Článek
Psychiatrie je mixem názorů a postojů vycházejících z různých filozofických a duchovní tradic, které byly medikalizovány a radikalizovány. Dnes zdánlivě staví pouze na mechanistickém a lékařském uvažování o těle jako mechanismu, stroji či objektu. Ve skutečnosti je pod ní dost spirituálního podhoubí, ze kterého vychází.
Kde byli všichni ti duševně nemocní, když nebyla psychiatrie?
Až do doby Ludvíka XIV. se tématu duševně nemocných nevěnovala zevrubná pozornost. Pouze když se stal nějaký zločin rukou někoho, kdo měl bludy, dostal se k soudu či v případě náboženských procesů se řešili lidé, kteří byli s církevním učením v nesouladu a působili pozdvižení na vsi. To anglický zákon v případě, kdy šlo o dědictví, tedy o peníze a majetek, mezi blázny rozlišoval. Opravdu nebezpeční blázni byli přikováni někde hluboko ve vězení, až v 19. století se jim tyto okovy vyměnily za svěrací kazajky.
V pozdním středověku začaly veřejné nemocnice přijímat jako pacienty i duševně nemocné. Jejich promo de facto způsobily knihy od Erasma Rotterdamského Chvála bláznoství a Servantesův Don Quichot. Nejsou to tak nevinné knihy, jak se tváří. Jedním z efektů křížových církevních výprav byly také nové zkušenosti Evropanů s vyspělejší orientální kulturou. Ano, vyspělejší, protože lékařství a zařízení pro duševně nemocné bylo v Orientu standardem již před evropským rozvojem věd a umění.
Španělsko: kolébka evropské psychiatrie
Není divu, že to bylo právě Španělsko, které bylo po stovky let okupované muslimskými silami, kde se psychiatrie rozvinula. V roce 1401 založil španělský král nemocnici v Barceloně, která měla i své lékaře zaměřené na péči o duševně nemocné. Podobné zařízení pouze pro léčbu duševně nemocných fungovalo i ve Valencii. Postupně Španělům inspirace od muslimských vládců došla a jejich psychiatrická zařízení v době osvícenství už nestála za nic.
Reformace: Anglie vs. Francie
Reformace přeformátovala řadu dosavadních duchovních aktivit a v případě, že se země dala na protikatolickou stranu, došlo k rušení klášterů a jiných církevních zařízení a jejich převodu na jiné účely. Tudorovci v Anglii byli zcela bezohlední a veškerou péči o chudé a bláznivé prostě zrušili a přesunuli je do dílen a na ulici. Pak se objevili různí chytráci, kteří chtěli z duševně nemocných těžit. Anglické azylové domy pro lunatiky byly až na výjimky příslovečné svou ponurostí a bezohledným chováním.
To ve Francii byly podobné domy, ale jejich vlastníci, jak se zdá, nebyli proslulí zneužíváním svých klientů. Dokonce někteří majitelé domů prohlásili jisté nepřátele revoluce za blázny a tím ušetřili jejich životy. Většina majitelů takzvaných blázinců neměla lékařský výcvik. Pacienti z takzvané lepší společnosti měli pochopitelně lepší ubytovací podmínky. V jednom z blázniců, o který měli stoupenci revoluce enormní zájem, protože panovala obava, že jsou v něm klienti zneužíváni, s překvapením našli pouze jednoho pacienta. A to byl Markýz de Sade.
Zařízení pro duševně nemocné v Německu i v Rakousku se řídily převážně svým francouzským vzorem.
Nástup doktorů
V době osvícenectví byla diagnóza vyžadující přítomnost doktora zřídkakdy vyžadována. Osvícenci si nebyli jisti, jestli jsou blázni kriminálníci nebo opravdu nemocní. A ani to nehodlali zjišťovat. Když byli doktoři zavoláni k někomu takovému, většinou byla diagnóza nevyléčitelný idiot nebo blázen od přirození, senilní či dementní. Podle standardů osvícenství tito lidé nepotřebovali žádnou pozornost lékařů. Kontakt doktorů s duševně nemocnými byl na sklonku 18. století minimální. Spíše byli v institucích chirurgové, kteří jim ulevovali od fyzických potíží.
