Když pohled na bublinky v těstě nahání husí kůži: život s trypofobií není jednoduchý

Slovo trypofobie zní jako exotická diagnóza, která se vás nejspíš netýká. Ale co když vás nepříjemně zamrazí při pohledu na semena v lotosu, medovou plást nebo na pravidelné dírky v těstě na lívance? Pak nejste tak mimo hru, jak si myslíte.

Trypofobie označuje intenzivní odpor nebo úzkost při pohledu na shluky malých otvorů, výstupků nebo pravidelných vzorů. Nejde však o oficiálně uznanou fobii – alespoň ne podle mezinárodní klasifikace nemocí (ICD) nebo diagnostického manuálu DSM-5. Přesto ji lidé po celém světě zažívají velmi reálně.

Trypofobie se poprvé dostala do širšího povědomí kolem roku 2005 díky diskusím na internetových fórech. Od té doby se objevila v řadě studií, ale stále zůstává na pomezí mezi psychologickým fenoménem a skutečnou úzkostnou poruchou. Podle průzkumů ji může zažít až 15 % populace, a to nezávisle na věku nebo pohlaví.

Zajímavé je, že trypofobii často ani nepojmenujeme, jen cítíme silný odpor, nevolnost nebo svědění při pohledu na určité vzory. Mnozí lidé netuší, že jejich reakce má jméno a sdílí ji miliony dalších.

Možná si říkáte: „Co je na pár dírkách tak hrozného?“ A máte pravdu – pokud vás trypofobie netrápí. Jenže pro některé jedince nejde o mírné znechucení, ale o prudkou stresovou reakci, která může zahrnovat zrychlený tep, pocení, třes, závratě, nevolnost i panický záchvat. Pocit, že nemohu dýchat nebo musím od toho okamžitě pryč, není pro tyto lidi přehnaný, ale naprosto autentický.

Z psychologického hlediska nejde o estetickou nelibost, ale o obranný mechanismus, který mozek spouští ve zlomku vteřiny. Někdy bez jakéhokoliv vědomého rozhodnutí. Je to podobné jako u jiných fobií – například strachu z pavouků nebo výšek. Rozdíl je v tom, že u trypofobie není spouštěčem konkrétní tvor nebo situace, ale abstraktní vzor, často zcela neškodný.

Například fotografie děr v lotosovém semeni může některým lidem připadat fascinující, zatímco jiní od ní odvrátí zrak, pocítí nával paniky a mají chuť utéct. Co pro jednoho znamená vizuálně zajímavý detail, může pro druhého představovat nevyzpytatelnou psychickou past.

Zajímavostí je, že trypofobie není vždy spojena s traumatem – někdy se objeví už v dětství bez zjevné příčiny. Jindy se vyvine až v dospělosti, třeba po zhlédnutí nepříjemného obrázku nebo videa. Častěji však bývá kombinací vnitřní citlivosti a vnějších podnětů, které v mozku vyvolají silnou emoční reakci.

Trypofobní reakci může spustit prakticky cokoliv – pokud daný objekt vykazuje shluk malých otvorů, výdutí nebo pravidelných vzorů, které se opakují blízko sebe. Nejde však jen o to, co vidíme, ale jak to náš mozek interpretuje.

Mezi nejčastější spouštěče patří:

Kuriózní je, že mnoho trypofobních spouštěčů je běžnou součástí života. U některých lidí stačí i fotografie na internetu nebo obrázek v knize – dokonce i když vědí, že jde jen o iluzi. Zvláště problematické bývají virální obrázky, které záměrně spojují lidské tělo s trypofobní strukturou, často často pomocí fotomontáže.

V jistém smyslu lze říci, že trypofobie je vizuální hypersenzitivita na určité typy opakujících se vzorů. Není to o konkrétním objektu, ale o jeho struktuře. Mozek těchto lidí reaguje přehnaně, jakmile zachytí tento vizuální signál nebezpečí.

Zde je zajímavý paradox – ne všechny „děrované“ objekty působí trypofobně. Například klasický ementál nebo cedník většinu lidí nijak neděsí. To naznačuje, že spouštěčem není samotná existence otvorů, ale jejich uspořádání, hloubka a organický vzhled, který často připomíná hnilobu, infekci nebo jiný biologický problém.

Proč některé mozky reagují na dírky tak prudce, zatímco jiné zůstávají zcela klidné? Odpověď stále není jednoznačná, ale věda nabízí několik teorií – a všechny mají co do činění s naším vývojem, zdravím a vnímáním světa kolem nás.

