Článek
Na podzim 1967, poslední večer soustředění rakouských lyžařek v italské Cervinii, zazvonil telefon a devatenáctiletá Erika Schineggerová dostala vzkaz, ať co nejnenápadněji přijde do jednoho z hotelových pokojů. Čekal tam funkcionář Rakouského lyžařského svazu, sportovní ředitel a její trenér. „Tvůj první test není úplně jednoznačný, musíme ho udělat znovu,“ řekli jí a dodali, že o tom nesmí nikomu říct.
Úřadující mistryně světa ve sjezdu se za pár měsíců chystala na olympiádu do Grenoblu a snila o tom, že tam jako Jean-Claude Killy vyhraje všechny tři sjezdařské disciplíny. O tom, co v testu našli, jí tehdy nikdo nic neřekl. Svaz to podle ní věděl dávno. Ona to měla zjistit až v nemocnici v Innsbrucku: geneticky byla muž, jen s pohlavními orgány, které jí vyrostly dovnitř těla. (Až na klinice v Innsbrucku se dozvěděla, že má chromozomy XY a vrozenou intersex variaci. Při narození ji podle vnějších znaků zapsali jako dívku.)
O padesát let později to všechno poprvé podrobně vylíčil v knize a v rozhovoru pro rakouský týdeník News. Už jako Erik Schinegger. O době do roku 1968 mluví jako o životě Eriky, a tak o ní v ženském rodě píši i já.
Lyže z dužin sudu
Narodila se 19. června 1948 na statku v Agsdorfu, vesničce v korutanských horách nedaleko Feldkirchenu, odkud pochází i pozdější hvězda sjezdu Franz Klammer. Porodní bába prý dítě jen letmo prohlédla a oznámila rodině: „Gratuluju, holčička!“ Otec by místo čtvrté dcery raději býval měl syna, který by mu pomáhal na statku. Erika chtěla jezdit s traktorem místo pletení a panenky ji nebavily, rodiče to ale brali jako dětský vzdor, který přejde. V osmi letech si vyrobila první lyže z dužin starého sudu. Ve dvanácti došla čtrnáct kilometrů pěšky na svůj první závod, startovala jako poslední a stejně vyhrála. Ve škole ji spolužáci šikanovali a mezi holkami byla „ta divoká“, která k nim nepatřila. „Teprve když jsem vyšla ze školy a mohla sjet náš svah, byla jsem opravdu já,“ vzpomínal Schinegger.
V šestnácti se dostala do rakouského juniorského výběru, kouřila s pozdější olympijskou vítězkou Olgou Pallovou a byla duší party. Kluci byli výkladní skříň svazu, holky podle ní stály bokem, a když trénovaly sjezd, trenéři na ně pokřikovali: „Dolů s krávami!“ Firma Kneissl ji zaměstnala, dávala jí lyže zdarma a slibovala velké peníze, pokud vyhraje zlato. V roce 1965 vyhrála sjezd v americkém Sun Valley a v televizi v Salt Lake City dávala rozhovor vedle Karla Schranze a Killyho. Pochybnosti ale nezmizely. Neměla prsa ani menstruaci a matka to sváděla na tvrdý trénink. Sama si myslela, že je lesba, a nesvěřila se nikomu. Když se před ní jednou na soustředění svlékla spolubydlící, začala se podle své autobiografie třást touhou. Svému tělu nerozuměla a utíkala k lyžování.
Mistrovství světa v srpnu 1966 se jelo v chilském Portillu, kde je v srpnu zima, a dodnes je to jediné mistrovství, které se kdy konalo na jižní polokouli. Pro Rakušany to byla pohroma, protože Francouzi pobrali šestnáct z dvaceti čtyř medailí. Ženský sjezd byl tak prudký, že rychlost podle tehdejšího novináře Serge Langa byla na hranici únosnosti. Kanaďanka Nancy Greeneová si při pádu zlomila kostrč, a zatímco ji odnášeli z trati, čekala Erika na startu a trenér jí řekl, že teď už je to jen na ní. Pustila lyže, ani se je nesnažila přesně řídit, a v cíli byla o osminu vteřiny rychlejší než Francouzka Marielle Goitschelová. Rakušané ji nesli na ramenou, protože to bylo jejich jediné zlato.
