Článek
Příjezd, kdy mi srdce poskočilo radostí
Celou cestu jsem byla nervózní, až mě bolela hlava. Teď, když jsme konečně vystoupili z auta, ucítila jsem slaný vzduch a vůni borovic, která mě doslova omámila. Podívala jsem se na manžela a bylo vidět, že je taky v sedmém nebi.
„Vidíš to? Přesně jako v katalogu,“ zamumlala jsem, když jsme stoupali po bílých schodech k recepci. Náš pokoj byl ve druhém patře a když jsem otevřela balkon, málem jsem omdlela blahem – pod námi se třpytila nekonečná modř moře a pláž sahala, kam oko dohlédlo.
S obrovským uspokojením jsem si uvědomila, že pláž máme opravdu hned pod nosem. „To bude dovolená snů,“ zašeptala jsem a sama tomu v tu chvíli věřila.
První kroky na bílý písek
Ráno jsem se vzbudila s pocitem natěšeného dítěte. Sbalili jsme osušky, knížku, natírali se krémem a konečně vyrazili k moři.
Na pláži bylo několik řad lehátek s modrými slunečníky, přesně jak to vypadá na těch hezkých prospektech. Už jsem si vyhlídla prázdné místečko, když nám cestu zastoupil chlapík v hotelovém tričku.
„Sem nesmíte, to je pro Němce,“ řekl stručně anglicky a bloknul nám cestu. Zůstala jsem stát jak opařená a srdce mi spadlo až do žaludku. „Ale my máme pokoj v hotelu, tady nahoře,“ vysoukala jsem ze sebe vyděšeně. Jen pokrčil rameny: „Pro vás je část pláže tamhle dál. Češi, Poláci, Maďaři… tady je klid, víte? Někteří vaši jsou prý moc hluční.“
Ponižující cesta dál po pláži
Cítila jsem, jak se mi dělají červené fleky na krku, studem i vztekem. Všichni se na nás dívali a táhli jsme se dál podle jeho pokynu – skoro jsem ani nemluvila.
Čím blíž jsme byli označenému místu, tím bylo jasnější, že tohle není „pro všechny.“ Pláž už nebyla písečná, ale kamenitá, lehátka vypadala, jako by je někdo našel u popelnic, kolem randál a tlačenice lidí.
Dřepla jsem si na okraj staré deky a v očích mě pálily slzy. „Proč nás tu prostě nechtějí?“ zamumlala jsem, spíš pro sebe než pro manžela. Natáhl ke mně ruku a zamumlal: „Kašli na ně, hlavně že jsme spolu.“
Když jsem míjela luxusní část pláže
Celý den se mi obrázky hezké slunečníkové části v hlavě pořád vracely. Když jsem šla kolem, viděla jsem, jak si tam němečtí hosté v klidu čtou a usmívají se jeden na druhého.
Nikdo je neruší, nohy zabořené v nejměkčím písku. Připadala jsem si, jako bych byla méněcenná, jen proto, odkud jsem.
Večer jsem se pustila do manžela: „Půjdu si stěžovat na recepci. To není fér!“ Překvapil mě klidným hlasem: „Vykašli se na to, užívej si moře, kvůli tomu jsme tady.“ Ale cítila jsem, jak ve mně všechno vře. Slovo stížnost mi viselo na rtech celý zbytek dovolené.
Zkoušela jsem najít klid jinde, ale mysl mi nedala pokoj
Namísto vysedávání na „naší“ pláži jsme začali objevovat okolí. Prošli jsme si staré tržiště, koupila jsem malé mušle a v jedné zátokce jsme s manželem seděli úplně sami, jen s rybářskou lodí v dohledu.
Ale ani v těch nejkrásnějších okamžicích jsem nedokázala vytěsnit pocit ublížení. Vždycky, když jsme šli kolem té zakázané části, srdce mi bušilo a musela jsem se nutit usmívat.
V očích mě štípaly slzy zlosti a bezmoci. Ty krásné sněhobílé slunečníky už mi připadaly spíš jako symbol něčeho zlého než odpočinku. „Je ti to pořád líto, viď?“ zeptal se mě manžel. Přikývla jsem. „Jo, a mrzí mě, že tu vůbec jsme.“
Odjezd domů a hořká pachuť na jazyku
Poslední den jsem stála u zavřeného balkonového okna a dívala se na to azurové moře, které mi před pár dny připadalo jako splněný sen. Najednou pro mě bylo cizí.
Dovolenou jsme nakonec přežili díky krásné přírodě a společnosti jeden druhého, ale uvnitř ve mně zůstala hluboká pachuť.
V autě cestou zpátky jsem sama pro sebe slíbil, že se už do tohohle hotelu nevrátím. A už nikdy nechci zažít pocit, že jsem pro někoho host druhé kategorie. Ať je moře modré, jak chce – pocit nespravedlnosti z paměti nevymažu.
Zdroj
Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
