Článek
Co mají společného terapie a vzpomínky z dětství
„Jaké bylo vaše dětství?“ Tato otázka přichází často na řadu už při prvním terapeutickém sezení. Když mi terapeutka tuhle otázku položila, protáčela jsem panenky. Věděla jsem, že se většina terapeutů vrtá v minulosti, ale doufala jsem, že je to jen filmové klišé. Proč se někdo, kdo má pomoct s přítomností, ptá na něco, co je dávno pryč? Já chci řešit problém, co se mi děje teď.
Odpověď je překvapivě prostá – a zároveň hluboká. Dětství totiž není jen uzavřenou kapitolou v čase. Je to mapa, podle které jsme se naučili chápat svět, vztahy i sami sebe. A právě díky ní můžeme v terapii lépe porozumět tomu, proč teď cítíme, myslíme nebo reagujeme určitým způsobem. Jak vysvětluje psychoterapeutka Katherine Koonce z praxe Bay Area DBT & Couples Counseling Center, „minulost není o tom, co se přesně stalo, ale o tom, co z toho zůstalo“ – tedy o vzorcích, přesvědčeních a mechanismech, které si neseme dál.
Dětství jako mapa k porozumění dospělosti
Zvykové vzorce, které si neseme dál
Dětství je obdobím, kdy si vytváříme základní představy o tom, jak funguje svět. Tyto vzorce mohou být velmi užitečné – například pokud jsme zažili stabilní vztahy, kde byla emoce vítána a řešily se konflikty bezpečně. V dospělosti pak pravděpodobně zvládáme podobné situace s důvěrou a otevřeností. Ale co když tomu tak nebylo?
Dětství není uzavřená kapitola našeho života. Naopak tvoří základní kameny toho, kým jsme nyní.
Jak upozorňuje terapeutka Sara Stanizai, mnozí z nás byli jako děti nuceni „přizpůsobit se podmínkám, které nebyly ideální“, a naučili se přežívat pomocí strategií, které dnes už nefungují nebo nám dokonce škodí. Například potlačování emocí, neustálá potřeba být „hodný/á“ nebo přehnané starání se o ostatní na úkor sebe.
Tyto strategie jsou často tak automatické, že si jich ani nevšimneme – dokud se nezačneme divit, proč nás někdo v práci neustále rozčiluje, proč se neumíme hádat zdravě nebo proč máme paniku z opuštění.
Proč nám některé situace v dospělosti spouštějí silné reakce
Terapie pomáhá tyto reakce dešifrovat. Cílem není někoho obvinit ani si na něj stěžovat. Důvodem je to, že mnohé situace v dospělosti spouští silné emoční odezvy právě proto, že nám nevědomě připomínají něco, co jsme zažili v dětství – často tehdy, když jsme byli zranitelní a bezmocní. Například pokud jste jako dítě cítili, že vás nikdo nevyslechne, může být i v dospělosti těžké říci svůj názor bez pocitu ohrožení. A pokud jste byli zvyklí být ti „rozumní“, můžete mít potíže dovolit si být někdy zranitelní – nebo třeba i „naštvaní“.
Co přesně v dětství terapeuty zajímá
Přítomnost bezpečí, lásky a důslednosti
Když se terapeut zeptá na vaše dětství, nečeká vyprávění typu „narodil jsem se v roce 1985, měl jsem psa a rád jsem si hrál s legem“. Terapeuty většinou zajímá, jak jste jako dítě prožívali svět kolem sebe. Cílem je pochopit, zda jste měli bezpečné prostředí, citové zázemí a důvěru v pečující osoby – nebo naopak zažívali chaos, nepředvídatelnost, přísnost či lhostejnost.
Podle terapeutky Beth Moore, která se specializuje na trauma, nejde o to, co se „objektivně“ stalo, ale o to, jak dítě situaci vnímalo. Dvě děti ve stejné rodině mohou mít zcela odlišné zážitky a emoční následky – i to je důvod, proč nelze dětství posuzovat podle faktů, ale spíš podle pocitů, které v nás zanechalo.
Ne vždy způsobí trauma jedná velká událost. Naopak může jít o opakované drobnosti, které nás raní.
Význam vztahu s primárními pečovateli
Jedním z hlavních bodů, které terapeuti zkoumají, je vztah s rodiči či jinými blízkými dospělými. Proč právě tento vztah? Protože je často prvním a nejzásadnějším vzorem pro všechny další vztahy v životě – partnerské, přátelské, pracovní.
Terapeutka Katherine Koonce upozorňuje, že právě v těchto vztazích se často formuje to, co v dospělosti vnímáme jako „normalitu“. Například pokud dítě zažívalo nepředvídatelné či chaotické chování od rodiče, může se později ve vztazích cítit bezpečněji s partnerem, který je citově odtažitý – ne proto, že je to zdravé, ale proto, že je to známé prostředí
Trauma není vždy o velkých událostech
Když se řekne trauma, mnoho lidí si vybaví válku, násilí nebo těžké nehody. Jenže trauma může mít i podobu opakovaného zanedbávání, chybějícího porozumění nebo chronického stresu v dětství. Těmto zkušenostem se říká vývojové trauma – a jejich následky jsou často hlubší, protože formují samotný základ naší psychiky.
