Článek
Poslední dobou se v řadě médií objevila zpráva, že Armáda ČR už nedále nemá zájem provozovat kolová bojová vozidla pěchoty Pandur. Což by zjevně znamenalo, že vojáci se chtějí Pandurů zbavit a místo nich nakoupit zcela jiný typ.
Laskavý čtenář promine, ale nad takto rozsáhlou obrannou akvizicí není na místě jen tak si pomyslet, že když teď armáda bude dostávat pořádnou nálož peněz, chtějí se hoši asi trochu rozšoupnout – a pokrčit rameny.
Před patnácti či dvaceti lety bych si v žádném případě nepomyslel, že se jednou budu zastávat obrněného transportéru z Rakouska. Tehdy, na počátku 21. století, jsem fanouškem Panduru rozhodně nebyl. Finská Patria byla už jen na pohled modernější, švýcarská Piranha zase měla mnohem širší základnu v aliančních armádách. Pandur ovšem v soutěži roku 2004 vyhrál nejlepším poměrem ceny a užitných vlastností.
Proč by dnes záměr „přesedlat“ měl upoutat pozornost? A proč se rozhodně nejedná o standardní situaci?
Ještě před pár lety se oprávněně ozývaly stížnosti, že Pandurů je nesmyslně málo. Opravdu: koupených 107 kusů bylo paskvilním výsledkem nešťastného procesu, který začal soutěží, rozhodnutím vlády koupit 199 vozidel, zrušením téhož, a skončil novým rozhodnutím s polovičním počtem. Z odstupu to působí, že se z tendru postupně stalo kočkování a zakázka z roku 2009 to měla hlavně utnout. Takže máme první nedostatek – 107 kusů, nedávno doplněných o 20 v dalších dvou variantách, nestačí na vyzbrojení kompletní brigády s přiměřenou zálohou.
Co tedy česká armáda skutečně potřebuje, je doplnění počtu vozidel pro kompletní vyzbrojení brigády středního typu (4. brigáda rychlého nasazení). Dalším zcela oprávněným požadavkem je modernizace. Každá složitější technika je dnes postavena tak, aby umožňovala zhruba uprostřed životního cyklu i náročnější a uceleně pojatý „facelift“. Podmínky na moderním válčišti se za posledních dvacet let razantně změnily. Válka na Ukrajině ukazuje, že fungování nasazených jednotek a bojové techniky vyžaduje zcela nové nástroje, jednak pro vlastní aktivní ochranu a jednak pro situační povědomí.
Tyto požadavky ovšem lze splnit modernizací toho systému, který už máme, do kterého jsme investovali spoustu peněz, a pro který je uzpůsoben systém podpory, údržby a výcviku. V tomto kontextu vnímám úvahy o úplném nahrazení typu Pandur jako furiantství a marnotratnost.
Ve vyspělých a dobře kontrolovaných armádách se opravdu nepřesedlává z jedné na druhou platformu uprostřed životního cyklu. Je potřeba využít na maximum potenciál toho, co máme. Modernizovat, rozšiřovat funkce, vylepšovat ano – což je něco jiného než utratit desítky miliard za kompletní přezbrojení. K němu je třeba přistoupit tehdy, když stávající technika zastará beznadějně, kdy jsou jiná řešení o řád lepší, a tedy i ospravedlňují obří investici. To rozhodně není případ českého Panduru II 8×8.
Je až neuvěřitelné, že Pandur, dodávaný v letech 2009-2013, byl vůbec první moderní technikou koupenou pro českou armádu ve větším objemu od roku 1989! To dnes žádný význam nemá, ale následující fakta ano:
- Jde o platformu již zavedenou v Armádě ČR. To není detail. Zavedení nového typu obnáší obří objem práce, výdajů a administrativy, který ale s Pandury odpadá. Významně to usnadňuje logistiku a údržbu.
