Nejkratší válka v dějinách lidstva se odehrála na Zanzibaru. Zbabělý sultán utekl a žádal o azyl

Když se v historii řekne „válka“, většina z nás si představí nekonečné roky utrpení, bláto v zákopech, složitá vyjednávání a posuny front. Vezměme si třeba takovou stoletou válku, která se paradoxně táhla celých 116 let! Dnes si ale to historické vyprávění pořádně zrychlíme. Přeneseme se do fascinující éry viktoriánského kolonialismu, přesněji na konec srpna roku 1896.

Naším cílem je exotický ostrov Zanzibar ležící u východního pobřeží Afriky – místo, které tehdy vonělo hřebíčkem, ale také představovalo důležitý strategický uzel. Právě tady se odehrál konflikt tak bleskový, že než byste si dnes uvařili vajíčka natvrdo a projeli ranní zprávy, bylo by po všem. Jak ale mohla válka trvat jen 38 minut? Pojďme se podívat pod povrch.

Abychom pochopili, proč na sebe začaly pálit lodě, musíme se podívat na politickou šachovnici konce 19. století. Zanzibar byl od roku 1890 formálně britským protektorátem. V praxi to znamenalo, že sultán sice seděl na trůnu a mohl se chlubit honosným palácovým komplexem na nábřeží, ale o zásadních krocích rozhodovali diplomaté z Londýna. A ti měli rádi klid, pořádek a především poslušné vládce, kteří jim nekomplikovali život.

Všechno šlapalo relativně hladce až do 25. srpna 1896. Toho dne totiž probritský sultán Hamad bin Thuwaini nečekaně zemřel. A jak už to v historii často bývá, o jeho přirozeném odchodu panovaly (a dodnes panují) velké pochybnosti. Šuškalo se, že byl otráven. Hlavní podezřelý? Jeho ambiciózní devětadvacetiletý bratranec Khalid bin Barghash, který nečekal na žádná oficiální schválení, okamžitě vtrhl do paláce a prohlásil se za nového vládce Zanzibaru.

Khalid nebyl pro Brity žádnou výhrou. Měl vlastní hlavu, toužil po větší nezávislosti a co víc – ostře nesouhlasil s britskými snahami o úplné zrušení obchodu s otroky, ze kterého zanzibarská elita stále profitovala. Britové navíc měli pro uvolněný trůn připraveného vlastního, mnohem poddajnějšího kandidáta: Hamouda bin Mohammeda.

Britský konzul Basil Cave okamžitě zpozorněl. Podle platných mezinárodních smluv musel totiž každého nového sultána před nástupem na trůn schválit britský zástupce. Cave dal Khalidovi jasně najevo, že jeho samozvané vládnutí je nelegitimní. Jenže Khalid, posílený vidinou absolutní moci a podporou části místních, se rozhodl britského lva pořádně zatahat za ocas. Zabarikádoval se v paláci, nechal na stožár vyvěsit svou vlajku a odmítl odejít.

Představitelé Britského impéria nebyli zvyklí ustupovat provokacím, zvláště ne ve svých protektorátech. Konzul Cave situaci rychle zhodnotil a poslal do Londýna telegraf s dotazem, zda smí v případě nutnosti použít vojenskou sílu. Odpověď od lorda Salisburyho, britského premiéra a ministra zahraničí, ukazuje chladnou pragmatičnost tehdejší politiky:

„Jste oprávněn přijmout jakákoliv opatření, která považujete za nezbytná. Nebudeme ale podporovat žádnou akci, u níž si nejste jistí úspěchem.“

Jinými slovy: Můžete střílet, ale opovažte se prohrát.

Zatímco si Khalid v paláci urychleně budoval obranu, Královské námořnictvo nelenilo. V přístavu se shromáždila úctyhodná flotila složená z křižníků a dělových člunů: HMS St George, HMS Racoon, HMS Thrush, HMS Philomel a HMS Sparrow. Tyto moderní lodě představovaly absolutní technologickou špičku své doby.

A co proti nim mohl nasadit zanzibarský rebel? Khalid dokázal shromáždit zhruba 2 800 obránců. Ačkoliv číslo zní impozantně, realita byla tragická. Jednalo se o směsici palácové stráže, civilistů a otroků, kteří byli vyzbrojeni převážně zastaralými zbraněmi. Měli sice k dispozici několik kulometů Maxim a děl, ale mnohá z nich byla zastaralá (jedno bronzové dělo pocházelo údajně až ze 17. století).

