Článek
V sobotu 22. října 1966 se nad londýnskou věznicí Wormwood Scrubs snášel vytrvalý déšť. Většina vězňů i dozorců seděla na pravidelném sobotním promítání filmu. Na chodbě křídla D, kde seděli muži s nejdelšími tresty, se mezitím třiačtyřicetiletý George Blake protáhl úzkou mezerou ve velkém gotickém okně. Dvě skla v něm byla předem vyndaná a železná příčka přeražená. Před pohledy dozorců ho kryly deky přehozené přes zábradlí schodiště. Nohama nahmatal střechu nízké chodby, po mokrých taškách sklouzl k okraji, chytil se okapu a seskočil na dvůr. Pak se přimáčkl do výklenku u zdi. Teď už zbývalo jediné: aby přes zeď přeletěl žebřík.
Jenže žebřík nikde! Minuty ubíhaly a v sedm večer měli dozorci vězně počítat. Blake ve výklenku podle svých pozdějších slov čekal celou hodinu, která se změnila ve věčnost. „Zpátky jsem nemohl, ale přes zeď taky ne,“ vzpomínal. Jeho pomocník venku mezitím zažíval vlastní peklo. Nejdřív uvízl v dopravě, pak pod zdí zaparkovala dvojice, která se v autě vášnivě líbala, a do toho začali kolem parkovat lidé, kteří jeli na návštěvní hodiny do sousední nemocnice. Teprve kolem 18.55 přeletěl přes zeď provazový žebřík. „Vypadal neuvěřitelně tence a křehce, ale v tu chvíli jsem věděl, že mě už nic nezastaví,“ řekl později Blake.
Vyšplhal nahoru a teprve tam zjistil, že jeho pomocník zapomněl na kovový hák, kterým se měl žebřík zachytit o zeď. Nedalo se nic dělat, a tak skočil z výšky asi šesti metrů dolů na štěrkovou cestu. Zlomil si zápěstí, rozrazil čelo a podle novináře Steva Vogela na chvíli ztratil vědomí. Pomocník ho naložil na zadní sedadlo a rozjel se do tmy. Hned o blok dál narazil do auta, které zastavilo kvůli chodcům, a zvědavci po nich koukali. Nějak to objel, šlápl na plyn a do dvaceti minut byli oba v jeho podnájmu nedaleko věznice. Pod zdí po nich zůstal žebřík a kytice chryzantém v papíru od květinářky.
To, co následovalo, by nevymyslel ani scenárista komedie. Zástupce ředitele věznice zvedl telefon a zavolal na policejní stanici v Shepherd's Bush: „Právě mi šéf oznámil, že nám jeden chlapík zmizel přes zeď. Myslíme, že je to Blake.“ Strážník se zeptal, jaký Blake. „Ten, co si odpykává 42 let. Šel přes východní zeď. Nejspíš je ve vězeňské šedé. Hele, mám toho teď nad hlavu, zrovna propouštím jednoho chlapa. Zavolám vám, až budu vědět víc,“ odpověděl úředník. Policii pak podle historika Simona Kupera vězení upozornilo až zhruba pětačtyřicet minut po útěku!
Celá Británie si byla jistá jedinou věcí: tohle musela zorganizovat KGB. Ministři, zvláštní oddělení policie i kontrarozvědka MI5 hledali sovětské profesionály a rozjelo se největší pátrání v britských dějinách. Uprchlík přitom celou dobu ležel pár ulic od věznice a sledoval sám sebe v televizních zprávách.
Kluk, který nikam nepatřil
Narodil se 11. listopadu 1922 v Rotterdamu jako George Behar, syn sefardského Žida s britským občanstvím a nizozemské protestantky. Za německé okupace dělal jako dospívající kluk kurýra nizozemského odboje. Když mu hrozila internace, převlékl se za mnicha a utekl přes Francii a zasněžené Pyreneje do Španělska a odtud na Gibraltar. Na útěky měl zkrátka talent už tehdy!
