Tibetský buddhismus učí praktickému soucitu

Kdybyste tak žili před 150 lety ve středověkém Tibetu… Ano, středověkém, protože praktiky potírání zločinu a metody zajišťování pořádku odpovídaly něčemu, co bychom v současnosti mohli popsat jako středověk. Lidé v kládě za urážku majestátu, usekané ruce za krádež a ti, kteří se shromažďují na náboženských slavnostech, jsou pořádáni holemi. Tento aspekt organizace davu holí nějakým statným obrem se v Tibetu za náboženských slavností případně tibetských satelitů v Indii do nynějška zachoval.

Pak tu byly tibetské kláštery, které na sebe vzájemně střílely jen tak z legrace kanóny, jak píše Dalajláma ve svých pamětech z dětství. Byla to přeci jenom technická novinka, která si na začátku 20. století našla cestu na Tibetskou náhorní planinu, a tak bylo třeba ji vyzkoušet. Avšak i dnes někteří zcivilizovaní Evropané touží po sekání rukou a návratu středověkých pranýřů do měst, aby byli jasně označeni ti, kteří mohou za jejich morální rozklad a civilizační úpadek.

Tibeťané svým opatřením proti zločinu a k zajištění práva a pořádku říkali instantní karma. Jistě, někdy v budoucím životě si to s tebou koloběh karmy vyřídí, okradl jsi souseda, zchudneš příště. Ale na abstraktní zákony karmy Tibeťané nespoléhali. Preferovali si to s vámi vyřídit tady a teď. Soucit, to byla jen vaše další šance, a tu jste si museli zasloužit. Ale až v dalším zrození, a to je váš problém, ne těch, kteří vám useknou ruku za krádež kozy. V Tibetu by byl Ježíš s jeho „udeří-li tě do pravé tváře, nastav levou“ za bláznivého naivku.

Je pochopitelné, že když přišli Tibeťané do již změkčilého a poměrně válčením (po dvou světových válkách) vyčerpaného evropského a amerického prostředí, nezbyl zde žádný prostor, aby si tibetští vůdci v exilu pěstovali nějaký image drsných vojenských či šlechtických autokratů. Nastal čas pro lásku a soucit, a to vše v podání, které ty křehké Evropánky nevyděsí, naopak je bude zastrašovat důsledky, které by na ně mohly dopadnout v případě, že na své tibetské spolubližní a nově příchozí sousedy nebudou dost hodní.

A tak se stalo, že veškeré tibetské hrůzostrašné učení se přesunulo do říše mrtvých. Tibetská kniha mrtvých byla jednou z prvních tibetských textů přeložených do evropských jazyků. To je pochopitelné, zastrašovat lze mrtvé úplně nejlépe, protože vám zdánlivě nemohou nic vrátit. A tak se evropští a zaoceánští studenti buddhismu začali dozvídat, co je čeká, pokud nebudou dostatečně soucitní a laskaví tady a teď, v jejich pozdějším cyklu smrti a zrození. V takzvaném bardu. A Evropané jsou za bardy rádi. Tedy spíše, když se někdo zachová jako bard k nim. Podobnost slova je čistě náhodná, jak se uvádí v mnohých krimi seriálech, postavy zde vykreslené nejsou založené na skutečných událostech a tak dále.

Bu bu bu na vás dělají hrozivá a hněvivá božstva, až když se ocitnete na smrtelné posteli, avšak, pokud najdete dobrého průvodce u vašeho lože, může vám pomoci provést vás tímto peklem. Na Evropany a Američany, kteří byli podrobeni tisíciletému brainwashingu hrozbami křesťanským infernem, to už jaksi nemá vliv, respektive asi takový jako má hraní na klavír na již tak zmozolnatělý prst. Když překročíte určitou rovinu výchovy až vyhrožování, nakonec se organismus přesytí a přestává na varování reagovat. Tibetští vůdci jistě nečekají, že budou jejich západní následovníci citliví na tyto podněty. Je to spíše pohádka pro malé děti.

