Článek
Kdybych napsal, proč nemám rád psy, Češi by mě ukamenovali. A tak raději dodávám, nemám rád psy zlé. Češi jsou psomilci. Neexistuje na světě jiný národ, který by byl tak posedlý svými psíky, čoklíky, čokly a podobně. Když půjdete po ulici v Thajsku, může vás zarazit, že často potkáte smečku toulavých psů. Není to nic příjemného, jsou často oslizlí, ale zřídkakdy agresivní. Thajci zastávají doktrínu „žij a nech žít“ opravdu doslova, denně svážejí kontejnery plné hadů, které posbírají na ulicích Bangkoku a vyvážejí je zpět do džungle. To Afričané by pro českou psofílii neměli pochopení. V Africe zřídkakdy potkáte nějakého pána či dámu s psíkem na vycházce, tedy pokud zrovna není bílý či bílá. Afričané používají psy striktně na ochranu svých obydlí. A jejich psi rozhodně neoplývají náchylností k mazlení.
To Češi se svými psy spí v posteli a dávají jim často více péče než svým vlastním dětem či svému vlastnímu zdraví. Říká se, že kdo má rád kočky, má rád nezávislost, a kdo má rád psy, má rád kontrolu nad druhými. Takže si můžete touto jednoduchou sebediagnostikou odpovědět na otázku, co jsou Češi jako národ zač. Na druhou stranu existuje zcela opoziční tvrzení, že kdo nemá rád psy, nemá rád lidi. To zřejmě vzniklo v dřevních dobách oddaných zájemců o psí plemena. Tedy někoho, kdo psovi opravdu věnuje zájem a stará se o jeho well-being. Takový pes je zpravidla cvičený a své okolí nezatěžuje neúměrným štěkotem, nerupnou mu nervy z projíždějícího auta či se nesápe na nohavice kolemjdoucích. Nicméně toto pravidlo neplatí univerzálně. Pokud jde o lásku ke kontrole nad druhými, která je v Češích tak zakořeněna, je třeba říci, že praktické provedení kontroly nad chováním druhých často nezvládají ani u svých psů a psíků.
Když Češi své psy často nijak necvičí a chovají se k nim opravdu jako řada z nich ke členům své rodiny, totiž že je nakrmí a něco jim zaplatí, ale o jejich duši se ani zbla nezajímají, tak jsou pak psi zlí. A tak musí řada lidí prožívat trauma ve svém sousedství, kdy jim celou noc štěká pes do dveří nebo do okna, či jej agresivně ohrožuje za dírou v plotě. V tom případě je to opačné, kdo má rád zlé psy, nemá rád lidi.
Někdo může oprávněně namítnout: „No, ale za to nemůžou ti psi, za to můžou lidi, co jim nevěnují pozornost a necvičí je!“ Je to pravda, ale pouze z poloviny. Pokud máte opravdu rádi psy, tak toto říct s plným vědomím a svědomím nemůžete. V takovém případě by psi byli jen beztvará kašovitá hmota, modurit v rukou svého pána, prostě subjekty bez osobnosti. A to přeci není pravda, ne? I psi mohou být zlí jen tak, i když si pan psí psycholog Desenský, který štěká a chodí po čtyřech, o tom může myslet opak. Možná profesionální deformace.
Zajímavější je však fakt, jaké psy si Češi vybírají a jaké ve veřejném prostoru podporují. Je všeobecně známo, že malí psíci jsou často neurotičtí, a domáhají se pozornosti svých majitelů a svého okolí za každou cenu. Není divu, že výběr psa často souvisí s psychosociálním profilem majitele. Otravná zlatokopka má zpravidla malého otravného psíka, čivavu či něco podobného, který svým štěkáním a jeho tempem připomíná vyjetý motor staré tiskové rotačky nebo něco horšího. Ostatně viděli jste někdy zlatokopku s čivavou na cvičáku? Anebo si někdo myslí, že čím je pes větší, tím to bude lepší, asi jako když si lidé myslí, že čím větší auto budou mít, tím to bude větší frajeřina, a pak s nimi pes cloumá na vodítku jako s papírovým drakem. A přitom Češi by mohli mít psy na úrovni, kdyby na to opravdu měli. A nemyslím tím finanční prostředky.
Jsou rasy psů, které se v Česku objevují minimálně právě pro to, že vyžadují majitele na úrovni. A to nemyslím nějakého sebevědomého rychlokvašeného podnikatele. Československý vlčák, pes vyšlechtěný v jižních Čechách, je jedním z takových plemen. Češi si kupodivu často pořizují také psy hodné, často však za nevhodným účelem. Chtějí terapeuta do rodiny, tak si pořídí retrívra či labradora. Je o nich totiž známo, že snadno přejímají pocity a emoce druhých a také za to platí svými vážnými zdravotními problémy.