Doma ji čekala sláva. Stala se sportovkyní roku, zapsala se do Zlaté knihy města Feldkirchen a dodavatelé výstroje jí tajně vyplatili sto tisíc šilinků, i když olympijská pravidla tehdy peníze za závody zakazovala. Od Kneissla dostala brož ze zlata a diamantů, od rodné obce St. Urban listinu na tisícimetrový stavební pozemek a sama si koupila porsche. Jeden mladý sedlák jí poslal dopis s nabídkou k sňatku. Na trénincích bývala stejně rychlá jako muži a hvězda rakouského týmu Karl Schranz to komentoval slovy: „Kdo mě předjede, nemůže být ženská!“
Pokoj v Cervinii
Na podzim 1967 zavedl Mezinárodní olympijský výbor testy pohlaví pro všechny sportovkyně, protože se objevovaly pochybnosti o některých atletkách z východního bloku. Test byl jednoduchý, stačil výtěr z dutiny ústní. Dva měsíce předtím je ale na suchém tréninku v Schrunsu nečekaně „masírovali“ jinak než obvykle: všechno jim ohmatávali, aniž by věděly proč, a Erika si tehdy jen říkala, že dělají divné věci. V listopadu, kdy už byly závodnice oblečené do olympijských uniforem, je otestovali všechny. Pak přišel ten večer v Cervinii a po něm innsbrucká klinika. Tam ji po dalších testech zavedli do místnosti, kde seděli funkcionáři svazu a lékaři ženské kliniky, a oznámili jí, že ani druhý test není jednoznačný. „Abych měla klid před novináři,“ musela podepsat předtištěný list papíru, ve kterém stálo, že končí „z osobních důvodů“ a protože „tlak by byl příliš velký“.
Funkcionáři jí navrhli, ať si na čtrnáct dní v klidu odjede na dovolenou, nejlépe do severní Afriky, „to bylo tehdy hrozně in“, a svaz by ji jistě zaplatil. Pak přišlo přirovnání, které si zapamatovala na celý život: „Když někdo umře, mluví se o něm ještě týden. U tebe by to bylo čtrnáct dní, a pak se po tom slehne zem.“ Jde jen o to, řekli jí, aby jí zůstala zlatá medaile, a když zůstane až do smrti Erikou, zůstane až do smrti mistryní světa. Lékaři navrhovali hormony a korekci prsou. „Říkali, že pak budu certifikovaná žena. Nebyla jsem nejhezčí a věděla jsem to. Lákali mě tím, že pak budu fešná,“ vzpomínal Schinegger. Jeden funkcionář mezitím za jejími zády sbíral podpisy lyžařů, kteří měli potvrdit, že s ní spali, a tím dokázat, že je žena. Sama nesměla nic říct ani vlastní matce. „Nic jsem necítila, byla jsem skoro bez vůle, úplně zlomená. Bylo mi teprve devatenáct.“
Na druhý test jela do Innsbrucku svým Volkswagenem Brouk. Na silnici byl holý led a na něm čerstvý sníh. „Úplně schválně jsem nabourala, protože jsem nechtěla žít. Říkala jsem si jen: Teď je mi to jedno, pojedu, dokud to nebouchne,“ přiznal Schinegger po padesáti letech. Prorazila laťkový plot ovocného sadu a zůstala bez škrábnutí. Kdyby narazila do auta nebo do zdi domu, dopadlo by to asi úplně jinak. Tam se prý probrala a přísahala si, že svůj život nezahodí.
Urolog jí pak předestřel dvě cesty. Mohla podstoupit plastiku a hormony a zůstat ženou, a s ní by Rakousku zůstala medaile a rodné obci čest. „Medicína z tebe udělá ženu, ale nikdy ne opravdovou ženu,“ řekl jí. Nebo mohla podstoupit bolestivější operace, které uvolní mužské pohlavní orgány, a žít jako muž, kterým byla. Jediný, kdo jí naplno řekl, že ta druhá cesta je ta správná, byl profesor z mužského oddělení. Tyrolským nářečím jí řekl:
Rozhodla se proti vůli rodičů, svazu i firmy Kneissl. „Chtěla jsem taky jednou dávat a dostávat něhu,“ vysvětloval Schinegger.
Profesor si za to ale řekl o protislužbu. Erika se měla nechat ukázat studentům. Zavedli ji do posluchárny s prostěradlem přes hlavu a trup, dole nahou, a před zhruba dvěma sty lidmi ležela při plném vědomí. „Bylo to nejhorší ponížení, připadala jsem si jako atrakce na pouti,“ popsal to Schinegger. Vydržela jen díky tomu, že si pořád opakovala, že jí ten muž pomůže a vrátí jí život.
