Článek
Prezident Petr Pavel v rozhovoru k druhému výročí ve funkci zatím asi nejlépe shrnul úkol, který čeká českou společnost ve spojení s potřebou zvýšení obranyschopnosti – naší české i společné evropské. V minulosti mu bylo, částečně i pro generálskou minulost, vyčítáno, že se podílí na strašení lidí nebo že patří k válkychtivému táboru kolem současné vlády. Dnes si ovšem nedokážu představit, jak klidněji, zdrženlivěji a odpovědněji lze vysvětlovat české veřejnosti, že posílení vlastní obrany je nutné kvůli tomu, jak se nám přímo před očima mění geopolitické uspořádání světa. A způsob, jakým to prezident sdělil naposledy, už nemůže být dál od jakéhokoli válečného štvaní nebo zatahování Česka do války.
Pavel nejvíc pozornosti věnoval změně společenského přístupu, k obnovení sdíleného vědomí o potřebě dokázat se ve spojeneckém rámci postavit agresorům. Po více než třech dekádách života v liberálním globálním řádu pořád nejsme schopni přijmout, že k obraně státu nestačí armáda, která je dnes vlastně jen jakousi specializovanou agenturou, nýbrž že jde o úkol pro celý státní organismus, pro ekonomiku i pro občany. Vždyť to není nic nového pod sluncem – Československo na této doktríně trvalo od svého vzniku v roce 1918 až do zániku roku 1992, byť tehdy jsme už začínali čerpat mírovou dividendu.
I nešťastnou redukci obranyschopnosti na procento výdajů vůči HDP prezident správně odmítl. Horko těžko jsme se dopracovali na 2 %, která jsou dnes dokonce i zakotvena v našem právním rámci, což lze přijmout jako rozumnou pojistku. Dnes politická reprezentace zjednodušuje urgentní potřebu do mantry postupného navýšení obranných výdajů k hladině 3 % hrubého domácího produktu. Bohužel to byl opět prezident, kdo zopakoval, že jde především o reálný plán na vytvoření konkrétních schopností, vybudování potřebné struktury sil, nábor a udržení dostatečného počtu vojáků a záloh, a až nakonec pořízení potřebné výzbroje a výstroje, plus zajištění infrastruktury. Jestli v jednotlivých budoucích letech bude výše obranných výdajů přesně 3 procenta, o něco víc nebo o něco míň, je ve skutečnosti podružné, nepodstatné.
Jinak řečeno: nejde o to, kolik přesně peněz ze státního rozpočtu se v daný rok utratí, ale za co a jakým způsobem se utratí. Připomeňme první slabinu – zoufalou pomalost akvizičního procesu pro Armádu ČR. Už jen slavná 2 procenta, po letech vydupaná v roce 2024, se povedlo vynaložit pouze tím, že na konci roku odešly z účtu na účet vysoké zálohy na koupi bojových letounů F-35, jejichž dodávky jsou v mlhách na vzdáleném obzoru.
Slabina druhá – 90 % smluv na pořízení výzbroje a výstroje sice je uzavírána s českými firmami, ale tato většina kontraktů obnáší pouze 25 % peněžního objemu výdajů Ministerstva obrany. V Česku se realizuje spousta malých nákupů; těch několik skutečně velkých je bez výjimky ze zahraničí.
Do toho se v posledních pár týdnech probouzí ekonomický kolos Evropské unie, který v krajní nejistotě ohledně budoucího partnerství (nebo čeho vlastně?) s USA ohlašuje program ReArm Europe. Do vyzbrojení států EU bude v příštích několika letech alokováno až 800 miliard euro, což může zahrnout i výrazně navýšenou pomoc stále bojující Ukrajině.
Zde se může skrývat první úskalí – z českého pohledu potenciálně nepříjemné. Dá se předpokládat, že evropské programy na financování obranyschopnosti budou stejně jako dosavadní iniciativy typu European Defence Fund postaveny na snaze nejen sdílet kapacity při vývoji nových technologií, ale postupně i více koordinovat jejich využití a směřovat ke snižování počtu typů zbraňových systémů a platforem.
