Článek
Ve čtvrtek 12. října 1978 krátce po jedenácté dopoledne stáli v chodbě hotelu Chelsea na Manhattanu policisté z desátého okrsku a mezi nimi hubený mladík s potlučeným obličejem, který pořád dokola opakoval: „Baby, baby, baby.“ Sochařka Vera Mendelssohnová z vedlejšího pokoje dostala svolení nahlédnout do pokoje číslo 100 a na podlaze koupelny uviděla mrtvou dvacetiletou Nancy Spungen.
Když ji mladík poznal, řekl jí podle ní: „Zabil jsem ji… nemůžu bez ní žít.“ Pak prý zamumlal ještě něco o tom, že musela spadnout na nůž. Jednadvacetiletého Sida Viciouse, baskytaristu právě rozpadlé kapely Sex Pistols, ještě to odpoledne zatkli pro vraždu. Českým divákům ho později připomněl film Sid a Nancy z roku 1986, ve kterém ho hrál mladý Gary Oldman. Příběh, který skončil v pokoji 100, ale začal mnohem dřív a jinde, v náručí dvou naprosto odlišných matek.
Dítě, které křičelo
Nancy se narodila 27. února 1958 ve Filadelfii jako první, neplánované dítě velmi mladých rodičů. Při porodu se jí pupeční šňůra omotala kolem krku, novorozenec trpěl nedostatkem kyslíku a žloutenkou a domů ho pustili až po osmi dnech. Matka Deborah Spungen později vyprávěla, že Nancy nespala déle než dvě hodiny v kuse. „Neplakala, ona křičela… byl to křik bolesti nebo úzkosti a nic ji neutišilo,“ řekla v rozhovoru několik let po její smrti.
Pediatr předepsal tříměsíčnímu dítěti barbiturát. Ve dvou letech měla Nancy zuřivé záchvaty vzteku a noční můry a v sedmi už podle matky vládla celé domácnosti. Psychiatři a sociální pracovníci rodiče přesto ujišťovali, že je v podstatě normální a pomůže rodinná terapie. Že jí lékaři v roce 1969 diagnostikovali jako schizofrenii, se Spungenovi dozvěděli až z lékařských spisů po její smrti. Ze záznamů podle matky vyplývalo, že lékaři už tehdy čekali, že Nancy skončí v ústavu, ve vězení, nebo mrtvá.
V dospívání to bylo ještě horší. Po psychotické epizodě a útoku kladivem na matku stáli rodiče před volbou mezi Thorazinem a speciální školou pro narušené děti. Lék podle Deborah „zabral, jestli se tomu dá říkat, že z Nancy udělal zombie“, a tak zvolili školu. Rok to fungovalo, pak přišly drogy, potraty a v patnácti pokusy o sebevraždu. Nancy přesto dokončila střední školu dřív než vrstevníci a nastoupila na univerzitu v Coloradu, odkud ji vyloučili kvůli marihuaně a kradeným věcem na pokoji. Doma pak brala heroin a vyhrožovala smrtí, a Spungenovi se nakonec rozhodli, že kvůli mladším dětem a vlastnímu manželství ji musí poslat pryč. Udělali to „hezky“ a přispívali jí na život v New Yorku. Nancy tam tančila go-go, pohybovala se mezi muzikanty rodící se punkové scény a koncem roku 1976 odletěla do Londýna, kde podle ní byla ta „opravdová“ hudba.
„Buď ty, nebo já“
Sid Vicious se narodil 10. května 1957 v Londýně jako John Simon Ritchie. Otec, voják královské gardy, rodinu brzy opustil a matka Anne odjela se synem na Ibizu, kde se tehdy scházeli hippies a kde podle novináře Marka Beaumonta prodávala trávu, aby měli z čeho žít. Na ostrově se provdala za Christophera Beverleyho, ten ale půl roku po návratu do Anglie zemřel. Následovaly malé byty v Tunbridge Wells a v londýnském Hackney. Anne byla dlouholetá heroinistka. Podle Sidova kamaráda ze školy Jah Wobbla o synův život neměla zájem a ani nevěděla, do jaké školy chodí. „Byla do tvrdých drog, heroinu a opiátů, a to byl celý její život,“ vzpomínal.
Když bylo Sidovi šestnáct, vyhodila ho z bytu. V rozhovoru z roku 1988 to popsala sama: „Řekla jsem mu: Je to buď ty, nebo já, a já to nebudu. Musím se pokusit zachránit sama sebe.“ Syn jí odpověděl, že nemá kam jít, a ona mu řekla, že je jí to jedno. Přezdívku mu vymyslel kamarád John Lydon, pozdější zpěvák Sex Pistols Johnny Rotten, když Ritchieho kousl jeho křeček Sid a on vykřikl, že je ten Sid „fakt zlý“ (Vicious). V únoru 1977 nahradil u Sex Pistols baskytaristu Glena Matlocka, i když na baskytaru skoro neuměl. Manažer Malcolm McLaren ho tam ale nechtěl kvůli hudbě. Chtěl ho kvůli tomu, jak vypadal a jak se choval.
