Židovská identita: kdo je a není Žid

Snaha vymezit a identifikovat židovství je zde přítomna již několik tisíc let. Počínaje vlastními pokusy Židů ve Starém zákoně, kde jsou přímá stanoviska o tom, co může a nemůže dělat Žid versus cizí usedlík na území Izraele. V případě muslimských invazí na územích, která Židé tehdy obývali, zpravidla nedocházelo k větším nepřístojnostem. Muslimští panovníci židovskou identitu povětšinou respektovali a stanovili speciální daň z příjmu pro nemuslimy, což se vztahovalo jak na Židy tak na křesťany. Na Židy se muslimové dívali jako na lidi Knihy (Bible). V době některých muslimských vládců museli nosit viditelné označení na svém oděvu jak křesťané tak Židé.

To až na evropské půdě vznikly ty největší problémy s tolerancí vůči židovskému původu. Židé v Británii museli nosit žluté označení na svém oděvu již od 13. století. Nakonec byli z Británie zcela vyhnáni. Británie byla první evropskou zemí, která přijala taková drastická protižidovská opatření. Proto se nacistický ministr propagandy Paul Joseph Goebbels často u Britů na tuto skutečnost odvolával, a chtěl tak zdůvodnit svá vlastní opatření.

S definicí židovství nebyly v průběhu staletí tak zásadní problémy jako ve 20. století. Samozřejmě došlo k nechutným pogromům na Židy za účelem finanční retribuce a k jejich vyhánění za městské hrady, ale s tím, k čemu došlo ve 20. století, se to nedá srovnávat. Ve 30. letech 20. století došlo doslova k průmyslovému odlišení židovské populace od ostatních a její důsledky narostly do tak obludných rozměrů, že vykulminovaly holokaustem. Nejdramatičtějším případem je německá rasová teorie, jež nabyla svou jasnější podobu na počátku 20. století a byla dále dopracovaná do důsledku takzvanými nacistickými Norimberskými zákony.

Hitlerova definice Žida se týkala spíše židovského rodového dědictví než nějakých fyzických rysů. Ostatně jeho antropologové šli měřit do Tibetu panskou rasu s tím, že z ní vzešli Árijci, za které považoval Němce. Výsledky, které přivezli z jejich měření, rozhodně klasickému prototypálnímu Němci neodpovídají.

Židovství se za nacismu prokazovalo podílem židovských předků. Stoprocentní Žid byla osoba se třemi nebo čtyřmi židovskými prarodiči. Takové osoby nesměly mít německé občanství. Problém měl jakýkoliv člen židovské náboženské komunity či někdo, kdo si vzal Žida.

Mischling to byla kategorie vymyšlená pro ty, kteří nebyli stoprocentně židovské krve a jejich židovský problém mohl být zmírněn tím, že podpořili říši.

Podle knihy The Destruction of the European Jews od Raula Hilberga, Mischling první kategorie byl někdo se dvěma židovskými prarodiči, a nepatřil mezi vyznavače židovského náboženství a nebyl ve sňatku se Židem. Zatímco Mischling druhé kategorie byla osoba s jedním židovským prarodičem. Tito nebyli přímo považováni za Židy, ale měli zakázáno se stát součástí státního aparátu a nacistické strany. Mohli však sloužit v ozbrojených složkách jako běžní vojáci, což někteří učinili. Nesměli si vzít Němce nebo Němku bez povolení úřadů. Někdo se za ně mohl přimluvit s tím, že sice se v jejich případě jednalo o židovského prarodiče, ale ten nebyl v žádném připadě judaistou a nepovažoval se za Žida.

Nakonec jakákoliv míra či procento židovské krve vás mohlo dovést do plynové komory. Nicméně byly případy, kdy pro Hitlera pracovali i stoprocentní Židé ve smyslu Norimberských zákonů. V několika případech se k tomu musel vyjádřit samotný Führer, který k tomu řekl:

Podle izraelského Zákona o Návratu (1950), podle kterého se mohl každý Žid na světě odstěhovat do Izraele, a podle Zákona o Občanství z roku 1952 nebyla židovská identita jasně definovaná. Každý imigrant, který se prohlásil za Žida, mohl dostat občanství. Paradoxně izraelský standard pro definici židovství a konverzi byl daleko méně přísný než ortodoxní podmínky v diaspoře, kde těm, kteří se přiženili do židovské rodiny, byla odepřena konverze. Tito lidé pak přišli do Izraele a bylo jim umožněno stát se plnohodnotnými Židy.

Migrační vlny do Izraele v roce 1956 z východu Evropy zahrnovaly velké skupiny smíšených dvojic a právě varovné nesouhlasné volání ortodoxních rabínů v diaspoře vedlo k honům na (ne)Židy. Zákony se sice nezměnily, ale jejich interpretace ano. Migrace se tedy v tom důsledku snížily. Do roku 1957 bylo izraelským ministerstvem vnitra požadováno po imigrantech náboženské prověření. Uchazeči o izraelské občanství byly kladeny otázky náboženského charakteru a pokud na ně neznal odpověď, měl smůlu. Paradoxně tak Izrael mohl vyřadit ty, kteří byli Židy s rodokmenem, ve prospěch konvertitů.