Porsche a pánské šaty z katalogu
Druhého ledna 1968 nastoupila na innsbruckou kliniku pod falešným jménem a v ženských šatech. Během šesti měsíců prodělala čtyři bolestivé operace a návštěvy za ní nechodily. Mužské chování se učila z televize a z německé příručky společenského chování. Do novin se zpráva dostala už v lednu. Na olympiádu do Grenoblu, kde sjezd vyhrála její kamarádka Olga Pallová, už neodjela. Třináctého června 1968 vyšel z kliniky Erik Schinegger v pánském oblečení, které si objednal z katalogu na bratrancovo jméno, sedl do nového porsche a odjel. Za pár dní jel svůj první závod jako muž, cyklistický, a na tiskové konferenci v Klagenfurtu všechno oznámil sám.
Noviny psaly vlídně, doma to bylo horší. Starosta Feldkirchenu se od něj odvrátil, když ho poprvé uviděl jako Erika. V kostele na něj lidé zírali, když si poprvé sedl na pravou, mužskou stranu. Obec mu slíbený pozemek nedala s odůvodněním, že na listině stojí „Erika“, a ne „Erik“. Listina mu dodnes visí ve sklepě. Na lyžích byl pořád rychlý, na trénincích stačil i Klammerovi a v zimě 1968/69 vyhrál tři závody Evropského poháru. Hlavní trenér Franz Hoppichler mu ale řekl, že v reprezentaci ho nechtějí a že jeho přítomnost je ostuda, a svaz mu nedovolil ani přestoupit do jiné země. Chtěl ukázat, že žije a že je tady, ale nakonec se závodění vzdal a udělal si zkoušky lyžařského instruktora. Podobný osud měl v Československu už ve třicátých letech atlet Zdeněk Koubek, který jako Zdena Koubková držel ženské světové rekordy a v roce 1936 začal po operaci žít jako muž.
V roce 1975 si otevřel lyžařskou školu na Simonhöhe nad rodnou vesnicí a téhož roku se oženil. Na svatbě bylo tisíc hostů včetně Franze Klammera. O tři roky později se mu narodila dcera Claire, která později v dokumentu řekla, že vyrůstala s pocitem, že je živým důkazem otcovy mužnosti. S první ženou se rozešel a se druhou, Christou, provozuje hostince v Korutanech. Bývalý prezident svazu Karl Heinz Klee v dokumentu tvrdil, že ho chtěli ochránit před „přeměnou“ a mizernou existencí. Schinegger mu odpověděl: „Nebyla to přeměna. Byla to oprava.“ Když svaz v roce 2008 slavil sto let, vynechal ve výčtu medailí z mistrovství světa celý rok 1966, i se stříbrem a bronzem ostatních, jen aby podle Schineggera nemusel zmínit jeho jméno.
Zlatou medaili chtěl jednou vrátit Marielle Goitschelové. V roce 1988 jí ji veřejně předal, ta mu ji ale v roce 1996 vrátila v pařížské televizi. Podle Schineggera mu řekla: „Ta medaile ti tolik dala a tolik jsi dokázal, nech si ji.“ Visí v jeho domě v Agsdorfu. Na lyžařské škole na Simonhöhe se u něj podle jeho slov naučilo lyžovat přes sto tisíc dětí. Slova lítosti od svazu nikdy neslyšel. „Dnes vím, že Erik by bez té zlaté medaile nebyl,“ řekl.
https://www.news.at/a/erik-schinegger-interview-9020084
https://racerex.com/wp-content/uploads/2023/09/16-19-JA17-WATN-Schinegger.pdf
https://www.skimag.com/uncategorized/womens-champ-was-a-man/
https://jungle.world/artikel/2021/23/die-verdiente-medaille
https://www.meinbezirk.at/feldkirchen/c-lokales/aus-gold-erika-wurde-der-erik_a1821775
https://www.meinbezirk.at/feldkirchen/c-sport/erika-gewann-gleich-zwei-sportler-wahlen_a1178244
https://www.tagesspiegel.de/gesundheit/der-mann-der-weltmeisterin-wurde-1286161.html
https://retro-skiing.com/?p=1441
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zdeněk_Koubek_(1913–1986)