S Nancy se v Londýně dali dohromady během roku 1977. Zbytek kapely ji nesnášel a na americké turné v lednu 1978 jí zakázal jet. Pistols se na něm stejně rozpadli a Sid při letu ze San Franciska do New Yorku upadl po metadonu, prášcích a alkoholu do kómatu. Lékaři mu prý řekli, že pokud nepřestane pít, zbývá mu půl roku života. V srpnu 1978 přijeli s Nancy vlakem do Filadelfie a Deborah je poprvé uviděla na přeplněném nástupišti. „Nancy měla vlasy i kůži úplně bílé, takovou tu průsvitnou bledost, jakou vídáte u lidí, kteří umírají,“ vzpomínala. Sid se podle ní za Nancy plaše schovával, mluvil málo a choval se zdvořile, jen řeč mu prokládaly kletby. „Krájela mu maso u stolu,“ řekla Deborah a dodala, že jméno Vicious, tedy zlý, jí u něj připadalo nepatřičné.
Ještě v srpnu se nastěhovali do pokoje číslo 100 v hotelu Chelsea na 23. ulici, kde kdysi bydleli spisovatelé a malíři a kde teď za nimi chodili dealeři. V neděli před smrtí zavolala Nancy matce. Byl to podle Deborah první skutečný rozhovor po třech nebo čtyřech letech, protože dcera poprvé poslouchala a odpovídala. Chtěla, aby se Sidem mohli nastoupit na odvykací kúru ve Filadelfii. Když už Deborah zavěšovala, uslyšela ještě: „Mám tě ráda, mami.“ Byla to poslední slova, která od ní slyšela. Nancy přitom léta opakovala, že brzy umře a že se nedožije jednadvaceti.
Stovky na podlaze
Co se dělo v pokoji 100 v noci z 11. na 12. října, poskládala o dva týdny později newyorská novinářka Ann Louise Bardachová z výpovědí sousedů, kamarádů a zdrojů v policii a na prokuratuře. Ve čtvrt na deset večer zašli Sid s Nancy do pokoje 119 za muzikantem Neon Leonem a jeho přítelkyní Cathi O'Rourkeovou. Sid seděl na posteli, listoval starými fotkami a posmutněle prohlásil: „Ztratil jsem svou krásu. Fakt jsem dřív vypadal dobře.“ Hladil se po tváři jedním ze svých nových nožů a řekl, že nemá žádnou budoucnost.
Ten nůž, skládací Jaguar s třinácticentimetrovou čepelí, mu podle Neon Leona dala Nancy ten den, aby se měl čím bránit. Nancy zatím přecházela po pokoji a naléhala, ať jí někdo sežene drogy. Pak si vyhrnula rukáv, ukázala sval a chlubila se, že Sida vynesla z restaurace, protože ona unese jeho, ale on ji ne. Ten večer měla na hlavě červený baret, sundala ho a ukázala modřinu u oka se slovy: „Podívejte, co mi Sid udělal.“
V půl třetí ráno zavolala Nancy dealerovi, který si říkal Rockets Redglare, ať jí přiveze dilaudid a nové stříkačky. Pět minut po třetí zaslechla sousedka z pokoje 103 dvě nebo tři hlasité rány na dveře a mužský hlas: „Pusťte mě, pusťte mě, nedělám si legraci.“ Neotevřela a usnula. Rockets dorazil ve čtvrt na čtyři bez drog a zůstal skoro do pěti. Nancy byla v dlouhém tričku, Sid ležel na posteli tak omámený prášky na spaní, že sotva vstal ke dveřím. Když Nancy sáhla do tašky, vysypaly se na podlahu padesátidolarové a stodolarové bankovky. Slíbila mu dvojnásobnou cenu, když jí sežene čtyřicet tablet, a spočítala mu, že si tak vydělá osm set dolarů. Podle Rocketse měla ten večer na drogy čtrnáct set dolarů.
Sténání před půl osmou
V pět ráno si host z pokoje 228 stěžoval na recepci, že mu někdo buší na dveře. Noční poslíček Kenny našel na chodbě hlučného, nezvladatelného Sida, a když se ho Sid pokusil udeřit, srazil ho na zem. Sid pak jen zakňoural, jestli se tohle dělá opilým lidem. Kenny si pamatoval, že měl krev na puse, v obličeji i na tričku a že zamířil ke schodům. Krátce před půl osmou zaslechla Vera Mendelssohnová z pokoje 102, jak za stěnou sténá žena. Bála se, ale podle ní to „znělo jako od člověka, který je sám“, protože žena nikoho nevolala jménem. Když sténání ustalo, znovu usnula. V půl desáté zavolal na recepci neznámý muž zvenku, že v pokoji 100 jsou potíže, a v deset se ozval sám Sid: „Někomu je zle, potřebujeme pomoc.“ Poslíček, který šel nahoru, našel Nancy na podlaze koupelny, hlavou pod umyvadlem. Od koupelny vedla krvavá stopa k zakrvácené prázdné posteli.