V roce 1958 vydal izraelský ministr vnitra písemné nařízení, které zakazovalo se hrabat imigrantům v jejich kořenech. Bylo to spíše neformální doporučení než zákon. Bylo to zřejmé, pokud se někdo považoval za Žida, bylo to dostatečné proto, aby dostal izraelské občanství.

To však vedlo k reakci na straně konzervativců. David Ben-Gurion dal dohromady 55 rabínů a intelektuálů, aby konečně vyřešili otázku, kdo je opravdu Žid. Více než 80% z nich se shodlo na halachickém (židovské náboženské právo) standardu, který pro uznání židovské identity vyžaduje židovskou matku nebo tradiční, ortodoxní konverzi k židovství.

Další skupina doporučení byla vydána v roce 1959. Za účelem registru populace byla za Žida považována osoba, jejíž matka byla Židovka, nebo někdo, kdo prošel tradiční konverzí. Ta zahrnuje obřízku pro muže, ponoření v rituální lázni pro muže a ženy a neméně důležité je slíbit, že bude dotyčný žít podle ortodoxních židovských pravidel. Toto doporučení se však nestalo součástí oficiálních zákonů státu Izrael.

Situace se ještě komplikuje díky nejasnému historickému pozadí opravdových židovských kořenů. Ty jsou totiž zahaleny v mlze. Minimálně již několik tisíc let. Židovský autor knihy Vymyšlení židovského národa Šlomo Sand, profesor na Tel Avivské univerzitě, přilil olej do ohně myšlenkou, že k žádnému masivnímu vyhnání Židů z Palestiny v historii nedošlo. Fakt, že se Židé octli na tolika místech světa, přisuzuje masivním konverzím jiných národů k judaismu. Jednalo se například o Chazarskou říši či africké Berbery. Sand se však s tímto závěrem nespokojil a tvrdí, že současní Palestinci jsou vlastně tehdejší Židé, kteří přestoupili v době muslimské expanze na Islám. V takovém případě by se jednalo o poněkud jiné konotace ve válce mezi současnými Palestinci a Izraelci, ale nepouštějme se do neověřených spekulací.

V roce 1985 se odehrál soudní proces, který iniciovala Shoshana Millerová, americký reformní konvertita k judaismu. Požádala o izraelské občanství podle Zákona o Návratu a chtěla, aby na její občance bylo napsáno, že je Židovka. Tehdejší převažující politika židovského státu umožnila státním úřadům, aby odmítli její požadavek. Ona se však odvolala k Nejvyššímu soudu a ten ji její žádost legitimizoval. Pod tlakem židovské diaspory (rozptýlení Židé ve světě), izraelská vláda prohlásila, že se budou považovat všichni, kteří přijmou jakoukoukoliv formu judaismu za Židy.

Je logické uzavřít, že stát Izrael je složen z řady lidí, kteří striktně řečeno židovskou genealogii nemají. Ovšem jejich potomci již budou za Židy považováni i v etnickém a genealogickém slova smyslu. Tento pohled státu Izrael na židovskou identitu nám může napovědět, jak tomu vlastně s tím, kdo je Žid a kdo není, je. V lepším případě je židovská identita hodně volná a plovoucí, a tak tomu bylo i v různých obdobích světové historie nejen v nedávných událostech vývoje „židovského“ státu Izrael.

Jen kolem 10 procent celkové populace Izraele se dá považovat za nábožensky angažované a dalších 10 % navíc volí náboženské strany do izraelského parlamentu. Podle průzkumů jen 33 % Židů věří v Boha Bible ve srovnání s 80% křesťanů. Většina Židů věří v nějakou duchovní sílu, která pohání vesmír. 10% z nich nevěří v žádného Boha. Výsledky průzkumů se liší podle počtu participantů, ale jejich celkové vyznění je jasné. Židé nejsou nějaká homogenní náboženská skupina.

Na začátku prvního století našeho letopočtu se židovská komunita známá jako Saducejové, považovaná také za zrádce židovského národa pro jejich kolaboraci s Římany, rozhodla, že odmítne ústní zákon halachy jako závazný, podobně jako reformní Židé dnes. Ti však neodmítají halachu jako zdroj židovské autority, učení a inspirace. Halacha, říká se, je založena na zákonech daných Mojžíšovi na hoře Sinaj. Společně se psaným zákonem Bible je to dvojí zjevení Torah, skupiny učení. Ústní zákony byly zapsány ve druhém a třetím století našeho letopočtu. Ortodoxní Židé považují halachu za danou.

Obsahuje 613 přikázání, z toho je 248 pozitivních, sdělujících, co je třeba dělat, a 365 nabádajících, co nedělat. Jsou tam specifika pro modlitební šátky, dietní zákony prohlašující vepřové za nečisté a různá pravidla vztahující se k manželství, sexu a Sabatu.