Ostatně tak se chovají různí následovníci tibetského buddhismu, kteří nemají problém tunelovat a krást ve velkém a stále si myslí, že financováním duchovních center to bude vše vyřízeno. Jedním z nich byl známý český tunelář (viz odkaz ve zdrojích) Antonín Koláček, který jako čističku pro své svědomí a kdoví pro co ještě založil firmu Maitrea jako vydavatelský dům pro duchovní nauky. Původně byl velký podporovatel tibetského buddhismu. Aby však žil o vodě a chlebu místo dalších machinací, k tomu ho hněvivá tibetská božstva nepřivedla. Asi jsou na jeho vkus moc soucitná.

Úkolem Dalajlámy bylo zahladit veškeré stopy, které by zavdaly novým zájemcům o buddhismus byť jen semínko pochybnosti o nějaké nesnášenlivosti či agresivitě v jejich nově přijatém náboženství. Zakázal tedy raději uctívání božstva Dorje Shugdena úplně pro všechny, včetně samotných tibetských lámů ze všech hlavních tibetských škol. Ti byli vyháněni z klášterů a byli podrobeni diskriminační kampani. Po několika desítkách let zákazu, v roce 2020, v tichosti od svého drakonického opatření Dalajláma upustil.

Bon je původním náboženstvím Tibetu, které bylo přemazáno buddhistickým nátěrem z Indie. Podstata ovšem zůstala a dodnes jsou v Tibetu či v jeho blízkosti bonistické chrámy. Bonismus je vlastně čarodějnictvím a černou magií a podle toho vypadají jeho formule a kréda. Jedno například říká, že je povoleno zabít nepřátele nauky. V lehce pozměněné podobě totéž tvrdí tibetský buddhismus. Ale samozřejmě se tím Dalajláma nebude chlubit veřejně na svých seancích s laiky.

Dostáváme se ke shrnutí toho podstatného, co krystaličtí duchovní učitelé v Tibetu učí o soucitu. Soucit je vlastně entitálně nesmysl, stejně jako láska. Jsou to pouze pojmy, které někomu pomáhají se dostat k vnitřním zdrojům, které proudí v člověku. Tedy v některých lidech, u nichž vnitřní zdroje překypují. Na ně platí tyto spouštěče, protože pokud budete apelovat na soucit u někoho, kdo nemá čidlo na tuto entitu, vysměje se vám, a naopak je zde u něj velký potenciál k tomu, že jej vezme jako hůl a začne jím bít záda těch, kteří jsou vnímaví a soucitní.

Tibeťané proto nemají problém s tím, někomu způsobit problémy či smrt, když si to podle nich zaslouží, a raději si vyřizují karmické dluhy tady a teď. Samotní Číňané, kteří se pohybují a žijí v oblasti Tibetu se Tibeťanů, když na ně narazí, bojí. Je v nich totiž původní divokost, kterou již městsky usazení Číňané ztratili.

Součástí tibetské náboženské výbavy jsou rituály, které by ze západního pohledu byly označeny za bílou magii. Týká se to magických úkonů, při kterých jsou odstraňovány nemoci, přitahováno bohatství a způsobována dlouhověkost. Pak jsou zde rituály, které jsou ze západního úhlu pohledu čistokrevnou černou magií. Rituály, které mají z někoho udělat poslušnou figurku, magické praktiky, které způsobují nemoc, šílenství, konflikt a smrt. Přitom jsou všechny tyto praktiky, bílé i černé, chápány jako jeden celek v souladu se soucitným motivem bódhisattvy (bytosti na cestě k buddhovství).

Chakrasamvara mantra (mantra: nástroj či prostředek pro mysl) se v tibetských posvátných spisech používá například pro tvorbu zombie, přeměnu lidí ve slony, ke způsobování potratů a pro přeměnu něčího těla na ženu za pouhých jedenáct dnů. Dnes něco takového jako chirugické změny pohlaví necháváme na medicíně.