Pitva ukázala jedinou bodnou ránu v podbřišku, která přerušila cévy, a Nancy vykrvácela. Soudní lékaři odhadli, že ji někdo bodl mezi šestou a sedmou ráno a zemřela mezi osmou a desátou. Sidův pozdější životopisec Alan G. Parker se v roce 2009 ptal, jak ji mohl bodnout muž, který byl po desítkách tablet Tuinalu celé hodiny mimo. V pokoji navíc zůstaly jen drobné, i když Nancy v noci ukazovala stovky. Parker mluví o dvaceti tisících dolarů, které zmizely. Sid se na policii nejdřív přiznal, později tvrdil, že si nic nepamatuje. Policie jiné stopy nesledovala a jiní lidé, jejichž otisky se v pokoji našly, prý nikdy nebyli vyslechnuti.
Nancy byla čarodějnice
Kauci padesát tisíc dolarů složilo Sidovo vydavatelství Virgin Richarda Bransona. Nancyna matka Deborah přijela z Filadelfie a podle spisovatelky Sherill Tippinsové ji šokovalo, jak samozřejmě detektivové předpokládali, že dívka jako Nancy si to zasloužila a má se zapomenout. Britský bulvár vyšel s titulkem „Nancy byla čarodějnice!“, v televizních show Tonight Show a Saturday Night Live se o ní vtipkovalo a Spungenovým doma neustále zvonily telefony s nadávkami. Deborah později řekla, že kdyby došlo k soudu, „souzená by byla Nancy, tak jako dřív oběti znásilnění“.
Sid se zatím propadal do zoufalství. Jedenáct dní po Nancyině smrti si v hotelu Seville, kde bydlel s matkou, podřezal ruce žiletkou a rozbitou žárovkou. Když ho Anne našla, poslal ji k McLarenovi, jestli se nechce dívat. V nemocnici Bellevue křičel, že chce umřít. Deborah poslal dopis, ve kterém psal, že každý den bez Nancy je horší než ten předtím, a že si slíbili, že se zabije jeden, kdyby se něco stalo druhému. V prosinci rozbil v klubu pivní sklenici o obličej Todda Smithe, bratra zpěvačky Patti Smithové, a skončil ve vězení na Rikers Island, kde necelé dva měsíce prošel nedobrovolným odvykáním.
Propustili ho 1. února 1979. Večer se sešli v bytě začínající herečky Michelle Robinsonové na Bank Street v Greenwich Village, kde byl Sid, jeho matka a pár přátel. Jedli špagety po boloňsku, poslouchali desky New York Dolls a smáli se písničkám, které chtěl McLaren na Sidovo příští album. Pak Sid poprosil matku, „samu beznadějnou narkomanku“, jak napsala Tippinsová, aby mu sehnala drogy. První dávka mu nestačila, a tak pro další šel kamarád s Anniinými penězi. Ten heroin byl téměř čistý a Sidovo tělo po vězení na něj nebylo zvyklé. Zmodral a zhroutil se, ale ze strachu, aby ho znovu nezavřeli, nikdo nevolal záchranku. Matka s Michelle ho oživily a fotograf Peter Gravelle, který odešel kolem druhé, si pamatoval, že Sid pak pil čaj a byl slabý, ale v pořádku. V noci si Sid v ložnici píchl znovu. Ráno 2. února ho matka našla mrtvého. Bylo mu jednadvacet.
Anne prý v synově kapse našla vzkaz: „Měli jsme pakt smrti a já musím dodržet svou část. Pohřběte mě prosím vedle mé holky.“ Požádala Spungenovy, aby Sid mohl ležet vedle Nancy na hřbitově King David Memorial Park u Filadelfie, ale ti okamžitě odmítli. Podle Tippinsové pak Anne přiletěla s urnou do Filadelfie a popel tajně rozsypala na Nancyin hrob. Policie mezitím případ uzavřela, protože obviněný zemřel. Anne se vrátila do Anglie a v roce 1996 zemřela v Derbyshiru na předávkování.
https://www.bardachreports.com/not-so-lonesome-death-of-nancy-spunge
https://www.salon.com/2013/12/04/sid_and_nancy_the_final_hours
https://www.centreformalepsychology.com/male-psychology-magazine-listings/
nancy-spungen-20-turbulent-years-of-a-life-that-almost-ended-before-it-started
https://www.kirkusreviews.com/book-reviews/deborah-spungen/and-i-dont-want-to-live-this-life
https://www.1news.co.nz/2024/02/04/freedom-drugs-and-dead-by-dawn-inside-the-last-party-of-sid-vicious/
https://www.crimeandinvestigation.co.uk/article/sid-and-nancy-a-punk-rock-murder-mystery
https://www.grunge.com/192180/the-truth-about-sid-vicious-mother/
https://ultimateclassicrock.com/sid-vicious-dies/
https://www.theskinny.co.uk/film/interviews/the-filth-and-the-jury-alan-g-parker-interview