Moderní ortodoxní a konzervativní Židé interpretují halachu jinak než ultra-ortodoxní Židé a snaží se ji aktualizovat a přizpůsobit potřebám moderního světa. Tak třeba současný americký reformní judaismus nepovažuje starodávné rabínské zákony za závazné. Argumentuje s tím, že zákon, který byl zapsán pro lidi starých časů, není vhodný pro dnešek a že halacha se zkrátka proměnuje v čase.

K tomu se navíc liší mnohá rabínská doporučení od jednoho židovského vůdce k jinému vůdci. Co je však společné většině židovských kultur je důraz na zpětnou kontrolu.

Židovský učenec Jacob Neusner ve svém překladu Mišny, ústního zákona, píše:

„Deset kast přišlo z Babylóna (tam byli Židé ve vyhnanství):

kněží, Levité, Izraelité, postižení kněží (nevhodní pro službu), konvertité, osvobození otroci, lidé zrození z incestu, chrámoví otroci, umlčení, sirotci.

Kněží, Levité (jejich záznamy jsou pryč) a Izraelité se mohou ženit mezi sebou. Levité, Izraelité, postižení kněží, konvertité a osvobození otroci se mohou ženit mezi sebou. Konvertité, osvobození otroci, ti zrození z incestu, chrámoví otroci mohou uzavírat sňatky mezi sebou.

A kdo jsou ti umlčení ?

Kdokoliv, kdo zná identitu své matiky, ale nezná identitu svého otce.

A co sirotci?

Kdokoliv, kdo byl nalezen na trhu a nezná ani svou matku ani otce.

Kdokoliv, kdo si bere dceru kněze musí zjistit její rodokmen čtyři generace zpět přes matku.“

Židovská kultura je poznamenaná nutkavou potřebou zaznamenávat a kontrolovat. Na těchto dovednostech je postaveno přežití židovského národa.

Novodobé poznatky z genetiky jdou spíše proti takovému staromódnímu přístupu. Je známo, že geny přeskakují a jejich výsledky mohou být různé. Hloupí rodiče mohou mít chytré děti a naopak. Genetika je víc než genealogie a proto také je dnes takový problém nejen s židovskou, ale jakoukoliv identitou vůbec.

Kdo je tedy Žid? Ten, kdo má pas státu Izraele, může být Rus či Arab a s židovstvím nemusí mít nic společného. Takzvaný Žid s rodokmenem, který může doložit židovské předky z matčiny strany, nemusí být vůbec nábožensky zaangažovaný a může odmítat samotné židovství. Zatímco židovský konvertita, který nemá ani kapku židovské krve, si může osobovat nárok na to se považovat za Žida v plném slova smyslu. Po likvidaci židovských chrámových záznamů v roce 70.  n. l. při srovnání Jeruzaléma Římany se zemí o tom, kdo je nebo není Žid, nelze vůbec diskutovat. Lze tedy jen téma nechat otevřené. Být Židem, to je otázka duchovní identity a duchovní ještě neznamená náboženská.

Někteří lidé se snaží hlásit k židovství, protože je to trendy, protože mají pocit, že z toho získají výhody. V seriálu ČT Cesty víry bylo sledováno několik konvertitů různých náboženství, z toho jeden, který se chtěl dát na židovství, uvedl jako důvod své fascinace židovstvím skutečnost, že Židé mají Hollywood. Očividně měl spíše zištné než duchovní záměry. Někteří lidé své extrémní postoje staví na pomyslné nedotknutelnosti židovské identity. Jeden novinář se chlubí židovstvím a zároveň jeho právem napadat ostatní v mediálním prostoru. Vychází zřejmě z historie židovského humoru a ironie, která je neoddiskutovatelná, ale zároveň není nijak unikátní. Podobné přístupy lze vysledovat i v jiných národech, kulturních a etnických skupinách. Počínaje Iry a konče moravským Valašskem. Především žádná tradice není určena k tomu, aby byla zneužívána k útokům na lidi s jiným názorem.

Žid, to je židovská identita, která je výsledkem kumulace mnoha vlivů ze Středního východu promíchaných s různými kulturami Evropy. Na otázku, kdo je Žid a kdo není, nelze dát v mnoha případech jednoznačnou odpověď. A s největší pravděpodobnostní to tak i nadále zůstane.

Zdroje:

Šlomo Sand. The Invention of the Jewish People. 2010. Verso (Původní vydání 2008 v hebrejštině).

Paul Johnson. Dějiny židovského národa. 2007. Rozmluvy.

https://www.timesofisrael.com/most-us-jews-believe-in-god-but-dont-think-he-judges-them/

https://zoom.iprima.cz/historie/zidovsti-vojaci-kteri-pomahali-hitlerovi-pribeh-na-ktery-dejiny-zapomnely

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/jewish-badge-origins