Diagnóza duševní nemoci
Lékaři 17. a 18. století se primárně zaměřili na dva syndromy. Hysterii a hypochondrii, obě přisoudili především ženám, jejichž děloha prý cestuje po celém jejich těle a tím je zneklidňuje, zatímco u mužů shledali podobný syndrom, když si stěžovali na potíže v břišní krajině. Skotský doktor George Cheyne přisoudil typický anglický splín špatnému anglickému vzduchu, nevypočitatelnosti počasí, přílišnému bohatství obyvatel a špinavým městům. Nebyl daleko od pravdy, myslím.
Anglický doktor Thomas Willis přispěl svými esejemi Anatomy of the Brain (1664) a Pathology of the Brain (1667) k debatě v neurologii, jíž je praktickým zakladatelem. Sám objevil jedenáctý kraniální nerv a tepny v mozku, které nesou jeho jméno.
Práva duševně nemocných šla ruku v ruce s právy lidí na sebeurčení. Paradoxem za francouzské revoluce bylo to, že ještě předtím než Ludvík XVI. byl dekapitován, určil inspektory pro zjištění podmínek duševně nemocných v azylových domech. Zjevně neměl jen špatné záměry. I když zaplatil na svou obrovskou naivitu, a hlavně za manýry své rakouské manželky, která byla trnem v oku každého uvědomělého Francouze.
Věk rozumu Philippa Pinela (1745-1826)
Portrét Philippe Pinela od Anne-Louise Moreau
Byl to právě doktor Pinel, který osvobodil duševně nemocné od pout. Doslova. Byl to jeden z nejlepších evropských doktorů osmnáctého století. Zažil dobu osvícenství, Velkou francouzskou revoluci, dobu Napoleona i počátky romantické éry. A všude činil dobro. Jeho pohled změnil předsvědčení lékařů, že pro duševně nemocné není třeba terapie, že jsou nevyléčitelně nemocní. Paradoxně dnes jsou lékaři s tímto pohledem stovky let nazpět, akorát z medikální strany věci. Prý jsou nemocní nevyléčitelní, a proto musí do konce života brát prášky. Doktor Pinel by dozajista v některých příkladech nesouhlasil.
William Battie napsal v roce 1758 A Treatise on Madness, ve které rozlišoval mezi duševní nemocí a ostatními nemocemi s tím, že požadoval speciální zařízení pro duševně choré. Bláznovství rozdělil na původní s vnitřní příčinou a následné s vnější příčinou jako reakci na nějakou traumatickou událost a nabídl řadu vysvětlení ze svého úhlu pohledu. V tomto duchu založil nemocnici pro duševně nemocné a předváděl své terapie lékařům, kteří o to projevili zájem.
Němci přistoupili k duševním nemocem nepřekvapivě poněkud technicistně a tento přístup převládl i zde v České republice, zřejmě je to dáno častým stykem a promíšením s německou populací.
Německá romantická psychiatrie
Německá psychiatrie byla hluboce ovlivněna ve svých východiscích německými filozofy, kteří byli zase hluboce ovlivněni přímými či nepřímými českými vlivy. Když se podíváte na místa, odkud pocházeli Kant (Královec: město s výraznou českou stopou), Nieztsche a podobní, jsou všechna buď kulturně či geograficky blízká Česku. Samotný německo-rakouský fenomenologický filozof Edmund Husserl byl z Prostějova. Sigmund Freud byl z Příbora na Moravě.
