Saharský písek útočí: Co je ta Sahara zač?

Sahara je největší světová poušť se sužujícími teplotami, je to nejrozsáhlejší nejsušší, nejdivočejší a nejzrádnější místo na zemi. A je to zároveň jedno z nejkouzelnějších míst. Jako obvykle se Britové svým ironicko naivním přístupem vyjádřili k Sahaře ústy Richarda Whatelyho takto: „Proč člověk nikdy nestrádá v této velké poušti? Protože může jíst veškerý písek, který tam je.“ Dobrou chuť, pane Whately.

Geografie Sahary

Plocha Sahary zahrnuje části jedenácti severoafrických států: Maroka, Alžírska, Tuniska, Libye, Egypta, Sudánu, Čadu, Nigeru, Mali, Mauretánie a Západní Sahary.

Sahara pochází z arabských termínů, které by se daly vyložit asi jako „opuštěné místo“ nebo „způsobit úžeh“. Pokud byste chtěli přirovnat plochu Sahary k území Evropy, tak saharské duny by pokryly celou Francii, Německo a Španělsko dohromady.

Životní podmínky na současné Sahaře

Na Sahaře vydržíte tak dva či tři dny bez pití, pak bude následovat nepříjemné období halucinací. Rozdíly mezi teplotami nejteplejších a nejchladnějších měsíců jsou mezi 25 a 44 stupni Celsia. V některých částech Sahary jde teplota v zimních měsících pod bod mrazu. Ve stínu si můžete užít v létě až 50 stupňů ve stínu. Na okrajích Sahary jsou dvě velké řeky Nil a Niger. Obě ale neberou zdroj své vody ze Sahary, ale z dešťů. Známou věcí v historii Egypta bylo, že když nebyl déšť, egyptská mystika a morálka šla stranou. Nebyla voda, nebyla morálka, věci podlehly chaosu. Tak složitý a zároveň jednoduchý Egypt byl a je.

Sahara však obsahuje také oázy, které závisí na vodě, která pronikla z hloubky Sahary na povrch. Ano, pod Saharou jsou velké zásobárny vody a před několik tisíci lety nebyla Sahara tím, co je dnes. To místní lidé vytěžili její zdroje, pokáceli stromy, vytrhali rostlinstvo a vytvořili to, co se dnes nazývá největší pouští na světě. Saharský písek, který přišel do vašich domovů, je pro vás poslední výstrahou před vaším vlastním chováním, budete-li pokračovat v bezohledném drancování zdrojů, v developerských projektech, poušť přijde i na vás a zahubí vás a vaše potomky. Můžete si pak své nemovitosti strčit do kapsy a jako nomádi jít dál. Ale nebude kam.

Na Sahaře je řada vysokých skalních masivů, některé dosahují výšky mezi 1 800 metry nad mořem až po 3 003 m n. m. v Ahaggarském pohoří v Alžírsku. Kamenité regiony zabírají až 70% Sahary. Padající déšť, který nemá kam odtékat, se chytá do solných pánví, při vypařování vytváří efekt faty morgány, kdy můžete vidět nějaký vzdálený objekt, jako třeba hrad nebo horský terén, který de facto neexistuje.

Přírodní druhy na Sahaře

Moc romantiky uprostřed Sahary nečekejte, karavany velbloudů nahradila terénní vozidla. Velbloudy si můžete najmout v rámci turistického výletu a focení, a to už není ono. Zvířecí a rostlinné druhy, které se na Sahaře zachovaly, byly jen těmi, které se dokázaly přizpůsobit. Velbloud ano, kůň ne. Uprostřed Sahary žije tisíce druhů hmyzu, mravenců, molů, pavouků, stonožek, kobylek, prostě nic příjemného, leda tak pro zapáleného biologa specializovaného na tyto „ošklivé“ druhy. Na druhou stranu žijí přímo uprostřed pouště žabky. Jejich potěr je schopen počkat na déšť a jejich vývoj je v takovém případě dvakrát urychlen, žáby jsou opravdu kouzelné. Podobně některé rostliny jsou schopny se svými semeny počkat roky na blahodárný déšt. Jejich vývoj je v tomto případě také ve zrychleném režimu. Mezi zajímavé keře patří Calotropis procera, zvaný také Sodomické jablko. V narážce na biblickou Sodomu. Některé berberské kmeny dělaly z keře provazy. Tekutina vytékající, když keř naříznete, je toxická, dokonce více než jedy typu strychnin (používán jako pesticid).

