Článek
Svědkové Jehovovi jsou pověstní tím, že chodí se svým poselstvím až k domovům lidí. Žádné bannery na internetu, prostě door-to-door, ode dveří ke dveřím, člověk k člověku. Zabývají se přímou evangelizací mezi veřejností. Každý z jejich členů má za úkol být evangelistou. Na rozdíl od společenství, které považujeme za sekty, protože tají svá učení a záměry, svědkové nic netají. Každý, kdo se chce stát jejich členem, absolvuje minimálně půlroční školení v jejich učení. A dozví se mimo jiné i jedno: svědkové Jehovovi neakceptují krevní transfúze.
Historie krevních transfúzí
Představme si nejdříve krevní transfúze jako takové a jako součást lékařských postupů v minulosti i současnosti. Nedávno se provalil v Británii velký skandál. Po více než dvacet let používali britští lékaři kontaminovanou krev ze zahraničí, včetně té od dárců nakažených HIV, hepatitidou a jinými viry, včetně krve od drogově závislých. O této skutečnosti věděli, přesto krev nechali kolovat ve zdravotnickém systému. To jsou extrémní případy, ovšem v případě celého zdravotního systému jednotlivých zemí nikoliv ojedinělé. Svědčí to o jedné věci: krev je poměrně nebezpečná tekutina.
Kdyby byly červené krvinky novým lékem, bylo by velmi obtížné získat na něj povolení.
Již ve Francii za doby Ludvíka XIV. v roce 1667 praktikoval lékař Jean-Baptista Denis na pacientech stižených šílenstvím transfúze krve. Byla to krev telecí a měla je uklidnit. Stal se však pravý opak, po dalších záchvatech pacienti zemřeli. V roce 1670 byl proto tento postup ve Francii zakázán.
V 19. století obnovil myšlenku krevních transfúzí britský porodník James Blundell. Používal již lidskou krev. Polský lékař F. Gesellius zastavil krevní transfúze v lékařském prostředí de facto celosvětově když zjistil, že polovina transfúzí skončila smrtí. Transfúze přestaly být populární, avšak ne v Rusku. V rámci experimentů na lidech jeden šílený ruský lékař Alexander Bogdanov, kterému dokonce založili institut počátkem 20. století, tvrdil, že by transfúze měly sloužit k obnovení energie staršího obyvatelstva a veřejné kampaně podněcovaly mladé energické Rusy k darování krve a jejímu převodu ostatním. Posléze vyčerpáním a díky hemofilickému šoku z transfúze sám zemřel.
Rakouský patolog Karl Landsteiner objevil v roce 1900 fakt, že krevní skupiny jsou často neslučitelné a věnoval se jejich výzkumu. V první světové válce se tedy obnovily lékařské snahy o transfúze. Problém však byl s krevní srážlivostí, než ji dopravili na bojiště, nebyla často použitelná. Doktor Richard Lewisohn však provedl úspěšné pokusy s protisrážlivou látkou a situace se zlepšila. Během druhé světové války mohly transfúze začít fungovat ve velkém.
Jenomže to nebylo bez problémů, během americké války v Koreji se u více než dvaceti procent vojáků rozvinula hepatitida B. Díky lepšímu screeningu se její přenos snížil. Pak přišla nová forma hepatitidy přenosná krví a to C. V osmdesátých letech to bylo HIV. Skandály s kontaminovanou krví se pak nedaly udržet i přes tendenci krevních bank tyto fakta popírat. Přenos HIV je dnes přes transfúzi poměrně vzácný, vzhledem k lepším metodám záchytu, ale jak je vidět ze skandálu v Británii, nikdy si pacient nemůže být jistý. Jedná se také o jiné zdravotní problémy spojené s podáním krve, jako je imunitní reakce i v případě slučitelnosti krevní skupiny a jiných faktorů.
Někteří lékaři jako je anglický specialista chirurg Stephen Geoffrey Pollard tvrdí, že nemocnost a úmrtnost u pacientů, kteří odmítají krevní produkty je v podstatně stejná jako u pacientů, kteří krev akceptují. Je tomu tak proto, že pacienti odmítající krevní produkty často netrpí pooperačními infekcemi a komplikacemi, které přináší tak cizorodá látka jako je cizí krev.
Lékařská obec si je krevních rizik vědoma, a proto již v 60. letech došlo k prvním operacím na otevřeném srdci bez použití krevních produktů. V 80. letech se stala ve světě bezkrevní medicína standardem. Ne však v Československu. To až mnohem později. I když ani dnes by se nedalo říci, že je v Česku bezkrevní léčba nějak populární. Týká se jen několika lékařů. V této oblasti je Česko, jak se říká, sto let za opicemi.