V lednu 1943 dorazil do Londýna, kde matka rodině změnila jméno na Blake, a v roce 1944 si ho kvůli jazykům vyhlédla tajná služba MI6. Zamiloval se tam do sekretářky Iris Peakeové, jenže její rodina svatbu kvůli jeho židovskému původu zakázala. Do Británie zkrátka nikdy úplně nepatřil.
V roce 1948 odjel jako vicekonzul do Soulu, kde ho o dva roky později zastihla korejská válka. Severokorejci ho zajali a hnali na sever pochodem smrti, při kterém v mrazech zemřely stovky zajatců. Ve vězení pak Blake předčítal Kapitál britskému konzulovi, který přišel o brýle (ano, takhle vypadala jeho cesta ke komunismu!). Sám to vysvětloval jinak: „Bylo to to neúnavné bombardování malých korejských vesnic obrovskými americkými létajícími pevnostmi… Styděl jsem se, že patřím k těm drtivým, technicky nadřazeným zemím.“ Na tajné schůzce se strážnými se pak nabídl sovětské rozvědce.
Agent Diomid a krutý trest
V roce 1953 se vrátil do Anglie jako hrdina a v roce 1955 odjel do Berlína. Tam měl pro Brity verbovat sovětské důstojníky. Místo toho ale jako agent Diomid posílal do Moskvy všechno, na co přišel, včetně slavného tunelu, kterým Američané a Britové odposlouchávali sovětské kabely. Kolik agentů prozradil, se neví dodnes. Mluví se o čtyřiceti, sám v pamětech napsal, že jich bylo „blíž čtyřem stům“. Šest z nich podle spisů východoněmecké Stasi dostalo až sedmnáct let vězení a jeden možná skončil popraven v Moskvě.
Prozradil ho až v roce 1961 polský přeběhlík. MI6 si Blakea povolala z Libanonu a vyslýchající Harry Shergold mu třetí den nabídl elegantní výmluvu: v Koreji vás přece mučili a vydírali, neměl jste na výběr. A Blake se urazil! „V tu chvíli se ve mně něco stalo a dodnes to těžko vysvětluji. Najednou jsem řekl, že mě nikdo nemučil ani nevydíral a že jsem šel za KGB sám a nabídl jim své služby,“ svěřil se po letech novináři Guardianu. Ješitnost ho připravila o svobodu.

George Blake (vlevo) na dobové koláži s dalšími špiony
V květnu 1961 stanul za zavřenými dveřmi před soudem v Old Bailey. Za jeden čin šlo dostat maximálně čtrnáct let, nejvyšší soudce lord Parker ale vyměřil tři tresty po čtrnácti letech za sebou. Čtyřicet dva let! Byl to nejdelší časově omezený trest, jaký kdy britský soud vynesl. Noviny psaly, že je to rok za každého zrazeného agenta, ale to byla jen legenda. Parker navíc před rozsudkem zavolal premiérovi Haroldu Macmillanovi. I ten si ale druhý den do deníku zapsal: „Nejvyšší soudce vynesl krutý rozsudek – 42 let!“
Ve Wormwood Scrubs se Blake choval jako vzorný vězeň. Cvičil jógu, učil spoluvězně němčinu, francouzštinu i arabštinu a psal jim žádosti o podmínku. V neděli ráno zval na kávu u rozhlasových debat BBC o knihách a pro radu si k němu chodili dokonce i dozorci. V říjnu 1961 ho vyřadili ze seznamu vězňů, u kterých hrozí útěk. Vedení věznice přitom varovalo, že tenhle muž musí být vždycky pod nejpřísnějším dohledem a je bezpečnostním rizikem v každém smyslu slova. Moc to nepomohlo!