Němci se inspirovali českou haluzí a sami dodali těmto teoriím doslova betonovou příchuť a mechaničnost německých strojů. Představa člověka jako poškozeného stroje se prolíná německou a následně i českou psychiatrií. Když jsem napsal dva články o ADHD a o Aspergerově syndromu z pohledu anglosaského psychologa, za nějž se považuji na základě svého zahraničního studia, vyběhli na mě muži i ženy, kteří začali tvrdit, že je to, co píšu, nebezpečné pro diagnózu společnosti, že je Asperger vývojová vada a podobně. Vážení, tyto názory jsou výsledkem německo-českého psychiatrického souročenectví. Konečně se smiřte s tím, že nejsou sdíleny s celou zeměkoulí a že existují i jiné pohledy na věc jak od psychiatrů, tak od psychologů.
Není divu, že psychiatrické diagnózy schizofrenie stvořili lékaři právě v německy mluvících zemích. A to pod vlivem filozofů. Kantův vliv na německou psychiatrii 19. a 20. století je nesporný. Karl Jaspers, který měl zásadní vliv na definici psychopatologie, se k tomuto vlivu dokonce přiznal. Ostatně sám si hrál na filozofa par excellance.
Definice duševní nemoci
Se svou definicí schizofrenie, která s kosmetickými změnami přetrvala dodnes, převálcoval světovou psychiatrii němec Emil Kraepelin. On a jemu podobní věřili, že je psychóza dědičná. Místo duševní nemoci se ujal v první polovině 19. století pojem psychóza. Pak se rozdělili pacienti na dva tábory. Ti, kteří měli psychózu, ji měli organicky, a ti, kteří měli neurózu, ji získali z psychologických příčin. Dále byl rozdíl mezi endogenními nemocemi (z vnitřních příčin): hysterie, epilepsie, neuroastenie, migréna, a exogenními nemocemi (z vnějších příčin): porucha štítné žlázy, skleróza multiplex, Parkinsonova nemoc.
Německo se stěhuje do USA
Za doby nacismu utekla řada odborníků z oboru duševního zdraví z Německa a Vídně. Třeba Sigmund Freud, jehož práce jsou z velké části opsaná literatura různých francouzských zdrojů, ke kterým se dostanu v jiném tématu. Freudova dcera Anna se stala v USA plakátem takzvané ego psychologie. Emigranti z Vídně nakazili Američany psychoanalýzou. Americká psychoanalytická asociace měla v roce 1932 92 členů a v roce 1968 to bylo 1 300. Šedesátá léta byla v Americe považována za zlatý věk psychoanalýzy. Dostala se i do americké psychiatrie a kompletně ji ovládla. Psychoanalytický výcvik se stal pro americké psychiatry standalonem. Do roku 1966 prošla psychoanalytickým tréningem třetina psychiatrů v USA. Řada psychoanalytiků byla po vzoru Freuda židovského původu.
DSM, americká bible psychiatrie jako kuchařka duševních nemocí pro celý svět
Tento diagnostický manuál duševních nemocí, který tak nějak promořil, stejně jako samotné duševní nemoci, celý svět je takový zlatý hřeb psychiatrie. Vzpomenete si na to, co jsem psal na začátku o psychiatrii? Že to je kombinace filozofie, spirituality a medikalizace. Ještě mi nevěříte? Už z pouhého náhledu na kapitoly jedné odborné knihy, která rozebírá podstatu DSM, mi určitě dáte za pravdu:
DSM v zemi filozofů, zvědavější a zvědavější
Příliš diagnózy, málo diagnózy, syntéza: Dialektika pro psychiatrii a DSM
Jak fenomenologie přispívá k debatě o DSM-5?
Až budete mít pocit, že příliš filozofujete nebo že jste příliš esoteričtí, podívejte se na svého psychiatra. Tedy v případě, že s vámi vůbec mluví. Třeba je větší ezouš než vy. Současná psychiatrie rozhodně takto vznikla.