- Pandur je vyráběn kompletně v Česku, a to nejen podvozek, ale dnes už i bojová věž. Na výrobě a kompletaci se kromě Tatra Defence Vehicle podílí desítky dalších českých firem. To je nezanedbatelný ekonomický přínos pro české hospodářství, posílení schopností obranného průmyslu, a tedy i obranyschopnosti státu. Konkurenční výrobci z jiných zemí zcela jistě nebudou schopni nabídnout přenos výroby do Česka ani ve výrazně nižším poměru…
- Jde o platformu dospělou, prověřenou dlouhodobým nasazením, a to i v bojových podmínkách. Tím se podobá pásovému bojovému vozidlu pěchoty CV90, které Česko taky pořizuje jako nové, přitom po desítkách let služby.
Pokud tedy Armáda ČR potřebuje doplnit počet kolových bojových vozidel a stávající podstatně zmodernizovat, je logické, že tento účel naplní ne původní, ale nová generace osmikolového obrněnce. Výrobce ji nazval Pandur EVO. Czechoslovak Group ji vyvinula z vlastní iniciativy i zdrojů, protože s ní počítala hlavně pro export. To opět není banalita. Jednak proto, že zemí, schopných vyvinout a sériově vyrábět takhle složitý zbraňový systém, je na světě jen velmi omezený počet. A to přitom kolové bojové vozidlo ještě nepatří k nejnáročnějším typům pozemní techniky. Vývoz z něj ale především dělá dlouhodobý zdroj kvalitních pracovních míst, rozsáhlých tržeb pro českou ekonomiku, a nakonec daňových příjmů pro státní rozpočet. To ale funguje prakticky jen tehdy, když daný typ techniky nakoupí armáda státu, kde se vyrábí. Proto do procesu výběru pro Armádu ČR nestačí zahrnout jen samo srovnání schopností typů reálně nabízených na trhu.
Návaznost na stávající model Pandur II 8×8 je žádoucí už jen z hlediska základní hospodárnosti, ale bez potenciálu pro další rozvoj by asi volba Panduru EVO smysl neměla. Posouzení toho, jak se Pandur EVO posunul oproti zavedenému předchůdci a hlavně oproti konkurenci, samozřejmě musí provést odborníci a nikoli veřejné mínění či hlas lidu. Objektivní plusy tu ale jsou. Jedním je například spolupráce na jeho vývoji. Český výrobce spolupracuje se společností GDELS, která kdysi Pandur vyvinula, ale hlavně má bohaté zkušenosti s dalšími platformami na podvozku 8×8 (konkrétně to jsou typy Stryker a Piranha).
Pandur v nové generaci ale nenahrazuje pouze ty varianty, které už česká armáda používá. Jeho univerzalita ve skutečnosti ještě vzrostla, protože Pandur EVO může kromě základní verze bojového vozidla pěchoty nově plnit i ty role, které Armádě ČR aktuálně naléhavě chybí. Již delší dobu se ví o nutnosti pořídit znovu moderní samohybný minomet, a to jak nejen pro těžkou brigádu (tedy na pásovém podvozku), ale právě i pro „kolovou“ brigádu středního typu. Druhým typem, který bude armáda dříve či později jistě poptávat a pořizovat, je nosič systému protivzdušné obrany. Pandur EVO je i k této roli uzpůsoben, integrovat lze například Skyranger 30, který je dnes nejprogresivnějším systémem krátkého dosahu. Vybaven může být i systémem aktivní ochrany proti přilétající munici a dronům – ten se na Ukrajině ukazuje jako nutnost.
Na závěr lze shrnout, že v současnosti je racionální a hospodárnou volbou zůstat u platformy, kterou už máme a kterou lze modernizovat a početně doplnit na standard Pandur EVO. Ten představuje pro Českou republiku perspektivní řešení v oblasti obrněných vozidel. Nabízí kombinaci osvědčené platformy, moderních technologií a exportního potenciálu. Je důležité, aby se o budoucnosti Panduru EVO rozhodovalo na základě transparentních a objektivních kritérií, s ohledem na potřeby Armády České republiky a ekonomické zájmy země.