Přece si ještě dobře pamatujeme na obvyklé stesky, proč jsou Evropané oproti Američanům tak vojensky slabí: jednak proto, že Američané dávají na obranu výrazně víc peněz, a navíc za tyto peníze pořizují jeden typ tanku, jedno bojové vozidlo pěchoty, jeden obrněný transportér, pár modelů ručních zbraní, několik typů letounů. A Evropa? Jen pancéřových bojových vozidel jsou zavedeny nižší desítky typů. A i u stejné platformy platí, že co stát a zákazník, to speciální verze.
Vkrádá se tak otázka: bude vůbec možné, aby si česká armáda kupovala významnější typy výzbroje od českých výrobců? Nebudeme nuceni zavádět v rámci společných nákupů techniku, která se vyrábí v západní Evropě v továrnách největších a nejsilnějších evropských zbrojních koncernů? A náš průmysl zase ostrouhá? Případně: nebudeme zase za potížisty, když si vydupeme výjimku v podobě českého zbraňového systému, zatímco většina se shodne na některém evropském?
Hloupé otázky to rozhodně nejsou. Přesto pro dohlednou budoucnost odpověď na všechny z nich zní „NE“. Naštěstí, ne automaticky, a bude to vyžadovat jisté úsilí.
Zaprvé: Evropě chybí hotové a připravené výrobní kapacity. Pokud evropské armády potřebují zvýšit počty techniky, pořídit modernější typy, pak platí, že každá fungující továrna by měla být využita. Tak to také ve skutečnosti je, výrobci zbraňových systémů dnes mají objednávek dost.
Za druhé: čas tlačí. Dozbrojení a přezbrojení evropských spojenců musí být provedeno relativně rychle, aby vůbec mělo nějaký politický smysl. Jednou naší prioritou je zastavit Rusko na Ukrajině. Druhou, pro nás zásadnější, je odstrašit Rusko od pokušení, aby za nějaký čas, až překoná svoje aktuální vyčerpání a doplní svoji armádu o lidi, techniku a materiál, nezkusilo využít slabost někde na postsovětském úseku Evropské linie – nejspíš v Pobaltí. I ti, kdo Rusy chápou jako racionálního aktéra, musí uznat fakt, že v naději na rychlý úder, překvapení a vysoký zisk jsou schopni jít do značného rizika, které sami omezují až následně vydíráním skrze své jaderné zbraně. Pro svou nevypočitatelnost a agresivitu je Rusko hrozbou i z velmi zdrženlivé perspektivy. Pro Evropu to znamená opět totéž – každá funkční sériová výroba by teď měla být využita.
Za třetí: imperativ společného nákupu společných typů zbraní je oprávněný v první řadě pro státy, které žádnou vlastní výzbroj vyrobit nemohou, protože toho jejich obranný průmysl není schopen, anebo vůbec neexistuje. Není jich po Evropě málo. Ale naštěstí to není případ Česka. Vybrat zahraniční platformu pro přezbrojení české armády v situaci, kdy tak zůstane nevyužit potenciál domácího obranného průmyslu, je tak špatně nejen z hlediska české ekonomiky, ale ve výsledku (využití dostupných kapacit a čas) i z hlediska strategické autonomie a obranyschopnosti Evropy.
Za čtvrté: už jen z toho důvodu, že není v Evropě mnoho dalších zemí s tak vyspělým obranným průmyslem, mělo by se Česko stát výrobcem a dodavatelem nejen pro sebe sama. Důraz na autarkii dával smysl ve 30. letech 20. století, v dnešních evropských poměrech je překonaná. České firmy mají ambice i schopnosti – byť samozřejmě ne ve všech segmentech zbrojního trhu – nabídnout nebo se podílet na výrobě systémů a produktů, které budou preferovaným evropským řešením a jež budou běžně pořizována dalšími spojenci v EU, v evropském pilíři NATO či jak toto naše uskupení chceme nazývat.
Závěr proto zní, že zakázky pro český obranný průmysl, jimiž český stát hodlá posílit vlastní armádu, rozhodně nejdou proti jednotnému postupu Evropy při zvyšování své obranyschopnosti.
Zdroj:
https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/soucasny-prezident-cr/verejna-vystoupeni-a-rozhovory/prezident-pavel-poskytl-rozhovor-ceske-televizi-u-prilezitosti-2.-vyroci-inaugurace-18430