U tibetské doktríny o soucitu tedy nezáleží na tom, co komu uděláte, ale proč to děláte. Na vašem vnitřním motivu. To je velký rozdíl od evropského hodnocení situace, které je často pomýlené a povrchní. Uvidíte třeba dva muže, jak se mezi sebou handrkují, a zasáhnete proti tomu, který se vám zdá, že má převahu. Nicméně, právě jste uškodili tomu, kdo byl napaden. Nezáleží na tom, jestli někoho vulgárně zpacifikujete nebo mu ublížíte. Pokud tak činíte s dobrým úmyslem v srdci, je to v pořádku. Bohužel většina lidí není schopna vnitřního posouzení situace na takové úrovni, že by mohla vyhodnotit rozdíly v přístupech a zvolit správnou metodu chování, a proto je většina lidí odsouzena k tomu se řídit jasnými pravidly chování a chovat se takzvaně slušně. Veletoče v chování jsou vyhrazeny tantrikům, kteří dosáhli vysoké úrovně duchovní transformace, a ti druzí nemají právo jejich chování hodnotit.

A jak se pozná, že je někdo opravdu tantrikem? Řekli bychom, že v tomto směru mají Tibeťané poněkud zvrácený smysl pro humor. Svědčí o tom jejich velebená národní postava humoristy Akhu Tönpy, kterého znají všichni Tibeťané. Je to takový dobrozlý šotek, české publikum by se s ním jistě velmi dobře identifikovalo, který po Tibetu vyvádí různé kousky, kde napálí řadu lidí. Tak třeba jeden ze šlechticů si jej pojme za nevěstu, a hrůzné tajemství, jak se věci mají, se dozví až o svatební noci. Tak proto si někteří tibetští vůdci doslova vystřelili ze svého evropského posluchačstva. Učinil tak jeden z lámů tibetské linie Karma Kagyů, když za představitele západní školy diamantového buddhismu jmenoval dánského pašeráka Ole Nydahla. Sice to jeho fanouškům notně vyhovovalo, ale vzhledem k tomu, že se jeho hlava nehodila na přenos vzácného duchovního učení, již 10 let žije v ústraní, kdy si není schopen zapamatovat jedinou větu. Trpí totiž pokročilým stádiem demence.

V evropské společnosti se většinou setkáváme s opačným přístupem, takzvaným soucitem naruby. Navenek se vaše okolí chová slušně a ničím vás neuráží, zatímco uvnitř vám tiše v srdci přeje zlo. Tyto motivy jsou ale daleko viditelnější, než si můžete myslet. Špatné myšlenky, které balíte do hezkých slov a úslužných gest jsou toxické a mohou právě za blbou náladu, kterou ve společnosti můžete přímo fyzicky cítit.

Kdo tedy má správný přístup k soucitu? Ten, který je opravdu uvnitř soucitný, alá ví co dělá, nebo ten, kdo je zmatený a vyžaduje samé chování v rukavičkách, zatímco vyzařuje jen čiré zlo a nepohodu do svého okolí?

Zdroje:

Dalai Lama. Freedom In Exile: The Autobiography of the Dalai Lama of Tibet. Little, Brown Book Group. 2023.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/ekonomika-firmy-manazery-mostecke-uhelne-poslal-soud-na-roky-do-vezeni-propadly-jim-miliony-232401

https://www.dorjeshugden.com/all-articles/the-dalai-lama-ends-the-dorje-shugden-ban/

Dalai Lama, Dzong-ka-ba, and Jeffrey Hopkins. Yoga Tantra: Paths to Magical Feats. Ithaca, NY: Snow Lion Publications, 2oos

https://www.tilogaard.dk/english/html/Ole_Nydahl_suffer_from_severe_alzheimer.html