Jedna z nejčastěji zmiňovaných hypotéz tvrdí, že trypofobie je podvědomý obranný reflex, který nás má chránit před infekcí nebo nebezpečím. Shluky otvorů se totiž často vyskytují u parazitů, nemocí nebo jedovatých zvířat – například u některých hadů, žab nebo nakažených tkání. Mozek je naučen spojovat tento vzor s ohrožením a spouští poplašný signál dřív, než stihneme racionálně vyhodnotit situaci.

Některé trypofobní obrázky připomínají hnisající rány, vyrážky nebo kůži zasaženou nemocí. Reakce těla může být přirozenou averzí k něčemu, co může představovat infekční hrozbu. Tento reflex mohl v dávné minulosti zvýšit šanci na přežití – a dnes přežívá v přehnané formě u citlivějších jedinců.

Nemalou roli může hrát i kulturní expozice. Lidé, kteří byli v dětství nebo dospívání vystaveni trypofobním obrázkům (například v hororech, reklamách nebo virálních videích), mohou rozvinout silnější odpověď kvůli naučené asociaci s odporem nebo šokem. Stejně jako se bojíme pavouků částečně proto, že nás k tomu vedla kultura, může i trypofobie být částečně „naprogramovaná“.

Zajímavou hypotézou je, že lidé s trypofobií mohou mít citlivější zrakový kortex, tedy část mozku odpovědnou za zpracování obrazů. Určité typy vzorů jsou pro jejich mozek přetěžující – podobně jako u lidí s migrénou, kteří špatně snášejí blikající světla.

Ať už je příčina jakákoli, trypofobie není jen „přecitlivělost“ nebo „rozmar“. Jde o skutečný psychologický fenomén, podpořený biologickými a neurologickými procesy.

Pro většinu lidí nepředstavuje trypofobie vážný problém. Spouštěče se daří obcházet a reakce nejsou natolik silné, aby narušovaly každodenní život. Pokud ale fobie přeroste v panické stavy, vyhýbavé chování nebo tělesné příznaky jako bušení srdce, závratě nebo nevolnost, může být na místě vyhledat pomoc.

Léčba se obvykle odvíjí od intenzity prožívání. V lehčích případech pomáhá psychoedukace, tedy pochopení, co přesně trypofobie spouští a proč na ně mozek reaguje přehnaně. U silnějších forem se využívá kognitivně-behaviorální terapie, která postupně pomáhá upravit reakce na nepříjemné podněty. Někdy se zkouší i expoziční terapie – tedy řízené vystavování obrázkům, které postupně snižují citlivost.

Ve výjimečných případech, kdy fobie výrazně zasahuje do života, mohou lékaři přistoupit i k nasazení medikace. Obvykle jde o krátkodobé nasazení léků na úzkost nebo antidepresiv, ale vždy pod dohledem odborníka.

Důležité je vědět, že nejste divní ani sami. Trypofobie není ostuda, ale přirozená reakce mozku, která se dá pochopit – a v případě potřeby i ovlivnit.

Trypofobie je fenomén, který internet nejen objevil, ale i masivně šířil. Stačilo pár fotek lotosového semene upravených do podoby lidské kůže a svět zachvátil neklid. Tyto obrázky se staly virálními – ne proto, že byly hezké, ale právě naopak. Znechucení, které vyvolávaly, bylo natolik silné a univerzální, že si lidé začali uvědomovat, že něco podobného zažívají také.

V roce 2013 například vědci z Oxfordu publikovali studii, ve které zjistili, že většina lidí reaguje na trypofobní obrázky zvýšeným srdečním tepem a stažením zornic – i když sami tvrdili, že „se nebojí“. Tělo zkrátka reagovalo jinak než mysl.

Přesto kolem trypofobie koluje řada mýtů. Nejde o nemoc, kterou lze změřit testem, ani o diagnózu, která by se objevila v lékařské zprávě. Je to komplexní jev, který se pohybuje na hranici mezi estetikou, biologií a psychologií. Někteří lidé ho považují za módní výmysl internetu, jiní za reálnou překážku v běžném fungování.

Ať už trypofobií trpíte, nebo vás jen fascinuje, jedno je jisté: i na první pohled bizarní strachy mohou skrývat hluboké mechanismy v našem mozku – a říkají o nás víc, než bychom čekali.

Zdroje:

https://www.mojepsychologie.cz/co-je-trypofobie-strach-z-der

https://www.apollohospitals.com/cs/diseases-and-conditions/trypophobia-causes-symptoms-treatment-diagnosis-and-prevention

https://zdravi.euro.cz/clanky/trypofobie-priciny-priznaky-lecba/

https://www.webmd.com/anxiety-panic/trypophobia-overview

https://my.clevelandclinic.org/health/diseases/21834-trypophobia