Článek
Gynekolog a sexuolog Radim Uzel na interrupční komise nikdy nezapomněl. Jednou z jejich členek měla být „žena z lidu, nejlépe matka více dětí“ a Uzel vzpomínal, že některé z nich se celý týden těšily, až zase zasednou. Jednání mu připomínalo revoluční tribunál, ženy před ním se ocitaly v hluboce ponižující situaci a s lékařským tajemstvím si členky hlavu nelámaly. Zvlášť v menších městech se pak roznášely pikantní podrobnosti o tom, jak k otěhotnění došlo.
Mateřské srdce rozhodne
Zákon, který potraty povolil, schválili poslanci jednomyslně 19. prosince 1957. Rozhodnutí nad svým tělem ale ženě nesvěřil. Nad každou žádostí měla zasednout komise, zpočátku dva zdravotníci a jedna zkušená žena s dobrou pověstí. Proč právě matka, vysvětloval v rozpravě poslanec Kalaš: „Mateřské srdce dovede nejlépe pochopit těžkosti a bolesti žen.“
Nejjistější vstupenku měla žena nad čtyřicet, matka tří dětí nebo oběť znásilnění. Šanci měla i svobodná dívka, kterou partner nechal na holičkách, nebo rodina, která se tísnila v malém bytě. Československo tím ostatně jen dohánělo sousedy. Sovětský svaz potraty povolil v roce 1955, Bulharsko, Maďarsko a Polsko o rok později. Podle demografa Milana Kučery, který zákon pomáhal připravovat, šlo hlavně o sovětský vzor, nahlas se ovšem mluvilo o ženském zdraví.
Zakázané potraty se dělaly i předtím a nebylo jich málo. Prováděli je lékaři, porodní báby i studenti medicíny. Noviny v roce 1957 přinášely příběhy, které měly ukázat, kam zákaz vede. Pražský lidový soud tehdy řešil smrt matky pěti dětí, jejíž manžel pil a o rodinu se nestaral. Žena zaplatila andělíčkářce, ta zákrok provedla bez základní hygieny a za několik dní pacientka zemřela na otravu krve.
Debatu ale ovládl jiný strašák, neplodnost. Někteří autoři tvrdili, že po potratu nemůže mít děti až tři čtvrtiny žen. Teprve o pár let později se ukázalo, že mnohé z odstrašujících případů ve skutečnosti potratily samovolně a čísla byla silně nafouknutá. Strach z neplodnosti se ale z ordinací už nevytratil a ještě desítky let rozhodoval o tom, co lékaři mladým ženám dovolí.
A jak se nechtěnému těhotenství vyhnout? V padesátých letech se spoléhalo na přerušovanou soulož a na kondomy tak mizerné, že jim lidé ani nevěřili. Lékař Ladislav Hnátek prosadil v roce 1957 otevření první antikoncepční poradny v Praze, kvůli malé kapacitě ale brala jen ženy, kterým by těhotenství ohrozilo zdraví. Dlouhá léta zůstala jediná v celé republice. Odborníci brali legální potrat jako dočasné řešení, než přijde pořádná ženská antikoncepce. Noviny mezitím ženám vyčítaly, že se nechrání. Ženy odpovídaly, že nemají čím.
Kondomy v papírovém sáčku
Až do konce osmdesátých let se v Československu nejvíc spoléhalo na přerušovanou soulož, o které dnes každý gynekolog potvrdí, že stoprocentní zrovna není. Z moderních prostředků vedl kondom v papírovém sáčku. Ženy ho ale za antikoncepci často ani nepovažovaly. Když na ni přišla řeč, mluvily o tom, co předepisuje lékař, a gumu nebo „dávání pozor“ zmínily až na přímý dotaz.
Nejznámější československé kondomy přitom měly za sebou pohnutý příběh. Značku Primeros zaregistroval v roce 1909 pražský židovský obchodník Gustav Schwarzwald a mezi válkami se prodávala od Vídně po Bukurešť. Schwarzwald zahynul v Osvětimi, firmu po válce znárodnili a výroba se usadila v Hrádku nad Nisou. Za socialismu značka stagnovala a vyvážela se jen do spřátelených zemí. Jaký svět zmizel, připomněl Bohumil Hrabal v románu Obsluhoval jsem anglického krále, kde pikolík vzpomíná na „Gumového krále“, obchodního cestujícího Primerosu, který zásoboval drogerie kondomy všech barev a tvarů.
