Zahojení, které nikdy nepřijde. Dermatilománie ničí vztahy, tělo i sebevědomí

Než vám začnu vyprávět o svém životě s dermatilománií, pojďme si říct něco obecně o této poruše. Dermatilománie (excoriation disorder, skin picking disorder) je impulzivně-obsedantní-kompulzivní porucha, kdy člověk opakovaně škrábe, mačká nebo jinak narušuje svou kůži. Na první pohled může působit jako neškodný zlozvyk, ve skutečnosti ale jde o vážnou poruchu kontroly impulzů – podobně jako trichotillománie (vytrhávání vlasů).

Nejde o nedostatek disciplíny. Mozek při záchvatu touží po úlevě od úzkosti, napětí nebo frustrace. Krátkodobý klid ale střídá stud a vina – a začarovaný kruh se uzavírá. Podle webu dermatilomanie.cz jí trpí až 5 % lidí, častěji ženy. Důležité je, že nejde o sebepoškozování záměrné – cílem není ublížit si, ale „opravit“ problém na kůži. Bohužel čím víc se člověk snaží, tím víc si ubližuje.

„Už nikdy si na kůži nesáhnu.“ Tento slib si lidé s dermatilománií dávají často – ale pak přijde stres, hádka, únava nebo jen nuda, a ruce znovu sklouznou po těle. Spouštěče jsou totiž často nevědomé, a proto tak obtížně zvládnutelné.

Nejčastější vyvolávače zahrnují:

Mnozí si uvědomí, co dělají, až když mají ruce od krve. Nejde o slabost, ale o automatismus – tělo si pamatuje, že po škrábání přichází úleva. Někteří lidé si proto vedou deník spouštěčů, nebo se snaží návyk nahradit – třeba mačkáním antistresových pomůcek nebo kreslením.

Dermatilománie není jen problém s kůží – jde o hlubší psychický konflikt, který často souvisí s úzkostmi, depresí, ADHD nebo OCD. Když je mysl přetížená, tělo se stává prostředkem, jak najít úlevu. Každý nový záchvat ale přináší další vlnu selhání. Člověk si uvědomuje, že si opět ublížil, že bude muset zakrývat rány a vysvětlovat, proč nemůže mezi lidi. Přichází stud, který se promění v další stres – a cyklus pokračuje.

Psychický dopad bývá zásadní. Lidé trpí nízkým sebevědomím, mají pocit, že se za své tělo musí stydět, a často se izolují. Dostavuje se bezmoc – přesvědčení, že to už nikdy nezvládnou – a přidává se i sebekritika a vnitřní hlas, který je shazuje jako slabé nebo „vadné“. Tak se dermatilománie stává součástí identity – úlevou i bolestí zároveň. Přestat je těžké, protože jde často o jediný známý způsob, jak zvládnout vnitřní napětí. A mluvit o ní je ještě těžší, protože okolí většinou nechápe, že nejde jen o škrábání kůže.

I když dermatilománie působí jako neřešitelný problém, existují účinné způsoby, jak s ní pracovat – a mnoha lidem se skutečně podařilo začarovaný kruh přerušit. Léčba ale nebývá rychlá ani univerzální. Nejčastěji se kombinuje více přístupů, přičemž klíčová je psychoterapie. Za jednu z nejúčinnějších metod se považuje kognitivně-behaviorální terapie, která pomáhá rozpoznat a změnit myšlenkové vzorce vedoucí k nutkání. Doplňuje ji nácvik náhradního chování, relaxační techniky, práce s dechem i léčba souvisejících potíží, jako jsou úzkosti nebo deprese. Pomáhá také sledování spouštěčů – třeba pomocí deníku nebo aplikací.

Relapsy jsou běžné a neznamenají selhání. Spíš naznačují, že je potřeba změnit přístup nebo prohloubit sebepéči. Léčba totiž není o tom, „zakázat si škrábání“, ale o pochopení hlubších příčin napětí a hledání zdravějších způsobů, jak se s emocemi vyrovnat. Mnozí nacházejí oporu i v komunitách – online nebo na podpůrných skupinách, kde mohou mluvit otevřeně a bez obav z odsouzení.

Rodiče mě poprvé vyslali na školu v přírodě, i když věděli, že mě děti ve třídě šikanují. Asi doufali, že se mimo školu lépe poznáme a vztahy se napraví. Jak už asi tušíte, rodiče se mýlili. Hned druhý den jsem si během nějaké hry odřela rameno o dřevěný rám otevřeného okna. Šlo sice jen o malou odřeninu, ale strup se mi vytvořil pořádný. Děti se mi ale posmívaly za nešikovnost a daly mi nějakou ošklivou přezdívku, kterou jsem už po těch letech zapomněla.

