Článek
Nejznámějším šumavským spisovatelem byl Karel Klostermann, psal převážně německy a až později se některá jeho díla překládala do češtiny. Ten romantizoval Šumavu jako takovou a přitahoval tím pozornost výletníků z hlavního města a okolí. Přesto v jeho díle zůstal ten potměšilý, melancholický depresivní podtón, který Šumava nese. Ostatně po značnou část nedávné doby bylo jejím osudem stát se průmyslovým lesem, de facto fabrikou pro průmyslníky ve výrobě skla, hutí, zlatými doly a podobně. Nejspíš se původní lesy a staré hvozdy na lidi nazlobily natolik, že jim to chtěly dát pocítit. A tak vznikly opravdu hrůzostrašné šumavské příběhy, které odrážejí pocity místních obyvatel z jejich už méně romantického života než v relativně poklidných povídkách klostermannských.
Antonín Rausch, rodák z Vysočiny, takové příběhy dal dohromady, respektive je často opsal od šumavského rodáka, Němce Hanse Watzlika. Ten však nebyl Čechům po chuti, protože se dal v době nacismu na Hitlerovu stranu. A tak se dozvídáme o postavách, které jsou na hony vzdáleny od romanticky bájně laděných Troškových filmových pohádek, který také čerpal z pošumavských jihočeských poudaček. Ovšem těch již malebnějších a o poznání méně reálnějších.
Co vypovídají šumavské příběhy o psychice, o jednání původních šumavských obyvatel? Můžeme se jen domnívat či dohadovat, ale určitě to můžeme zkusit. Uvádím několik postav, které se v nich periodicky objevují a vystupují vždy s těmiž zlověstnými atributy. Setkání s nimi bývá fatální a poznamenají často váš život natrvalo. Alespoň to si mysleli Šumavané. Detektivky současných autorů, které čerpají ze šumavských kulis a představují poměrně nudné kriminalisty, kteří řeší rutinní vztahové šumavské vraždy a přesto vykazují poměrně vysoké čtenosti, jsou pouhým odvarem proti postavám z Rauschových či Watzlikových příběhů. V šumavských hvozdech se pohyboval i pošumavský rodák Josef Váchal, inspiraci pro své strašidelné dřevoryty hledal právě tam.
Můra
Můra je podivné stvoření proti kterému prý není moc obrany. V příbězích ze staré Šumavy ti, kteří proti ní bojovali, vždy špatně skončili. Žije v domácnosti s vámi a dokáže se protáhnout i klíčovou dírkou. Napadá svoje oběti ve spánku. V těchto příbězích se často opakuje motiv nepřemožitelnosti a trvalého poškození v případě toho, že rodina či některý její člen takové bytosti vzdoruje.
Psychologický rozbor
Z pohledu psychologických procesů se mohlo jednat o problémy v komunikaci, které daná rodina nebyla schopna řešit, a tak projektovala své komplexy a nedostatky na jakousi mystickou můru, která byla podle jejich mínění nezdolná. Bojovníci proti ní se museli často odstěhovat ze Šumavy za kopečky, což by svědčilo o tom, že jejich situace se nedala s místními nijak řešit, pouze alternativou opuštění domovského hnízda. Motiv můry je tedy takové memento na téma vysavačů v sociálních vztazích.
Vodník
V šumavských příbězích to není žádné milé stvořeníčko, spíš pořádná potvora. Často se zabývá topením dětí jen tak z plezíru, případně děsí svým vzezřením okolí a škodí mlynářům.
Psychologický rozbor
Šumava a oblast jižních Čech byla poměrně prošpikovaná vodními díly již od časů pozdního středověku. Ostatně jihočeská rybniční soustava je chloubou českých zemí. Dokud se nestavěly přehrady, byli v místních řekách k dispozici i lososi. Dnes je ryba na meníčku poněkud luxusní záležitostí, dříve to bylo doslova plevelné jídlo a také sloužilo k půstu u žebravých mnichů. Pracovníci na vodních dílech v době Rožmberků si často stěžovali na příděly ryb a takové menu leckdy vedlo k násilným povstáním a nepokojům. Vzpomeňme třeba spiknutí rybářských dělníků proti Petru Vokovi, které muselo být krvavě potlačeno. Jinými slovy, rybníky a ryby, to byl dříve velký byznys. Vodníci mohli být symbolem, který rybníky chránil i zároveň symbolizovali chamtivost těch, kteří vodní díla vlastnili.
Podivná stvoření kdesi venku
V šumavských příbězích se poměrně často objevují roztodivné postavy, které pocestní potkají ve volném terénu či někde v lesních hvozdech. Mohou to být i přírodní entity, jako jsou světýlka. Jednou taková světýlka na blatech slíbila matce třech dětí, že když je bude následovat, získá poklad. Nezískala nic, spíše ztratila. Když se vrátila domů, její tři děti byly mrtvé. Nebo něco slíbí postavička u Čertova jezera a chasník, který se tam zatoulal, jí na to skočí. Náhle se objeví někde jinde, dezorientovaný a bez prostředků. Na šumavské postavičky se opravdu nedá spoléhat.
Psychologický rozbor
Šumavané podle Klostermanna museli držet pospolu pokud chtěli v těžkých přírodních podmínkách přežít, ale na druhou stranu zde byla také odvrácená strana jejich vztahů a životů, o které Klostermann nepsal nebo o ní netušil, sám žil v městském domě a na Šumavu se vracel spíše na výlety. A to je ta, o které píší šumavské příběhy. Na řadu lidí se nedalo spolehnout a jejich slovo rozhodně neznamenalo přátelskou výpomoc. Mnoho lidí se ztratilo kdesi na blatech, zavedeni na scestí chamtivým průvodcem, který je chtěl připravit o život a majetek. Šumava vražedná, to není něco, čím by se chtěl spisovatel Klostermann prezentovat, a zřejmě by mu to v jeho době nepřineslo mnoho návštěvníků na místa, ke kterým chtěl přivést pozornost.
Pokud na Šumavě bydlíte jako lufťák, asi budete mít blízko k některým příběhům, které popisuji. Šumavané jen tak někoho nepřijmou, na turismus je sice Šumava přívětivá, ale osobně k cizím lidem až tolik ne. Je přesně taková, jakou ji viděl Klostermann, Watzlik a mnozí další. Má v sobě více aspektů než si myslíte, některé jsou milé, melancholické, jiné až vražedné.
A taková je Šumava.
Zdroje:
Karel Klostermann. V ráji šumavském. Původní vydání 1893. Nakladatel nedohledán.
Antonín Rausch. Příběhy ze staré Šumavy. 1995. Nakladatelství Erika.
Legendy a pověsti staré Šumavy. Z německých pramenů. 1996. Dauphin.
