Článek
Při pohledu na jídelní lístek mi bylo jasné, že tady jíst nebudeme
Vedro mě praštilo hned, jak jsem vystoupila z auta. Děti už hlasitě netrpělivě popoháněly: „Mami, pojď, ať máme dobrý flek u vody!“ Neměla jsem chuť hádat se, tak jsem je rychle sledovala k brance a doufala, že dnešní koupaliště bude aspoň snesitelnější než loni.
Hluboko uvnitř mě už ale hlodala obava, co nás čeká u stánku s jídlem. S každým krokem se mi hlavou honily vzpomínky na loňský zážitek, kdy jsem pozdě litovala, že jsme od stánku vůbec něco koupili. To léto jsem si slíbila, že tentokrát budu opatrnější.
„Máme hlad!“ aneb peklo u stánku s občerstvením
Jakmile jsme se rozložili na dece, už to začalo: „Mami, já mám hlad,“ zanaříkala dcera a syn horlivě přitakával. V konzumaci energie byli oba rychlejší než já v organizování jídla, což mi připomnělo, že být rodičem je někdy o improvizaci.
Nechtělo se mi věřit, že nabídka bude zase stejná jako loni… Ale ten pověstný „stánek“ tu stál jako připomínka všech letních beznadějí. Věděla jsem, že to nebude jednoduché rozhodnutí.
S každým pohledem na smažené hromady mi bylo hůř
Lísteček s nabídkou jsem musela číst dvakrát – hranolky, krokety, smažák, řízek, párky a bramboráky, vše z jedné fritézy. Langoš s mastným flekem uprostřed, navrch ledová tříšť, která svítila radioaktivní modří.
V hrdle mi vyschlo. To opravdu někdo může dát dítěti v tomhle vedru mastný bramborák nebo hranolky přeplněné starým olejem? Byla jsem znechucená, ale děti mě prosily pohledem o rychlé řešení.
Když jsem to řekla nahlas, obsluha zrudla
Stála jsem před tabulí a v hlavě se mi míchal vztek, zděšení a rezignace. Přede mnou si někdo už objednal „Dvě porce hranolek a tři smažáky, prosím.“ Kafe z automatu, limonáda, která ovocnou chuť zažila jen v laboratoři – to byl smutný obrázek letního občerstvení.
Otočila jsem se k dětem a vysvětlila jim: „To není jídlo, na kterém bys měl vyrůst.“ Ale ony koukaly hladově, a já cítila výčitky, že jim nemůžu nabídnout nic lepšího. I dospělý by z té nabídky odešel s těžkým žaludkem!
Jdeme radši jinam, napadlo mě s úlevou
Obsluha za pultem ani nezvedla oči, když jsem se blížila. „Tak co si dáte?“ zahučel brigádník, zjevně otrávený z další horké směny. Položila jsem ruce na pult a zhluboka se nadechla.
„Tady, u vás? Tady si nedám rozhodně nic. Za tohle byste se měli stydět – házet všechno do fritézy a potom to servírovat dětem.“, řekla jsem nakonec nahlas. Kluk od pultu něco zamumlal o tom, že „lidi to tak chtějí“, ale jak mohou chtít něco jiného, když žádná jiná možnost není? Bylo to pro mě v tu chvíli jasné rozhodnutí.
O kilometr dál nás čekalo úplně jiné pohoštění
Bylo rozhodnuto – tady děti jíst prostě nebudou, i kdyby u vody hladově kňučely. „Tak si aspoň vezmeme vodu,“ navrhla dcera, a když jsem jí podala lahev z batohu, pousmála jsem se. Čistá voda byla to jediné, co se tu dalo bez obav vzít.
Zamířila jsem k pokladně, vysvětlila situaci a paní za pultem přikývla s pochopením. „Potřebujeme s dětmi na chvíli ven na oběd. Nevadí vám?“ zeptala jsem se a ona mi laskavě odvětila: „Vraťte se, tady stejně nic pořádného není.“
Už nikdy nekoupím na koupališti hranolky
Ten malý bistro o kousek dál byl přesně tím, co jsem pro letní den s dětmi chtěla – polévka, ovocný talíř a čerstvá limonáda bez chemie. Stačilo málo a děti byly spokojené a já měla čisté svědomí.
Zpátky u bazénu jsem si všimla dlouhé fronty u stánku s hranolky, kde brigádníci nestíhali. S úlevou jsem věděla, že smažená jídla z koupaliště už nám nikdy nebudou chybět.
Zdroj
Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
