Článek
Pokoj dvanáct metrů čtverečních se vším všudy za pět tisíc? To se mi zamlouvalo. Neodradil mě ani to, že budu dojíždět z pražských Butovic do Kobylis a ani to, že budu mít dva mužské spolubydlící (říkejme jim Libor a Alexej).
Libor byl můj kamarád, kterého jsem brala jako bonus. Byl totiž hodně atraktivní. Jak jsem ale krátce po nastěhování zjistila, mít namakaného single kamaráda ve vedlejším pokoji nemohlo vynahradit nepříjemnosti, které následovaly.
Naivitu brzy vystřídalo prozření
Začalo to nevinně. Několik dnů nevynesené pytle s odpadky, o které jsem v kuchyni zakopávala. Chlupy a vlasy ucpaný odtok ve vaně. Chomáče prachu v předsíni na zemi, kde nejspíš nikdo nikdy nevysával. Hlučné Skype hovory do dvou do rána. První dny jsem si naivně myslela, že je to prostě výjimka. Spolubydlící nestíhají, určitě jsou jinak velmi pořádní. A tak jsem všechen svinčík uklízela a na noc si pořídila špunty do uší.
Po měsíci mi došlo, že to byla past. Takhle prostě spolubydlení s „neochočenými“ mužskými vypadá. Ráda bych napsala, že oba byli ještě kluci, kteří se teprve učí soužití s někým dalším. Jenže oběma bylo téměř třicet. Libor pracoval. Alexej studoval a pracoval k tomu někde na půl úvazek.
V kuchyni to někdy vypadalo jako po válce.
Nechtěla jsem moc, když jsem od lidí v tomhle věku očekávala kapku zodpovědnosti a ohleduplnosti a alespoň základní hygienické návyky. Nejhorší na tom byl asi fakt, že pánům tohle soužití zjevně vyhovovalo.
Měla jsem se ozvat? Měla. Ale byla jsem jednadvacetileté stydlivé mládě, které se neumělo ozvat, a tak jsem držela jazyk za zuby.
První spolubydlící čuně, druhý sukničkář
Incidentů přibývalo. A jak se ukázalo, autorem většiny špíny a bordelu v bytě byl Alexej. V sýrem a olejem zaneseném tousteru si připravoval snídani klidně dva týdny v kuse. Myčka zela prázdnotou, zato na kuchyňskou linku jsem si nemohla položit ani hrníček, jak byla plná špinavého nádobí. S blížícím se létem přibývalo studentských večírků v jeho pokoji a během prázdnin pořádal jednu LAN párty za druhou.
A Libor? Z Libora se vyklubal pěkný Don Juan. Minimálně dvakrát v týdnu si vodil domů nějakou slečnu. Pokaždé jinou – jak se rád občas pochlubil. Uznávám. Možná jsem trochu žárlila. Víc mi ale vadil fakt, že slečny se velmi hlasitě projevovaly. A to tak moc, že jsem si kvůli tomu musela přesunout postel na druhý konec pokoje, abych neměla porno hned za zdí. Ono to nakonec stejně nepomohlo.
Neméně mi vadilo i to, že některé slečny se nezdráhaly použít můj kartáč na vlasy, šampon, a dokonce i rtěnku. Fuj! A navíc ráno blokovaly koupelnu, když jsem potřebovala odejít do práce.
Pohár trpělivosti přetekl, když jsem si našla přítele
I přes to všechno jsme měli s Liborem docela pěkný kamarádský vztah. Někdy jsme spolu zašli do kina, popíjeli víno a ano… vyspali se spolu. Prostě kamarádství s výhodami. Tedy až do chvíle, kdy jsem se seznámila se svým současným partnerem.
V ten moment jsem dala jakýmkoliv výhodám stopku. Libor pro to neměl nejspíš moc pochopení. Byly večery, kdy mi zaklepal na dveře, nakoukl mi do pokoje a svýma velkýma psíma očima mě lákal na společný večer.
Ze začátku jsem to chápala. Přece jen jsem s přítelem randila teprve pár týdnů a ještě jsme nebyli oficiálně ve vztahu. Jenže uběhl téměř rok, už jsme tvořili pár a Libor se nevzdával. Jednoho večera se stavil u mně v pokoji a chtěl si povídat. Chvíli jsme si povídali o práci, o filmech… Jenže za chvíli změnil téma a začal mluvit o tom, jak mu „to“ se mnou chybí. Zkusil mě políbit. Ucukla jsem. Zkusil to ještě jednou a to jsem ho vykopala z pokoje a zamkla se.
Libor nebyl zlý. Věřím, že jen prostě nebyl zvyklý na odmítání a byl z toho nervózní. Druhý den se mi omluvil a donesl čokoládu. Pro mě to ale byl signál, že je čas se odstěhovat. Partner mi nabídl společné bydlení, a tak jsem se nastěhovala k němu. Kluci můj bývalý pokoj brzy obsadili novým… klukem. A asi to tak bylo nejlepší pro všechny.