Co jsem ale nezapomněla, byl ten úzkostlivý pocit, že chci domů a že jsem tam v pasti. Když nastala večerka, zhasla jsem lampičku a nemohla usnout. Strup trochu svědil, a tak jsem si ho začala drbat. Našla jsem v tom překvapivé zalíbení. Ale nebylo to proto, že by mě snad kůže přestala svědit. Fascinovalo mě to samotné loupání strupu. Jako kdyby spolu s ním mizelo všechno, co mě trápí. Pokračovala jsem, dokud nebyl celý strup pryč. Úzkost zmizela a já se cítila skvěle.

Ve svých pětatřiceti letech mám dermatilománii jakž takž pod kontrolou. Dříve to bývalo horší. Hlavně s nástupem do první práce a po ukončení šestiletého vztahu. Jakmile se mi někde na těle objevil, byť jen drobný stroupek, šel dolů - nohy, ruce, záda, zadek, pokožku hlavy. Myslím, že jsem měla kliku, že mě nikdy netrápilo akné na obličeji. Chci věřit, že bych se udržela, ale sama nevím.

Věděla jsem, že bych měla přestat, ale nešlo to. A to ani přes narůstající dotazy a poznámky typu: „Ty jo, od čeho máš ty hluboký rány? Se ti to nějak nehojí, že jo?“ Nehojilo. Ani nemohlo, když jsem loupala jeden strup za druhým. Většinou, když jsem byla sama. Byla to taková nezdravá kratochvíle před spaním. Jindy klidně i mezi lidmi pod stolem, až mi začala téct krev po noze.

Od doby, co mám pro tento „zlozvyk“ jméno, což je zhruba osm let, se mi daří dermatilománii krotit. Znám příčinu a znám techniky, jak to ovládnout. Jizvy pravidelně mažu a ony postupně mizí, nebo spíše blednou. Důležitější je netvořit nové. Někdy se to daří lépe, někdy vůbec. Jsou večery, kdy si před spaním pravidelně drhnu strupy na zádech, na rukách a na nohou.

A pak jsou období, kdy se včas zarazím, když mi ruka automaticky míří ke strupu. To se zabavím něčím jiným, například lupáním bublinkové fólie, mačkáním antistresového míčku nebo mytím nádobí. Je to neustálý boj se sebou a mou hlavou, který asi nebude nikdy úplně vyhraný. Často si slibuju, že od zítra přestanu a už ty strupy nechám na pokoji. Ale je to stejně návykové jako cigarety nebo alkohol. Ze dne na den přestane málokdo.

Co mě ale motivuje nevzdat to? Hlavně stud. Ten přichází například tehdy, když vidím zjizvená záda v topu bez ramínek. Nebo když si obléknu sukni. Dalším zdrojem studu jsou otázky cizích lidí, proč mám takové červené ranky na nohách. Stud ale v tomto případě často doprovází fascinace nad tím, že jsou lidi tak netaktní. V životě by mě nenapadlo ptát se kohokoliv na jeho vady na kráse. Takový je ale dnešní svět, který rád poukazuje na chyby ostatních.

Dermatilománie bolí – fyzicky i psychicky. Každá jizva vypovídá o vnitřním boji, který lidé často svádějí v tichosti a se studem. Ale čím víc o této poruše víme, tím blíž jsme pochopení – a tím i cestě k úlevě. Nejde o slabost ani zlozvyk, ale o hluboký psychický problém, který má své příčiny i možnosti léčby. Cesta k uzdravení sice nebývá snadná, ale existuje. Kůže může nést jizvy, ale i vzpomínky na sílu, s jakou člověk hledá cestu ven. Každý krok k sebepřijetí a porozumění je krokem k životu s menší bolestí. A pokud se vás dermatilománie týká, vězte – nejste v tom sami. A nemusíte v tom zůstat navždy.

Zdroj:

https://www.omorfia.care/a/dermatilomanie-kdyz-se-zlozvyk-promeni-v-nemoc

https://www.biorythme.cz/n/dermatolomanie https://dermatilomanie.cz/co-je-to-dermatilomanie/

https://dermatilomanie.cz/uncategorized/161/

https://dermatilomanie.cz/dermatilomanie/12-mytu-o-dermatilomanii/

https://www.vice.com/cs/article/dermatilomanie-sam-sobe-nepritelem/