Kocour Toldo: Neuvěřitelný příběh věrnosti, u kterého si popláče každý milovník koček

Mohou být kočky věrné jako psi? Zatímco svět si často představuje kočky jako samostatné a rezervované tvory, příběh kocoura jménem Toldo tuhle představu obrací naruby. V malé italské vesnici Montagnana di Pistoia dojal Toldo stovky lidí – a stal se symbolem zvířecí oddanosti, která přesahuje i smrt.

Každý den, a to i během mrazivé zimy, chodil tento šedobílý kocour na hřbitov, aby navštívil hrob svého zesnulého pána. Nepřicházel s prázdnými tlapkami – přinášel dárky: větvičky, listy, papírové kapesníky, kelímky nebo plastové obaly. Ať už to zní jakkoliv neuvěřitelně, tohle všechno nosil jako tichou poctu tomu, kdo mu kdysi dal domov.

Toldo nebyl žádný šlechtěný kocour z chovatelské stanice. Byl to obyčejný pouliční kočičák, kterého by většina lidí možná přehlédla. Když ho Renzo Iozzelli poprvé spatřil, byl ještě malé koťátko – sotva tříměsíční – a žil v divoké kočičí kolonii. Ale jak to tak někdy bývá, dvě ztracené duše si padly do oka. Renzo, bývalý dělník a oblíbená postava v místní komunitě, se rozhodl dát Toldovi domov.

Zprvu se zdálo, že Toldo bude mít typickou kočičí povahu – rezervovanou a opatrnou. Ale časem se ukázalo, že pouto mezi ním a Renzem je silnější, než kdokoliv čekal. Kocour se naučil následovat Renza po zahradě, sedával s ním u televize a trávil s ním klidné chvíle na verandě. „Byli nerozlučná dvojice,“ vzpomínala později Renzoova vdova Ada. Jakoby Toldo tušil, že mu Renzo zachránil život. A že tohle není jen dočasný domov, ale opravdová rodina.

Renzo Iozzelli zemřel 22. září 2011 ve věku 71 let. Pro jeho rodinu a blízké to byla bolestná ztráta. Ale jak se brzy ukázalo, nebyli to jen lidé, kdo cítili smutek. Den po pohřbu se totiž na hřbitově objevil i nečekaný návštěvník – Toldo. Kocour údajně následoval smuteční průvod až ke hrobu svého pána. Pro mnohé to byla jen shoda okolností. Ale když se tam vrátil i druhý den… a pak třetí… začalo být jasné, že to náhoda nebyla. Toldo na hrob Renza pravidelně nosil drobné dárky – jako by si tím zajišťoval tichý dialog s někým, kdo už tu nebyl.

„Nosil větvičky, listy, kelímky, občas i plastové obaly. Ráno jsme šli na hřbitov a věděli jsme, že tam byl – nechával po sobě stopu,“ vzpomínala Ada Iozzelliová. Ačkoliv ne každý návštěvník hřbitova byl jeho přítomností nadšený (někteří po něm dokonce házeli kameny!), Toldo se vždy vrátil. Každý den. Bez výjimky. Ztratil člověka, ale neztratil pouto.

Co byste přinesli na hrob někomu, koho jste milovali? Květinu? Dopis? A co takový kocour? Toldo si zvolil svou vlastní symboliku – místo květin nosil listy, větvičky, kusy papíru, plastové kelímky nebo dřevěné špejle. Dárky, které nosil, se možná zdály bezvýznamné. Ale opakovaly se den co den. A pokaždé jiné. Jako kdyby Toldo hledal to „pravé“, co by jeho pánovi opravdu udělalo radost.

Jako by v každé z těch maličkostí byl kousek emocí, které zvíře jinak neřekne – loajalita, smutek, přání být zase spolu. Jeho rodina říkala, že Toldo opouštěl dům brzy ráno a vracel se až večer. V zimě, v dešti, v horku. A když nechtěl jít sám, šel s někým z rodiny. Hrob nikdy nezůstal bez jeho pozornosti. Dalo by se to nazvat zvykem? Možná. Ale spíš to byl rituál. Tiché vyznání, které nepřestalo ani rok po smrti.

Ne každý měl pro Tolda pochopení. Zatímco pro mnoho lidí byl kocour hrdinou – zvířetem, které ukázalo sílu citového pouta – jiní jeho každodenní návštěvy hřbitova nechápali. Někteří návštěvníci dokonce popisovali, že na něj házeli kameny, aby ho odehnali. Možná ne kvůli zlobě, ale z nepochopení.

Na druhou stranu internet se postaral o vlnu sympatií. „Tohle je ta nejsladší věc, jakou jsem kdy četl,“ psal jeden uživatel. Jiný poznamenal: „A pak že kočky necítí…“ Objevily se i skeptické hlasy: „Kočky nosí věci běžně. Nemusí jít o smutek.“ Ale i ty většinou končily uznáním, že chování Tolda je minimálně mimořádné. A právě v tom je kouzlo celého příběhu – není potřeba vše racionálně vysvětlovat. Možná je to instinkt, možná náhoda. Anebo – možná je to láska, jak ji chápe kocour.

Jsou kočky schopné prožívat smutek? Věda v tomhle směru ještě nemá zcela jasno – ale příběhy jako ten Toldův naznačují, že emoce u koček rozhodně nelze přehlížet. Podle odborníků kočky sice neprojevují smutek tak otevřeně jako psi, ale změna chování po ztrátě majitele není neobvyklá. Mnohé se stávají letargickými, přestávají jíst nebo se stáhnou do ústraní.

Toldo však šel ještě dál. Nejenže truchlil, ale aktivně vyhledával kontakt – a to s někým, kdo už tu nebyl. Můžeme to nazvat symbolickým jednáním? Možná. Ale jak vysvětlit to, že přes zimu, déšť i horko nosil svému pánovi drobnosti, jako by tím udržoval pouto? Ať už Toldo cítil smutek jako my, nebo to byla kombinace instinktů a naučeného chování, jeho činy nás přivádějí k jedné otázce: Je opravdu důležité, proč to dělal? Není důležitější, že to dělal?

Příběh kocoura Tolda není jen dojemnou kuriozitou, která jednou za čas obletí internet. Je připomínkou toho, že pouta mezi lidmi a zvířaty jsou často mnohem hlubší, než si chceme přiznat. V době, kdy se tolik mluví o loajalitě, věrnosti a citlivosti, nám právě tenhle tichý, nenápadný kocour ukázal, co všechny ty pojmy mohou znamenat v praxi.

Možná že Toldo „jen“ následoval vůni svého pána. Možná že v těch větvičkách a kelímcích nebyl žádný skrytý význam. Ale možná – a právě proto tenhle příběh tolik lidí zasáhl – že v tom přece jen něco bylo. Něco, co nelze změřit ani vysvětlit. Něco, co si každý z nás přebere po svém. A tak se nabízí otázka: Pokud dokáže lásku a věrnost projevit i obyčejný kocour… co všechno dokážeme my?

Zdroj:

https://www.italymagazine.com/featured-story/italian-cat-takes-gifts-owners-grave

https://www.huffpost.com/entry/loyal-italian-cat-todo-br_n_2406479  

https://lovecatsworld.com/toldo-a-loyal-italian-cat/

https://www.reddit.com/r/todayilearned/comments/6a9n2j/til_a_cat_named_toldo_visited_his_deceased_owners/