Spoluvězeň Michael Randle si po letech vzpomněl, jak s Blakeovým trestem pracovali dozorci: „Když si mladý vězeň stěžoval, že má čtyři nebo pět let, bachaři ukázali na George a řekli: Vidíš ho? Ten má 42 let. Odpykávej si to jako on.“ Pro Randlea to byl rozsudek smrti, jen rozložený do čtyř desítek let.
Zlodějíček od Shakespeara a dva pacifisté
Blake potřeboval někoho, kdo půjde brzy ven a bude mu pomáhat zvenku. Vybral si Seana Bourkea, Ira z Limericku a mimochodem bratrance z druhého kolena herce Richarda Harrise, kterého si čeští diváci pamatují jako Brumbála z prvních dvou Harryho Potterů. Bourke měl za sebou drsné dětství. Ve dvanácti ho za krádež banánů poslali do polepšovny, kterou sám nazýval živým peklem a kde podle pozdějšího vyšetřování kněží chlapce mlátili i zneužívali. Do Scrubs se dostal se sedmiletým trestem za bombu v plechovce od sušenek, kterou poslal policistovi (ano, opravdu). Ve vězení ale redigoval časopis, Blake mu do něj psal a sblížila je prý láska k Shakespearovi.
Další dva spojence měl Blake ve vězení už dřív. Michael Randle a Pat Pottle byli pacifisté z radikálního protijaderného Výboru 100, který založil filozof Bertrand Russell. V roce 1962 dostali osmnáct měsíců za organizování demonstrací u americké jaderné základny. S Blakeovou špionáží nesouhlasili, ale čtyřicet dva let považovali za nelidský trest a Blake jim byl prostě sympatický. Když navrhl, ať se obrátí na sovětské velvyslanectví, odmítli. Podle Randlea to měla být naprosto neprofesionální, amatérská akce.
A taky byla! Bourke v květnu 1966 propašoval Blakeovi do cely vysílačku. Volali se krycími jmény „Fox Michael“ a „Baker Charlie“. Na začátku hovoru si jako heslo říkali verše anglického básníka Richarda Lovelace: „Kamenné zdi nedělají vězení, ani železné mříže klec.“ Lepší heslo pro útěk z vězení snad ani vymyslet nešlo! Alfred Hitchcock pak s nadšením vyprávěl, jak Bourke v návštěvních dnech postával před sousední nemocnicí s kyticí, ve které měl schovanou vysílačku, a mluvil do ní (kdo by podezíral muže s květinami?).
Zbytek plánu by se vešel do žákovské knížky. Žebřík Bourke udělal z provazu a pletacích jehlic, aby byl lehký na hození a přitom unesl dospělého muže. Ojeté auto stálo šedesát pět liber. Každé ráno běhal kolem vězeňské zdi se stopkami v ruce a tvrdil, že se chce před propuštěním dostat do formy. Blake si zase v cele schovával dřevěný rámeček velký asi 45 krát 30 centimetrů, přesně jako otvor v okně, a nacvičoval, jak se jím protáhne. Den před útěkem spiklenci spálili všechny mapy a poznámky. A pro jistotu i papíry, které pod nimi ležely, kdyby se do nich propsalo písmo!
Harfa z Československa
Po útěku zavládl chaos. Policie obsadila letiště a přístavy a hlídala východoevropská velvyslanectví. Pak přišel tip, který českého čtenáře potěší. Blakea prý pašují ze země v pouzdře na harfu, které patří harfenistce Československého státního orchestru! Policisté prý prohledali každý nástroj i každého hudebníka a podle některých zdrojů orchestr dokonce zadrželi. Blake v pouzdře na harfu samozřejmě nebyl. V australském Sydney zase policie obklíčila přistávající letadlo a pasažérům zkoumala paruky a nalepené vousy.