Naprostou absurditou pak byla zanzibarská „flotila“. Tvořila ji jediná loď, luxusní dřevěná jachta Glasgow, kterou kdysi dostal předchozí sultán darem od královny Viktorie. Byla sice krásná a reprezentativní, ale proti ocelovým křižníkům s děly velkých ráží měla asi takovou šanci jako papírová lodička uprostřed hurikánu.

Ve středu 26. srpna doručil konzul Cave Khalidovi konečné ultimátum: „Vyvěste bílou vlajku, opusťte palác a vzdejte se do zítřejší 9. hodiny ranní. Jinak zahájíme palbu.“

Zanzibarský vládce do poslední chvíle nevěřil, že by Britové skutečně začali střílet na palác plný lidí. V 8:00 ráno vzkázal britskému konzulovi, že nemá v úmyslu stáhnout vlajku a nevěří, že Britové zahájí palbu. Cave odpověděl mrazivě suše: nechtějí střílet, ale pokud neuposlechne, přesně to udělají.

Úderem deváté hodiny ranní, 27. srpna 1896, ultimátum vypršelo. V 9:02 vydal velitel britské flotily, kontradmirál Harry Rawson, rozkaz k útoku.

Následující minuty byly absolutní apokalypsou. Britské lodě spustily drtivou palbu z děl. Dřevěné konstrukce sultánova paláce okamžitě vzplanuly. První salvy zcela zdecimovaly zanzibarské dělostřelectvo dřív, než stihlo pořádně zareagovat. Budovy se hroutily jako domečky z karet a mezi obránci propukla obrovská panika.

V rámci tohoto chaosu se odehrála i zoufalá námořní bitva. Posádka zanzibarské jachty Glasgow hrdinně, ale naprosto sebevražedně zahájila palbu na mohutný britský křižník St George. Odveta byla okamžitá a zničující. Britská loď palbu opětovala a jachtu Glasgow bleskově poslala ke dnu. Protože ale v přístavu bylo poměrně mělko, stěžně potopené lodi ještě dlouhé roky komicky (i tragicky) trčely nad hladinu moře.

V 9:40 byla střelbou zničena vlajková žerď na paláci a zanzibarská zástava padla k zemi. Britové to interpretovali jako kapitulaci a vydali rozkaz zastavit palbu.

Válka trvala přesně 38 minut. (Některé zdroje uvádějí 40 nebo 45 minut, podle toho, od jakého konkrétního výstřelu se čas měří, ale 38 minut je historicky nejuznávanější údaj).

Zatímco jeho palác hořel a věrní umírali, Khalid bin Barghash pochopil, že tohle je prohraná partie. Spolu se svými nejbližšími nepozorovaně uprchl zadním východem a našel azyl na nedalekém německém konzulátu. Britové zuřili, ale Němci odmítli Khalida vydat a později ho propašovali do tehdejší Německé východní Afriky (dnešní Tanzanie). Britové ho nakonec zajali až během první světové války v roce 1916.

Bilance této extrémně krátké války je ale děsivá a jasně ukazuje drtivou technologickou převahu koloniální mocnosti. Na zanzibarské straně bylo přibližně 500 mrtvých a zraněných – většinou šlo o důsledek ničivých požárů v paláci a explozí. Na straně Britů? Jeden jediný lehce zraněný námořník na palubě lodi Thrush, který se navíc velmi rychle uzdravil.

Ještě to samé odpoledne byl na trůn dosazen britský favorit Hamoud bin Mohammed. Zanzibar tímto dnem definitivně ztratil i poslední zbytky své faktické suverenity a stal se loutkovým státem plně závislým na vůli britské koruny. Nový sultán se pak poslušně podvolil britským požadavkům a v roce 1897 oficiálně zrušil na ostrově otroctví.

Anglo-zanzibarská válka je dodnes zapsána v Guinnessově knize rekordů. Z dnešního pohledu se může zdát jako absurdní kuriozita – konflikt kratší než jeden školní vyučovací blok. Jenže při bližším pohledu je to příběh, který naprosto dokonale (a brutálně) ilustruje podstatu „diplomacie dělových člunů“ v 19. století.

Ukazuje nám svět, kde stačilo pár ocelových lodí a jedno razantní ultimátum k tomu, aby velmoc během necelé hodiny přepsala politickou mapu jednoho suverénního území a zanechala za sebou stovky mrtvých. A to je historický kontext, který bychom si za tou chytlavou nálepkou „38 minut“ měli vždycky pamatovat.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Anglo-Zanzibar_War

https://www.britannica.com/event/Anglo-Zanzibar-War

https://www.historyextra.com/period/victorian/shortest-war-history/

https://www.worldatlas.com/articles/shortest-wars-in-human-history.html