Nejde o jednu velkou událost, ale o stovky drobných okamžiků, kdy jsme se necítili slyšení, pochopení nebo v bezpečí.
Mýty o terapii a „pitvání minulosti“
Není cílem obviňovat rodiče
Jedním z častých nedorozumění kolem tématu dětství v terapii je přesvědčení, že jde o hledání viníka. To však většina terapeutů zásadně odmítá. Cílem není vynášet soudy nad tím, jací vaši rodiče byli – ale pochopit, jak jejich způsob péče (nebo její absence) ovlivnil vaši schopnost cítit se bezpečně, navazovat vztahy, vyjadřovat emoce nebo vnímat vlastní hodnotu. „Můžete pochopit, že rodiče dělali, co mohli – a zároveň uznat, že některé věci ve vás zanechaly stopy,“ říká Sara Stanizai.
Není nutné si všechno pamatovat
Další obava, která lidi často brzdí v otevřenosti, je: „Já si skoro nic z dětství nepamatuju.“ To ale vůbec nevadí. Paměť je selektivní a často chrání před bolestí. Terapeuti nečekají přesnou časovou osu ani konkrétní historky – důležitější jsou emoce, které v těle zůstaly. I pocity mlhavého napětí, studu nebo osamělosti jsou cenným vodítkem. Vaše tělo si pamatuje i to, co si hlava nepamatuje. Proto může být práce s dětstvím účinná i tehdy, když nemáte jasné vzpomínky – ale vnímáte v sobě nějaký neklid, strach, vzorec nebo nesrozumitelnou bolest.
Když se o dětství mluvit nechce – co s tím?
Pro někoho je mluvení o dětství citlivé, pro jiného nepřístupné úplně. Možná si říkáte: „K čemu se v tom vrtat? To bylo dávno.“ Nebo: „Nemělo to být ideální, ale jiní měli horší.“ Případně v sobě nesete hluboký odpor, stud nebo strach, co se otevře. A právě tady je role terapeuta zásadní – nejde o tlak, ale o prostor. Jak upozorňuje Sara Mize, každá terapeutická cesta je jedinečná a bezpečné tempo je klíčové.
I to, že nechcete o dětství mluvit, je pro terapeuta důležitá informace.
„Pokud se o dětství mluvit nechce, je to v pořádku. I to je důležitá informace,“ říká. Terapeut má být průvodcem, nikoli soudcem. A práce s minulostí neznamená nutnost ji znovu prožívat, ale možnost jí lépe porozumět – v míře, která je pro vás snesitelná. Zajímavé je, že i samotný odpor k tématu může být terapeuticky cenný. Může například naznačovat, že právě tam je něco, co bylo kdysi příliš bolestné, než aby to šlo pojmenovat. Až bude správný čas, může se tato část příběhu ukázat – nebo také ne. I to je v pořádku.
Dětství jako začátek příběhu, ne celá kniha
Jedna z nejčastějších obav lidí v terapii je: „Když v sobě najdu nějakou bolest z dětství, co když mě to navždy definuje?“ Terapeuté ale opakovaně zdůrazňují: práce s dětstvím není o uvíznutí v minulosti. Je o pochopení toho, odkud jsme přišli – abychom mohli jít dál jinak. Pochopení minulých vzorců nám dává šanci rozhodnout se, které z nich si chceme dál nést – a které můžeme zkusit změnit. A i když to není snadná cesta, je to cesta ke svobodě.
Vaše dětství je úvodem k vašemu životnímu příběhu. Ale vy máte pero. Vy rozhodujete, jak budou vypadat další kapitoly.
Ohlédnutí zpět může vést kupředu
Otázka „Jaké bylo vaše dětství?“ může znít banálně nebo dotěrně, ale pod povrchem skrývá jednu z nejdůležitějších cest k sobě. Dětství není jen pasivní minulost – je to půda, ve které zakořenila naše nejhlubší přesvědčení o světě, druhých lidech i o sobě samých. Jak říká Beth Moore, terapeutka pracující s vývojovým traumatem: „Léčení neznamená zapomenout. Znamená znovu najít svůj hlas.“ A někdy ten hlas najdeme právě tehdy, když se odvážíme podívat zpět – s někým, kdo nám pomůže dívat se s laskavostí a pochopením.
Zdroje:
https://medium.com/invisible-illness/tell-me-what-was-your-childhood-like-2039e2a0a516 https://bayareadbtcc.com/why-your-therapist-asks-about-childhood-part-1/ https://bayareadbtcc.com/why-your-therapist-asks-about-childhood-part-2/ https://bayareadbtcc.com/why-your-therapist-asks-about-your-childhood-part-3/ https://equilibriapcs.com/about-my-childhood/ https://www.myliminalpsychology.com/blog/qxnv4fsm7y6my5itm06idovy8tg0ee