Věznice Wormwood Scrubs
Ve Wormwood Scrubs bylo ráno po útěku podle jednoho vězně jako o Vánocích, když už přišel Ježíšek. Vedení vězňům utáhlo pravidla. Sto padesát z nich pak odmítlo jít do cel a skandovalo „Blake, Blake, Blake!“ Ministr vnitra Roy Jenkins musel ve sněmovně přiznat, že Blake utekl po žebříku, který mu někdo podal zvenku, a místní poslanec mu připomněl, že je to šestý útěk jen za letošek. Vyšetřovací zpráva lorda Mountbattena pak suše konstatovala, že věznice neměla šanci Blakea udržet, jakmile se rozhodl odejít.
Podnájem, který Bourke sehnal, se ukázal jako katastrofa, protože tam bytná jednou týdně chodila uklízet. Bourke navíc jel jiným autem, než slíbil, a to registrovaným na vlastní jméno, které policie brzy našla. Pak (z touhy po slávě) poslal Scotland Yardu adresu té garsonky napsanou na rubu Blakeovy fotky! Randle mezitím zoufale sháněl lékaře na zlomené zápěstí a podle svých slov to byl nejhorší den celé akce. Nakonec ho našel a lékař ruku bez otázek dal do dlahy.
Blake se pak stěhoval mezi byty jejich přátel. Jednu dobu se schovával u radikálního kněze Johna Papworthe, jehož manželka Marcelle chodila k terapeutovi. Ten po ní vždycky chtěl naprostou upřímnost, a tak mu po pravdě řekla, že má doma muže, jehož tvář je každý večer v televizi. Uprchlého špiona! Terapeut ji ujistil, že má halucinace, a poradil jí, ať na to zapomene. Blakea pro jistotu rychle přestěhovali jinam.
Spiklenci mezitím vymýšleli, jak ho dostat z Anglie. Chtěli mu ztmavit kůži lékem meladininem, jak to popisovala kniha Black Like Me, a Pottle k tomu dokonce zfalšoval recept. Blake to kvůli riziku poškození jater odmítl. Odmítl i nápad, že by ho prostě přehodili přes zeď sovětského velvyslanectví (to by byla podívaná!). Večer seděl s Bourkem u televize, připíjeli si whisky a Ir citoval Shakespeara.
Děti sedí na nejhledanějším muži Anglie
Nakonec zvítězil nejobyčejnější plán. Randle koupil obytné auto a kamarád truhlář do něj pod lůžko postavil skrýš. V noci 17. prosince 1966 vyrazil Randle s manželkou Anne a dvěma dětmi, tříletým a čtyřletým, na „vánoční dovolenou do Berlína“. Cestou do Doveru se zespodu ozvalo bušení. Randle zastavil a našel Blakea, jak se dáví, protože mu ve stísněné skrýši bylo zle od zápachu gumového termoforu. Termofor vyhodili a na půlnoční trajekt do belgického Ostende dorazili deset minut před odplutím. Nikdo je nekontroloval!
Pak jeli bez zastávky přes Belgii a západní Německo v takovém lijáku, že vypověděly stěrače a Randle musel čistit sklo rukou. Aby u volantu neusnul, polykal prášky od spřáteleného lékaře. Na hranici s NDR strážný nahlédl dozadu, uviděl dvě malé děti a mávl rukou. Děti o ničem nevěděly a rodiče jim to nikdy neřekli. 18. prosince krátce před půlnocí vysadili Blakea u skupinky borovic asi kilometr a půl před kontrolním stanovištěm. Když se u závory objevil pěšky muž, který tvrdil, že je Angličan, východoněmecký důstojník mu nevěřil a volal na velitelství KGB. Přijel Sergej Kondrašev, vysoký důstojník KGB, který Blakea dobře znal. Podle Vogela byl ohromený, když ho našel neoholeného a promoklého. Za týden letěl Blake do Moskvy. Matce poslal vzkaz, který KGB pro zmatení stop odeslala z Káhiry: „Jsem zase svobodný člověk.“
Bourke za ním přijel s falešným pasem, ale velké přátelství z vězení v Moskvě rychle ochladlo. Ir tam postrádal pořádné hospody a víc pil, Blake se od něj distancoval a Bourke měl pocit, že je zase vězeň, tentokrát Sovětského svazu. Po skoro dvou letech ho pustili domů do Irska a tamní soud ho odmítl vydat Britům, protože šlo o politický čin.
