemných jevů a vůbec schopností jako je telepatie a podobně, které očividně samotní výzkumníci neměli. Osobovali si však autoritu je hodnotit ze svého omezeného stanoviska. Komunisté byli přeci zapřisáhlí ateisté a byli daleko od toho, uznávat nějaké nadpřirozeno. Jejich výzkum tajemných jevů tedy nemohl být nic jiného než zástěrkou. K čemu? Jak uvidíme dále, tak k obtěžování senzitivních lidí.
Do této skupiny se řadil i bývalý ministr školství za komunismu, František Kahuda. Tato trojice výtečníků byla mohutně podporována sovětským režimem, který ovládal tehdejší Československo.
Proto byly jejich výsledky zkoumání nevyhnutelně zatíženy ateistickými, soudružskými a komunistickými představami o tom, jak by měl takový léčitel či jasnovidec vypadat. Navíc díky Milanu Nakonečnému a tomu, že se za totalitního režimu stal ikonou psychologických učebnic, se zastaralé sovětské předsudky dostaly i do české psychologie, a již je nám jasné, odkud se mezi českými psychology berou výhrady vůči opravdovým léčitelským osobnostem.
Psychotronika prorostlá do české psychologie a psychiatrie
Víme dobře o tom, že úspěšní jedinci, kteří mohli svými schopnostmi tehdejší režim ohrozit, končili jak v Sovětském svazu tak v Československu ve vězení či v psychiatrické léčebně. Režim to měl vymyšleno takto. Nejdříve bylo síto psychologů jako byl Milan Nakonečný a jemu podobní, a pak následoval vybraný psychiatr. Takoví senzitivní lidé často končili v rukou takových, jako byl psychiatr Jan Cimický, který je týral farmaky nebo přímo elektroškoky. Jako příklad uvádím odkaz k reportáži na Seznamu.
Podobným systémem prošel i můj otec Stanislav Šimek, který byl několikrát zavřen za své přesvědčení a byl také týrán v nejhorších podmínkách na dole v Jáchymově v 50. letech. Byl následně odeslán od psychologa k psychiatričce, která jej vyslýchala přesně podle instrukcí svých totalitních nadřízených. Udělal byste to znovu, i kdybyste za to měl jít do vězení? Měla na mysli, odmítnout respektovat zločinný komunistický režim. Když odpověděl ano, napsala mu do posudku: psychopat.
Takto skutečně komunistický režim týral lidi, kteří neměli v hlavě temno, ale naopak jasno. Co děláte vy osobně pro to, aby už se nikdy nic podobného neopakovalo? Také si rádi kopnete do někoho, kdo má nebo se o něm říká, že má léčitelské schopnosti, či se vysmíváte lidem, kteří vnímají víc než ostatní a chovají se podle nich „divně“? Pokud ano, jste na nejlepší cestě stát se součástí tichého davu tyranů a je nejvyšší čas, abyste se nad sebou hluboce zamysleli. Jednak z principu a jednak proto, že se vám to jednoho dne může šeredně vrátit na vaši hlavu odněkud, odkud to vůbec nečekáte. Ostatně zdraví máme všichni jenom jedno.
A někteří léčitelé umí víc než léčit…
Ještě si vzpomínám na chvíli, kdy se rodiče ve vedlejším pokoji tlumeným hlasem bavili o tom, že jim režim vyhrožoval, že mě vezme na převýchovu. Proč vám to zde píšu? Je to velmi osobní a intimní zkušenost, kterou jsem jako dítě s takzvanými atrapami psychiatrů a psychologů prožil.
Považuji takovéto pseudoodborníky za opravdové dno společnosti a je naprosto alarmující, že jejich odkaz dodnes prorůstá tak citlivou společenskou záležitost, jako je právě léčba na poli psychologie a psychiatrie. Domnívám se, že i současné tolik v médiích skloňované problémy dětí s psychikou nejsou ani tak důsledkem rozvoje moderních technologií, ale spíše se mladší generace staly obětí neschopného a navedeného aparátu akademických komunit psychologů a psychiatrů, které byly zformovány v souladu s výše popsanou sovětskou poptávkou.
Byli však tací, kteří byli nepoznamenáni tímto totalitním stigmatem. Vzácnou výjimkou byli třeba dětský psycholog Zdeněk Matějček, ten se však vlivu tehdejší zmanipulované klinické psychologie vyhnul, poněvadž ji nestudoval, a stejně tak zdravotní psycholog Jaro Křivohlavý, který jí byl rovněž studijně nedotčen. Oba tak byli ušetřeni dogmatického vlivu, který se následně v české klinické psychologii usadil, a dlí tam do jisté míry dodnes. Pokud tedy někdo používá měřítko studia klinické psychologie jako garanta kvality péče o duševní zdraví, neodpovídá to často realitě.
Zpět k onomu komunisty sponzorovanému psychickému výzkumu. Tento podivný parapsychologický výzkum pořádaný komunistickým režimem a obor psychotronika je vzhledem ke zkoumání skutečných schopností léčit či schopnosti vidět do budoucnosti nerelevantní a dokonce před ním varovala i Česká lékařská komora. Jeho motivy byly totiž daleko od toho, vybrat nějaké lidi vhodné k tomu léčit společnost. Cílem bylo zajistit, aby společnost nikdo z jejich iluzí naopak neléčil. Seriál Záhadné případy tedy nesprávně označuje člověka s jasnovidnými schopnostmi jako psychotronika. Anglický výraz pro takové jedince je psychic, český ekvivalent by mohl být prostě jasnozřivec.
Jasnozřivec.
To je to krásné české slovo, které popisuje těch několik málo jedinců mezi námi, kteří jsou jasné a jiskřivé mysli.
Autor je psycholog, který se zabývá psychosomatickou terapií a spirituálním poradenstvím. Vystudoval obor Aplikované psychologie v Británii na University of Derby, obor religionistika na Masarykové univerzitě v Brně na Filozofické fakultě a na Přírodovědecké fakultě MU absolvoval doktorské studium antropologie.
Všeobecná poznámka ke komentářům:
Byl bych rád, kdyby mudrcové, kteří mají potřebu v komentářích pod mými články opakovaně exhibovat svou domnělou intelektuální dominanci, sečtělost, protřelost či inteligenci, přestože ve svých tezích opakovaně uvádějí nehorázné nesmysly, šli dávat dohromady vlastní statě místo hraní si na erudované kritiky. Jsem totiž přesvědčen, že toho nejsou schopni a jejich příspěvky nepovažuji za přínos, pouze za snahu mást seriózní čtenáře a záměrně tak snižovat hodnotu uvedených informací, protože takové úrovně hodnocení a analýz sami nejsou schopni. Pro takovéto pseudo kritiky články nepíši. Mé články jsou výsledkem mnohahodinové práce, a také mé celoživotní badatelské činnosti. Jsem vždy potěšen, když tuto péči a píli, kterou jim věnuji ve prospěch svých čtenářů, někdo opravdu ocení.
Zdroje:
Jan Mikolášek. Vzpomínky přírodního léčitele. 1991. Kruh.
Josef Hofer. Bohyně na Žitkové. 1913. Přetisk Arnoza. 2022.
Břetislav Kafka. Parapsychologie. 2011. Poznání.
Zdeněk Rejdák. Perspektivy telepatie. 1995. Eminent.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-soud-ocistil-muze-jehoz-zavreli-do-bohnic-cimicky-mi-daval-elektrosoky-rika-248403