Zatímco například o afghánském chrtovi si řada lidí myslí, že je hloupý, on však jen odmítá splňovat jejich zvrácenou představu o tom, že psi by neměli mít žádnou osobnost. Ano, pokud lidé od psů čekají, že je budou poslouchat na slovo, tak co si o nich asi myslí? Zajímavý je poměr lidí k jednotlivým plemenům, na němž můžete vysledovat inteligenční a osobnostní možnosti většiny lidí. Tichá většina prostě osobnost neunese, neboť jí nerozumí a neví k čemu by jim a tím pádem druhým byla. Není divu, že se často chovají příjemní psi v nelidských resp. nepsích podmínkách, pokud bych měl psa zrovnoprávnit s člověkem, právně už tam skoro jsme, a pak končí v lepším případě v psích útulcích.
Ano, i pes má právo na svou osobnost, ale stejně tak má své povinnosti, třeba neotravovat hodiny zbytečným štěkáním. Tady je na všímavých sousedech, aby o tom jeho majitele přesvědčili a nehráli habaďůru, že jim nevadí, když někomu tečou nervy z důvodu ignorantského psího majitele a jeho psího miláčka s podobnou povahou.
Všimli jste si někdy, že páníček či panička jdoucí se svým psem, se mu zpravidla fyzicky podobá? Takový buldok je často doprovázen paní s buldočím vzezřením, či otravná psí malá směska českým voříškem, míněno jeho pánem. Češi si často pořizují psy, které je připomínají. A proto tu máme často rasy smíšené a jejich původ je všelijaký, o kterých Češi tvrdí, že jsou to aspoň psi odolní. Často sice mají určitou fyzickou výdrž, ale ta se projevuje mnohdy jen otravným štěkáním, nějaké důstojnosti charakteru plemene by u nich člověk těžko hledal.
Musím přiznat, že jsem jako malý často seděl u pořadu, snad to byl Magion, kde běžel seriál Goro, bílý pes. Tento zvídavý a oddaný psík mne fascinoval, jednoho takového jsem pak v dětství chodil starší sousedce venčit a skotačili jsme spolu. Psi mohou opravdu přinést jistou formu radosti do života. Pokud máte hodnotit lidi kolem sebe, kteří vás mají často u zadku, a nedá se s nimi mluvit, tak mít psa, ovšem psa na úrovni, je pochopitelnou volbou. Komunikovat s ním můžete o všem, a když je opravdu inteligentní osobnost, víte, že vám rozumí. Samozřejmě ne slovy, ale fyzickými gesty vám snadno sdělí, co si o nějakém tématu myslí. To člověk vedle vás často ani nehne brvou.
Někteří psi jsou opravdu osobnost, větší než bezvýrazná lidská hmota kolem nás, která se jen točí jako pes za svým ocasem. Pamatuji si, jak vyprávěla máma o jejich Puňťovi. Na Kopanicích v oblasti Žítkovských bohyní byl tento malý a hrdinný psík expertem na trhání hadů. Jednoho dne vylezl ze studně veliký had, zřejmě zmije, těch bylo na Kopanicích vždy dost, a ohrožoval malé batole, které tehdy novopečená maminka maminky nechala vyhřívat se na jarním sluníčku. Stačila by chvíle a těžko si domýšlet, co by se stalo. Srdnatý Puňťa hada překousl vejpůl! A jak skončil? Pod autem na hlavní silnici. Neštastný konec malého hrdiny.
Až vás příště bude někdo ostrakizovat tvrzením, že nemáte rád lidi, když nesnášíte jeho otravného psa, jehož jediným charakterovým rysem a přínosem pro jeho okolí je soustavné štěkání, neberte ho vážně. On a jeho pes nemají rádi své okolí, neztraťte nervy a dejte mu najevo, jak se věci mají. A prosím vás, když nemáte ani na to, abyste se věnoval svým dětem, nepořizujte jim psa, není to hračka, která se dá zapnout a vypnout podle vašeho přání.
Všem dobrým psům na tomto světě, třeba Maxipsu Fíkovi, přeji dobré dny. A jak říká Ťip a Ťap: „Dobrou noc, strýčku Fido.“.
Takoví by měli být psi kolem nás, příjemné osobnosti, které neotravují své okolí, ale jsou opravdovými přáteli lidí podle titulu známého českého časopisu Pes přítel člověka.
