Článek
Ženy je hledají, jsou v kurzu. A já netuším proč. Vždy, když kolem mne projde nějaký pohodář, ztratím náladu a propadnu se do deprese. Není to tím, že bych mu záviděl, dámy, ale spíš tím, že vím, že takový pohodář má prostě svět u zadku, hlavně, že on sám či ona sama je v pohodě. Sranda musí být i kdyby dědu věšáli. Holt je to stará česko-moravská tradice. Tak takhle ne.
A jak poznáme takové echt pohodáře? Mají třeba ženu či muže, prostě partnera s depresemi, ale oni sami srší energií a pohodou. Zajímavé je se podívat na lidi ze šoubyznysu. Kolik takových zpěváků a zpěváčků mají dceru či syna, který má zpackaný život? Třeba trpí depresemi, nebo vyskočili rovnou z okna, či se jim něco ošklivého stalo. Čím to asi bude, že by společenským tlakem? Často asi ne, když se veřejnost mnohdy o partnerech či potomcích daného umělce dozví, až když mají problém. Někteří oficiální pohodáři jako třeba pan Slováček neváhají takto předvádět vlastní členy rodiny a jejich poklesky jen pro peníze a pro srandu. Co z toho, že z toho manželka chlastá a dcera má rakovinu, že?
Výraz pohoda v podstatě nelze do angličtiny přesně svým významem přeložit, dá se tedy říct, že to je takový terminus technicus příslušný právě Čechům a přímo přináleží jejich „smrádku, ale teploučku.“ Pohodáři jsou lidé, kteří kolem sebe šíří toxický hnus právě tím, že jim jde důsledně a bez výjimek jen o je samotné a nezajímají je důsledky jejich chování, které z toho vyplývají pro ostatní. Pohodáři jsou tady jako výsledek českého slabošství a srabáctví. Kde je ten Mirek Dušín, který mimochodem v Rychlých Šípech byl dost drsný a nekompromisní ke škodičům a jistě by ho dnešní pohodoví čeští lidičkové zažalovali, pokud by realizoval to, co je v sérii Rychlé Šípy opravdu napsáno. Češi téměř nikdy nezakročí, když vidí hnusné chování k druhým, myšleno tím, že si nechtějí špinit ručičky tím, že by překazili něčí toxické vztahy. Dokonce pro to mají známou frázi „To je jejich věc“, i když moc dobře vědí, jaké jsou důsledky toho, když někdo dělá ze své dcery nebo syna blbce, stejně jako když to okolí přechází svým přiblblým úsměvem na rtech. A pak se diví, když jim ten úsměv zkysne nebo jim do něho někdo se smyslem pro realitu šlápne. To je pak po pohodě a on, „ničitel pohody“, zlý člověk. Univerzální obrana všech takových pohodářů je trapná fráze, kterou opakují jako mniši mantru: „Kdo vám ublížil?“
Je to něco podobného jako byste si doma nechtěli uklízet, nebaví vás to, ale moc vás baví dělat párty. A když neuklízíte, v tom bordelu byste prostě shnili. Znáte to, ty pořady, kde se tím dokonce někdo i zviditelňuje. Nicméně vy jste si vymysleli majstrštyk. Házíte ten bordel na ostatní, kdykoliv někdo přijde z přátel či známých, vždy mu nějaký ten odpadek dáte či hodíte do tašky, tamhle shnilý banán, tuhle zmačkaný bezcenný papír. Případně jste zastáncem inovací a přimějete nějakého pečovatele obličejem chudáčka, aby to za vás uklidil nebo začal uklízet pravidelně, to je ještě lepší. On nebo ona to za vás uklidí, a pak to vypadá jak? Sama doma má taky nějaký nepořádek, co nadělali ostatní, a na svůj vlastní úklid nemá energii. Dostane tedy ona či někdo v její rodině nějakou tu v Česku populární nemoc jako je rakovina či selhání imunity. Takto to vzniká. To je ten uměle vytvořený bludný kruh pohodářské toxicity a nemocí. Zní to trochu komplikovaně, ale ono to komplikované je, pokud nezapojíte hlavu a jste pohodář.
Přišlo by vám příjemné, kdyby při setkání s vámi někdo přivezl kupku hnoje a nechal by ji u vás v pokoji nebo mu hnůj přímo trčel z kapsy? Co s tím budete dělat? Jasně, někdo v pernamentním smyslu pro humor, jak se na Čecha sluší, odpoví, že by to nebyl problém, že to doveze na zahrádku, ale hnůj do pokoje či kavárny prostě nepatří. A vůbec co kdyby taková návštěva přivezla odpad z toxické skládky? Chápete podstatu této ilustrace? Chtěli byste být v kontaktu s hnojákem či toxíkem? Takový člověk si svůj bordel odloží u vás a pak jde na schůzku s někým jiným a hraje si na pohodáře. Je v pohodě, už je umytý od hlavy až k patě a má na sobě kolínskou, ale stejně smrdí, ale jenom lidem, kteří mají vytříbený čuch. V tom je to nebezpečí toho, že ho třeba nepoznáte, pokud ho neznáte, nebo nemáte vyslovený čuch na lidi anebo si prostě odmítáte přiznat to, jaká je realita. Lidé, kteří jsou jako děti, které do určitého věku věří, že pokud se schovají pod deku tak zmizí ze světa, jsou ideální obětí pro pohodáře, případně se stávají neuvědomělými pohodáři, kteří vysávají dobrou atmosféru všude, kde se objeví.
Říká se, že klauni jsou často ti nejsmutnější lidé na světě. Něco na tom je, že se satira a humor, pokud je míněna dobře, často lidem nevyplatí. Proto zemřel můj jmenovec Miloslav Šimek tak nešťastně, neboť se nezabýval vtipy ani pohodou, ale nad lidmi a politiky opravdu přemýšlel, a chtěl jim svým humorem prospět. Kdo vtipkuje na účet druhých, ten bývá často zván pohodářem a vítán ve společnosti. Zamyslete se někdy jakou atmosféru kolem sebe šíří, jestli to není náhodou pohodář. Jeho kamarádi se mohou udřít, nejsou zrovna šťastní, ale on srší pohodou a lehkostí. To je špatné znamení. Právě kolem takových jako byl Miloslav Šimek, Franta Kocourek a jim podobní se pohybovali lidé, kteří žádný smysl pro humor neměli. Ale byli to pohodáři, a pak humornou povahu jiných lidí rozdávali plnými hrstmi na svých talk show i v životě, zatímco na ty, od kterých pohodu dostali, odkládali svou tíži. Třeba takový Franta Kocourek unesl skoro celý svět, který na něj Brňáci naložili, ale vždy je tu nějaká poslední kapka.
Nemylte se, pohodáři nejsou nijak pro společnost a pro vás výhodní. Žena sice chce takového pohodáře, ale když se objeví sebemenší problém, pohodář ze svého pohodlí nijak nesleví, ten je ochoten prodat vlastní babičku za svou pohodu. Dlouhodobě jsou pohodáři asi podobná investice jako do jihočeského vína, mělnického piva nebo pražské slivovice. Je vám to srozumitelné? Pokud ne, budete zřejmě pohodáři.