Historie postoje svědků Jehovových ke krevním transfúzím
V krvi je život, říká Bible. A svědkové to berou doslova. Krevní transfúze se rozmohly především po druhé světové válce, a tehdy k nim svědkové začali zaujímat svůj odmítavý postoj. Zprvu to nebylo úplně jasné, až později se jejich přístup vyprofiloval. Dá se říci, že se zprofesionalizoval. Každý sbor svědků Jehovových má svého kontaktního člověka pro nemocnice a jednotlivé kraje, ve kterých svědkové Jehovovi působí, mají své výbory pro styk s nemocnicemi. Jedná se o lidi většinou nezdravotníky, kteří disponují kontaktem na lékaře, kteří jsou ochotni či schopni praktikovat bezkrevní medicínu, a také mají přístup k materiálům, které se týkají lékařských postupů vyvinutých pro léčbu bez krevních transfúzí i v některých vyhrocených situacích.
Postupy svědků Jehovových ohledně krevních transfúzí
Své zdraví svědkové Jehovovi neberou na lehkou váhu a jsou si zřejmě vědomi, že jejich postoj ke krevním transfúzím může vyvolat v kritických situacích ohrožujících život problémy. Každý svědek Jehovův má proto u sebe kartičku v osobních dokladech, kde je notářem ověřený podpis spojený s textem, který sděluje, že daná osoba odmítá krev. Uvádí zde také kontaktní osoby, na které je možné se dále obrátit.
Jsou to právě specialisté, lékaři, kteří přiznali, že k rozvoji bezkrevní chirurgie i dalších s tím spojených oborů přispěli právě značnou měrou pacienti z řad svědků Jehovových. Například na vysoce odborném českém pracovišti IKEM (Institut klinické a experimentální medicíny) to je MUDr. Jan Pirk, který je vděčný, že se „vyučil“ na pacientech z řad svědků Jehovových. Pokud je známo, k nějakým tragickým úmrtím na jeho pracovišti u pacientů z řad svědků nedošlo. Lékaři, kteří operují bez krve, musí být pečlivější a preciznější než ti, kteří operují s použitím krve. Krev se nedá stoprocentně testovat, aby byla bezpečná i v dnešní době. V případě HIV se jedná o tří až šestiměsíční periodu, kdy není jasné, zdali je virus přítomen. National Library of Medicine v USA tento fakt přiznává a upozorňuje, že i dnes patří přenos HIV přes krevní transfúze k jedné z alternativ přenosu.
Ochota obětovat život za náboženské přesvědčení
Ať je tomu jakkoliv, svědkové Jehovovi jsou připraveni nepřijmout krevní transfúze i za cenu obětování vlastního života. Lidé jsou ochotni riskovat svůj život pro banálnější věci než pro víru. Třeba u riskantních adrenalinových sportů či ve válkách. Svědkové se rozhodli, že dají všanc svůj život kvůli svému náboženskému přesvědčení. Učinili tak již dříve za druhé světové války, kdy byli jako jediní vězni Adolfa Hitlera vězni dobrovolnými. Bylo jich tolik, že měli vedle Židů a politických vězňů své vlastní označení na vězeňském oděvu. Fialový trojúhelník. Každý svědek se mohl kdykoliv rozhodnout, že se vzdá své víry a mohl z koncentračního tábora odejít. Drtivá většina tak neučinila.
Děti a transfúze
A co v případě tak citlivého tématu jako jsou děti a krevní transfúze? To je velmi kontroverzní záležitost, o které svědkové neradi mluví. Po světě se vedlo několik desítek soudních sporů ohledně práva rodiče určovat léčbu svých dětí. Má rodič právo rozhodnout za dítě o tom, jaká jeho léčba je správná nebo takovou léčbu odmítnout? Svědkové tvrdí, že oni nejsou ti, kteří by odpírali léčbu svých dětí, chtějí však rozhodnout o tom, jakou si vyberou. A v případě, když není žádná jiná alternativa, je to na svědomí každého z nich.
Autor je psycholog, antropolog a religionista
Zdroje:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/zahranicni-kontaminovana-krev-zabila-pres-3000-lidi-britske-urady-to-chtely-utajit-252260
Jak může krev zachránit náš život? 1990. Watch Tower Bible and Tract Society of Pennsylvania.
The Journal of Thoracic and Cardiovascular Surgery, svazek 89, č. 6, str. 918 a Heart, Lung and Circulation, svazek 19, str. 658.
The Journal of Thoracic and Cardiovascular Surgery, svazek 134, č. 2, str. 287, 288; Texas Heart Institute Journal, svazek 38, č. 5, str. 563; Basics of Blood Management, str. 2; Continuing Education in Anaesthesia, Critical Care & Pain, svazek 4, č. 2, str. 39.
Alexander Bogdanov: the forgotten pioneer of blood transfustion. 2007 Oct;21(4):337-40.Transfus Med Rev.