Ze stromů je to datlovník, který je nejlépe přizpůsoben poušti. Může přežít i přes minimální množství vody a vysoký obsah solí. V poušti najdeme také akácie. Většina ptáků je na Sahaře pouze návštěvníky v rámci migrace. Řada z nich při takovém cestování na Sahaře pro extrémní horko uhyne. To fenek berberský, nejmenší liška na světě, má obrovské uši, díky kterým dobře slyší podzemní kořist a také jimi rozdistribuovává teplo, je na Sahaře jako doma. Fenci dokážou vyskočit 70 cm do výšky a přes jeden metr do délky, což je asi čtyřikrát víc než kolik sami měří. Když se cítí ohroženi, doslova se zahrabou do písku.

Na velkém na zvířata na Sahaře nejspíš nenarazíte. Velmi vzácná je saharská gazela nebo antilopa. Pak už je to horší a horší. Je těžké koukat pořád pod nohy, ale našli byste tam škorpióna, který miluje horká spící těla a rohatou zmiji, prostě škoda vyprávět. Pro barefoot cestovatele Sahara prostě není, i když jsou jistě písečné duny blahodárná masáž na chodidla, tedy když zrovna nemají přes 40 stupňů.

Na Sahaře byste ale našli velryby. Přesněji jejich kosti. Před mnoha tisíci lety byla zřejmě Sahara spřízněna s mořským životem. Na místě Sahary se totiž rozléhalo prehistorické moře Tethys.

Sahara nebývala Sahara odevždy

Mezi rokem 10 000 př. n. l. a rokem 4000 př. n. l. se nazývala Sahara zelenou. Bylo zde spousta druhů fauny a flóry. Sahara tehdy hostila spoustu ryb a velké živočichy jako je hroch. Nálezy z té doby svědčí o řadě kamenných nástrojů určených k domestikaci zvířat. Jedni z nejstarších lidí v oblasti Sahary byli Kiffové. Byli vysocí přes 180 cm a byli to zdatní hrnčíři. Pohřbívali své mrtvé sofistikovaně i s různými předměty.

Poslední zmínky o zelené Sahaře máme z roku 3 000 př. n. l., pak se prý změnilo počasí, nebo nejspíš také přišli lidé, kteří neměli zdejší krajinu v úctě. Egypťané mají mytologicky pojatou Saharu jako Zemi mrtvých, které také říkali Západ. Egypťané jsou právě ti lidé, kteří neuměli zacházet s přírodními zdroji. Dokonce i v samotné Bibli nacházíme příběh o tom, že jeden ze židovských otroků musel Egypťanům vysvětlovat, co to znamená si ponechat obilí na horší časy. Egypťané se řídili jednoduše přírodou, byli vlastně příroda sama. Jejich bohové nepřesahovali hranice přírodní říše, Anubis byl zbožštělý vlk či šakal, bohyně Bastet byla kočka, Ibis byl pavián a dále. Egypťané toho tedy o lidském sociálním rozměru příliš mnoho nevěděli. Co také říct o lidech, kteří jsou ve svém životě posedlí smrtí a všechny jejich životní činnosti směřují jen k hrobce? Že to nemají v hlavě v pořádku.

Tak zřejmě lidé jim podobní dokončili zkázu na Sahaře, kterou spolu s nimi započala příroda.

Tak se nad tím zkuste zamyslet, co vám asi přišla říct Sahara, když budete stírat prach z oken svých domovů a aut. A nemyslete si, stačí pár let velkého sucha a máte Saharu trvalým obyvatelem vašich domovů. Tak si dejte na vyprahlost pozor, hlavně na tu vnitřní vyprahlost srdce a ducha, která je dnes tak všude přítomná a má tendenci exponenciálně narůstat, protože podle vnitřní vyprahlosti obyvatel se formuje vyprahlost jejich okolního prostoru, o tom ví Sahara své a přišla nás na to upozornit, hlavně ty, kteří mají druhým tendenci vnucovat názory, že vnitřní a vnější, duch člověka a přírody spolu nijak nesouvisí. Tento názor už mi, prosím, nikdo nevnucujte, není mi to příjemné.

Zdroje:

Eamonn Gearon, The Sahara. A cultural history.

Joseph R. Oppong. Africa South of the Sahara.

Unesco. Nomades et Nomadisme au Sahara: Recherches sur la zone aride.