Američanky měly svůj Enovid od roku 1960, Západní Němky od června 1961. Československo zaostalo jen o pár let: v roce 1965 byl registrován Antigest od Spofy. Bývá označován za první pilulku východního bloku, i když ve stejném roce začali v NDR předepisovat Ovosiston.
S dnešními prášky měl Antigest společného málo. Byl dvoufázový, v první polovině cyklu brala žena jen estrogen, pak přibyl gestagen. Uzel, který nástup pilulky zažil v ordinaci, později vysvětloval, že hormony z jedné tehdejší tablety by dnes vystačily na několik týdnů.
Pilulka navíc nebyla pro každou ženy. Zpočátku ji dostávaly jen ženy se zdravotními potížemi nebo matky mnoha dětí. Masově se začala brát až v sedmdesátých letech a vybírat nebylo z čeho, Antigest byl dlouho jedinou hormonální tabletkou na trhu. Mezi ženami se šířilo, že se po něm tloustne, a mnohé se ho bály.
Prášky jen pro vdané
Hlavní překážka pro získání pilulky ale nestála v lékárně, nýbrž v ordinaci. Gynekologové pilulku nechtěli předepisovat mladým a svobodným a tahle praxe vydržela až do devadesátých let. Bezdětným dívkám nechtěli dát ani hormony, ani tělísko. Oficiálně kvůli jejich budoucí plodnosti, ve skutečnosti se za tím podle socioložek skrýval hlavně strach, že by dívky bez obavy z otěhotnění začaly žít „volně“. Zeptat se lékaře přitom chtělo odvahu. Rozhovor o antikoncepci byl v ordinaci vzácností, gynekolog sám nic nenabízel a dívky se styděly. Bály se, že by se okolí dozvědělo, že se svým klukem už spí.
Konec šedesátých let přitom sliboval něco jiného. Příručka Antikoncepce z roku 1969 doporučovala ochranu právě mladým svobodným ženám. Normalizace ale vrátila do hry mravokárné rady a už názvy knížek, ze kterých se lidé o sexu dozvídali, říkaly vše: Snoubencům, Mladým manželům, Manželská čítanka. Mladí se z nich dozvěděli, že nejspolehlivější metody se pro ně nehodí a že nejlepší ochranou je s pohlavním životem nezačínat.
Co tedy lékaři doporučovali? Kondom, kalendář a pesar se spermicidním krémem. Pesar měl ovšem háček, který s medicínou neměl nic společného. Žena se musela naučit ho zavádět a nasadit ho s předstihem, čímž dávala najevo, že se sexem počítá. A to se od slušné dívky nečekalo, ta se měla bránit, ne chystat.
Nejdál došla Marie Klímová-Fugnerová. V knížce Snoubencům z roku 1983 budoucím manželům radila, ať s potratem rozhodně nepočítají, a přidala vlastní recept: „Buďte připraveni na nečekané těhotenství a přivítejte je s úsměvem a radostí.“
Sexuální výchova ve škole prakticky neexistovala. V roce 1970 sice vyšla příručka Mladé manželství s podrobnými návody a spoustou ilustrací, jenže brzy zmizela z pultů. Druhé vydání z roku 1972 už podle Českého rozhlasu nemělo jediný obrázek.
Mládež tak hledala poučení v románech. Kolovaly Milenec lady Chatterleyové, Gorkého Život Klima Samgina nebo knihy Kenzaburó Óeho. Dobře to vystihuje i komedie Jen si tak trochu písknout (1980) režiséra Karla Smyczka, v níž se dva kluci baví o „dokonalé scéně znásilnění“ na straně 242 Moraviova románu La Ciociara.