Za DSM stojí kupodivu jedna osoba, podivný profesor Robert L. Spitzer, ten vydal původní DSM v roce 1980. Spitzer ve svém osobním šílenství navrhoval stále nové a nové psychiatrické diagnózy. Asi to byla jeho diagnóza, posedlost diagnózami. Nevím, jakou měl tlačku, ale jeho DSM přijala jako autoritativní bibli psychiatrů American Psychiatric Asssociation. Podle mě nepřišli na to, jak se ho zbavit. Pak už se to vezlo. Další a další verze DSM tvořené již oddanými žáčky tohoto „psychogurua“.
Vtipná byla třeba jeho diagnóza erotománie z roku 1987. Ta byla samozřejmě už dávno ve vzduchu, ale lékaři ji brali spíše jako koníček některých lidí. Spitzer z ní udělal psychiatrickou nemoc. Kdyby byl Trump chytrý, jakože není, tak by se ze soudu kvůli sexuálním obviněním ze strany prostitutky vykroutil díky diagnóze erotománie.
Duševní nemoc je podle DSM něco, co je důsledek vnitřní poruchy, se kterou nemůže její nositel (ještěže ne přenašeč) nic udělat. A jsme zpátky šupito presto k pánům Kraepelinům a úrovní diagnostiky v hlubokém středověku. Tvorby diagnóz DSM jdou ruku v ruce se zájmy farmaceutických společností, které mají enormní zájem o nové a nové skupiny klientů s pokud možno co nejdelší potřebou medikace, nejlépe na pořád. Více jsem popsal ve svém článku týkajícím se ADHD a příkladu léku Ritalin.
V současném DSM by se staly psychiatricky nemocnými i dámy, které rády pletou, každopádně jsou takto postiženi Norové, kteří uvádějí televizní pořady, kde nevidíte nic jiného než hodiny pletení. Příliš mnoho pletení může u někoho hraničit s obsesí. Podle nové verze DSM se podle počtu hodin a zaměření snadno stanete obsedantně kompulsivními pletači. Je libo to řešit? Jasně! Šup pilulku a už na pletení nebudete mít chuť a energii. Vlastně na nic nebudete mít chuť ani energii. A co je komu po tom, že vám to zničí život, a navíc v Norsku umrznete, protože nebudete mít teplé ponožky a svetr, hlavně, že se prodají pilulky!
To, že má někdo duševní problémy, které nemůže řešit jinak než také prostřednictvím léčby a medikací, je pochopitelné, měli byste však vědět, jak často psychiatrizování duševních pochodů a postojů probíhá a jak se medikalizují psychické problémy lidí na základě filozofických předpokladů. A to je také mimo jiné dnešní verze psychiatrie.
Zdroje:
Nancy Tomes, A Generous Confidence: Thomas Story Kirkbride and the Art of Asylum-Keeping, 1840-1883 (Cambridge: Cambridge U.P., 1984).
John Haslam, Observations on Madness and Melancholy, 2nd ed. (London: Callow, 1809).
[American Psychiatric Association], One Hundred Years of American Psychiatry (New York: Columbia U.P., 1944).
John Demos, „Oedipus and America: Historical Perspectives on the Reception of Psychoanalysis in the United States,“ Annals of Psychoanalysis, 6 (1978), pp. 23-39.
Karl Menninger, „The Contribution of Psychoanalysis to American Psychiatry“ (1953), in Barnard H. Hall, ed., A Psychiatrist’s World: The Selected Papers of Karl Menninger (New York: Viking, 1959).
Joel paris and James Phillips. Making the DSM-5. Concepts and Controversies. Springer.
Phillipe Pinel. Treatise on insanity.
Karl Jaspers’s 1913 Allgemeine Psychopathologie.
History of Psychiatry - journal.
Journal of the History of the Behavioral Sciences.
Bulletin of the History of Medicine.
Journal of the History of Medicine and Allied Sciences.
Journal of Medicine and Philosophy.
