Článek
Na přelomu roku zaznělo v rozhovoru iDNES.cz velmi optimistické hodnocení vývoje českého obranného průmyslu, který má podle analytika Lukáše Visingra v některých oborech nakročeno k návratu do předního postavení nejen v evropském, ale i globálním rozměru. Visingr správně označuje klíčové přednosti největších českých zbrojních firem: vlastní silný výzkum a vývoj, exportní potenciál, a hlavně schopnost být integrátorem náročných systémů. Jako příklad – v Česku nedoceněný – uvádí úspěch Czechoslovak Group v Indonésii, kam dodá kompletní systémy pozemní protivzdušné obrany a balistických střel, obojí od radarů přes rakety až po náklaďáky.
Když se díváme optikou odvětví a dlouhodobých trendů, vypadá to dobře. Problémem je nedostatek kvalifikované pracovní síly a drahé energie. Skutečně velké a silné firmy tyto překážky dovedou překonat, nebo aspoň omezit – třeba expanzí do zahraničí. Hodí se nejen nová odbytiště, ale i výrobní kapacity. Zlaté ručičky v Česku docházejí.
Výrazně jinak to ale vypadá při pohledu zespoda. Příklad se nabízí na Liberecku. Žádná tradiční zbrojní výroba zde není. Jsou tu ale zdatné firmy se špičkovými technologickými schopnostmi, jmenovitě v obrábění kovů a výrobě elektroniky. Do covidu rostly na automobilech a jiném vývozu. V poslední době vidí obranu jako jediný sektor, který nabízí příležitosti a rozvoj. Mají podepsaná memoranda a rozjednanou spolupráci s evropskými i českými zbrojními koncerny. Nástup Donalda Trumpa spíš vítají. Objednávky ale nikde.
Co je tedy špatně? Zaprvé, projekty na modernizaci evropských armád včetně té české se i po třech letech války na východě rozbíhají pomalu. Žádné velké „zbrojení“ ve skutečnosti neprobíhá. To je spíš fakt než chyba, výrobci přirozeně nestojí o žádnou prudkou vlnu, po níž nastane zase útlum. Zadruhé, zakázky pro domácí subdodavatele jako podmínka se sice navenek deklarují, ale jejich plnění vypadá všelijak. Bez důkazů nelze tvrdit, že zahraniční výrobci povinnost průmyslové spolupráce obcházejí, ale nepochybně je tato „práce pro české firmy“ tak omezená nebo tak moc koncentrovaná, že prostě do ekonomiky nepronikne, neprojevuje se.
Ve výsledku u nás nevzniká nic jako ekosystém, rozvětvený a rozsáhlý domácí dodavatelský řetězec od malých či málo specializovaných podniků až po specializované velké výrobce zbraňových a jiných systémů. Úspěch velkých českých hráčů se samozřejmě propisuje do úspěchu menších firem. Pomáhají ale těmto menším firmám také nákupy pro českou armádu, když dodavatelem jsou zahraniční koncerny?
Velká očekávání menších českých firem od dvou procent HDP na obranu jsou zatím nenaplněná. Je otázka, jak dlouho to bude trvat. Pokud totéž bude platit i za několik let, nastane hořké zklamání. Okno příležitosti se postupně zase zavře. Přirovnání Česka k Izraeli pak zůstane jen velkou iluzí.