Za potrat skoro půl výplaty
Nejrozšířenější moderní ochranou bylo nitroděložní tělísko, dostávaly ho ale hlavně matky, které už další děti nechtěly. A mělo výhodu, o které se v ordinacích dobře vědělo. Když selhalo, měla žena nárok na potrat ze zdravotních důvodů a před komisi vůbec nemusela. Na Slovensku ho vyhláška dokonce vedla v seznamu nemocí a stavů jako „otěhotnění při zavedení IUT“, hned vedle početí před patnáctým rokem. Selhaná antikoncepce se tak stala nejpohodlnější cestou k legálnímu potratu.
Kdo tělísko neměl, musel na úřad. Od roku 1963 platila přísnější pravidla a žena nejdřív musela za primářem gynekologie, který ji měl od úmyslu zrazovat. Když trvala na svém, šla před komisi. Ta mohla předvolat i muže, kterého označila za otce, a u nezletilých rodiče. Od roku 1973 se navíc platilo: za potrat ze sociálních důvodů stanovila komise příplatek od 200 do 800 korun. Při průměrné mzdě kolem 1 900 korun to mohla být skoro polovina výplaty.
A přesto komise ženám téměř vždy vyhověly. Už v prvním roce, kdy zákon platil, se v Československu provedlo přes 61 tisíc interrupcí. Kde je přísný úřad, tam je i cesta, jak ho obejít. Jedním z uznávaných důvodů byla těžká situace neprovdané ženy, Uzel ale upozorňoval, že žena svobodná být nemusela. Stačilo, když se za otce prohlásil někdo jiný než manžel. Tak vznikla nová profese: mladíci, kteří za úplatek před komisí dosvědčili, že se s žadatelkou vyspali.
Uzel si pamatoval jednoho, který se u stejné okresní komise objevoval pravidelně, i několikrát do roka. Pokaždé s jinou ženou.
Sedmdesátá léta chtěla hlavně děti. Od žen se čekalo, že budou pečující matky a starostlivé manželky. Stát prodlužoval mateřskou a mladým párům půjčoval peníze, z nichž se po narození druhého dítěte dala část odepsat. Porodnice jely jako na běžícím pásu a na svět přicházely Husákovy děti.
Pro některé ženy ale platil pravý opak. Vyhláška z roku 1972 umožnila sterilizaci jen ženám nad pětatřicet se čtyřmi dětmi. Romským ženám přitom sociální pracovníci za zákrok nabízeli peníze nebo nábytek a některé byly podle pozdějších svědectví sterilizovány bez vědomí, při císařském řezu nebo potratu.
V osmdesátých letech se do ordinací dostaly i západní přípravky, například Stediril od nizozemského Organonu. Podle Uzla je lékaři někdy psali „na protekci“, protože co bylo ze Západu, muselo být lepší. U zboží z Tuzexu to často platilo, u antikoncepce podle něj velký rozdíl nebyl. Otevřeněji se o ochraně začalo psát až v polovině osmdesátých let a pomohl tomu i nový strašák jménem AIDS.
Zlom přišel 20. října 1986, kdy Česká národní rada schválila nový zákon. Od 1. ledna 1987 stačilo o potrat písemně požádat, pokud těhotenství nebylo starší dvanácti týdnů. Komise zmizely a do nemocnic přišla miniinterrupce, rychlé odsátí raného těhotenství. Stejný zákon v jediném krátkém paragrafu slíbil i to, na co ženy čekaly třicet let: antikoncepci na předpis zdarma.
https://www.novinky.cz/clanek/zena-vztahy-a-sex-radim-uzel-kdyz-vira-nebo-emoce-brani-v-objektivite-79482
https://www.soc.cas.cz/cz/publikace/interrupce-v-ceske-republice-zapas-o-zenska-tela
https://www.genderonline.cz/pdfs/gav/2007/02/04.pdf
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/veda/hormonalni-antikoncepce-prinesla-svetu-sexualni-revoluci-v-evrope-se-pouziva-uz-60-let-33826
https://www.goethe.de/prj/jad/cs/the/sti/21973416.html
https://english.radio.cz/no-porn-and-vibrators-still-happy-8787346
https://forbes.cz/primeros-meni-image/
https://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/sb/1986/66