Napsal knihu The Springing of George Blake (Vysvobození George Blakea). Práva koupil sám Alfred Hitchcock, který podle ní chtěl natočit svůj poslední film The Short Night. Na propagačním plakátu, který vznikl až po letech, byl Sean Connery, jenže Hitchcock v roce 1980 zemřel a film se nikdy nenatočil. Bourke zemřel v lednu 1982 ve čtyřiceti sedmi letech, když se zhroutil u silnice nedaleko irského Kilkee. Litovat? Kdepak! „Byl jsem nadšený. Kéž bych to mohl udělat znovu. Byla to krásná práce,“ prohlásil s velkou whisky v ruce. A když se pak o útěku hrála divadelní hra, představitel Blakea Stephen Fry po špatné recenzi utekl do Belgie. Útěky se zkrátka tohohle příběhu držely až do konce!
Randle a Pottle mlčeli přes dvacet let. Když je koncem 80. let prozradila kniha bývalého poslance, sami v roce 1989 vydali vzpomínky The Blake Escape. Přes sto konzervativních poslanců žádalo jejich stíhání a v červnu 1991 stanuli v Old Bailey, ve stejné soudní síni, kde Blake kdysi dostal čtyřicet dva let. Obhajovali se sami a Blake z Moskvy vypovídal na videu, že pro KGB nikdy nepracovali. Navíc vyplavala poznámka kontrarozvědky z roku 1970. Policie jejich jména znala už tehdy, ale stíhat je nechtěla, protože by to vypadalo, že když utekla velká ryba, vybíjí si to stát na malých rybkách.
Soudce porotě výslovně řekl, že je musí odsoudit, protože svůj čin přiznali. Porota je jednomyslně osvobodila! Randle o čtvrt století později pro Guardian řekl: „Nelituji ničeho. Nikdo z nás nesouhlasil s tím, že předával Rusům státní tajemství. Všichni jsme ale cítili, že čtyřicet dva let vězení je nelidský trest.“
Blake dostal v Moskvě Leninův řád, hodnost plukovníka a druhou ženu Idu, se kterou měl syna. Ve stáří žil skoro slepý v dače v borovém lese asi čtyřicet kilometrů od Moskvy a do konce života tvrdil, že nikoho nezradil: „Abyste mohl zradit, musíte nejdřív někam patřit. Já nikdy nepatřil.“ Zemřel 26. prosince 2020 v devadesáti osmi letech. Vladimir Putin vyjádřil soustrast a pohřbili ho s vojenskými poctami v aleji hrdinů pod jménem Georgij Ivanovič Bechter.
https://www.historynewsnetwork.org/article/the-audacious-escape-of-george-blake
https://crimereads.com/george-blake-prison-escape-hitchcock/
https://www.theguardian.com/society/2016/oct/22/no-regrets-says-man-who-aided-double-agent-george-blake-to-escape
https://www.theguardian.com/world/2020/dec/26/george-blake-obituary
https://drb.ie/?p=1225
https://www.irishexaminer.com/opinion/commentanalysis/arid-20183939.html
http://www.libcom.org/history/articles/blake-prison-escape-1966/
https://history.blog.gov.uk/2016/10/21/whats-the-context-22-october-1966-spy-george-blake-escapes-from-wormwood-scrubs/
https://api.parliament.uk/historic-hansard/commons/1966/oct/24/george-blake-escape-from-prison
https://en.wikipedia.org/wiki/George_Blake
https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Randle
https://en.wikipedia.org/wiki/Pat_Pottle
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Kaj%C3%ADnek
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jeden_mus%C3%AD_z_kola_ven





