Článek
Jak jsem s gulášem narazil u tchána
Pečlivě jsem vybíral maso, jenom to nejlepší – žádné odřezky, zajel jsem si do řeznictví, kde už mě znají jménem. Před očima mi běžel celý plán dne: cibule, paprika, česnek, všechno poctivě nakrájené, a hlavně – to správné pivo. Kuchyně se naplnila vůní, až mi kručelo v břiše, a srdce mi poskočilo, když jsem si vybavil, jakým pohledem mě dnes tchán odmění.
Chtěl jsem mu ukázat, že umím klasiku, která se jen tak nevidí. Už při míchání mě napadlo, že dnes to prostě vyjde. Knedlíky ještě horké, pivo chladím v lednici a stůl mám nachystaný na minutu přesně, jak to má tchán rád.
Těšil jsem se na jeho chválu
Moje partnerka se spiklenecky usmívala a děti už několikrát nakoukly do hrnce. Sám pro sebe jsem si kladl otázku, jestli konečně přijde i od tchána něco víc než jen jeho tradiční povzdechnutí. Vešel jako vždycky s tím svým těžkotonážním krokem.
Talíře jsem rozdal s lehce třesoucí se rukou, srdce mi bušilo až v krku. Tchán nabral lžíci, zamyšleně se díval na guláš, chvíli ho míchal. Pak ochutnal a natočil hlavu: „Hele, tohle je jak z tovární jídelny.“
Jak jsem se snažil to rozdýchat
V tu ránu mi poklesla čelist a nevěděl jsem, jestli se mi chce smát, brečet, nebo prostě odejít. Nebyla to ironie, spíš taková jeho typická upřímnost, která bodne přímo do žeber. Seděl jsem tam, snažil se udržet kamennou tvář, ale uvnitř to začalo vřít.
Zhluboka jsem polkl a došlo mi, že na chválu dnes zapomenu. Partnerka se snažila zachránit situaci: „Mně teda chutná výborně, omáčka je skvělá!“ Děti mlaskaly, dokonce mě jedna pohladila po ruce.
Oběd, kterému chyběla radost
Jenže ta jedna jediná věta mi v hlavě zněla pořád dokola. Zbylá půlhodina byla zvláštně bezbarvá. Jedl, jakoby tam nebyl, mlčel, nekoukl na mě ani koutkem oka.
V duchu jsem se pořád ptal – nenechal jsem tam maso moc dlouho? Nepřehnal jsem papriku? I když všichni ostatní si přidávali, já se cítil jako host, kterému někdo vzal talíř rovnou zpod nosu.
Pokusil jsem se změnit téma
Po jídle jsem ihned vyskočil a začal sklízet, že alespoň v něčem budu užitečný. Prohodil jsem hovor na počasí, práci, děti, ale moc to nefungovalo. Tchán se tvářil, jako by byl duchem na jiné návštěvě.
Ticho bylo děsivější, než kdyby křičel, že to bylo hrozné. Večer, když jsme už byli doma jenom my tři, partnerka mě pohladila po zádech a tiše prohodila: „Nedáš si s tím tolik práce příště, bylo to od něj zbytečný.“
Večer plný pochybností
Jen jsem pokrčil rameny, ale cítil jsem, jak se ve mně něco láme. „Co mám dělat? Příště udělat instantní polívku?“ vyhrkl jsem. Partnerka se usmála: „Na to by taky něco řekl… Neblázni.“
Několik dní jsem měl stále před očima chlapa, který se ani neobtěžoval na chvíli pochválit něco, co jsem dělal s radostí. Sám vím, že tchán je často kritický, ale tentokrát mě to ranilo víc než jindy. Přemítal jsem, kde je ta hranice – je vůbec možné se mu někdy zavděčit?
Co jsem si z toho odnesl
Od té chvíle, kdykoliv vařím, mávne mi v hlavě malý červený praporek: „A bude to chutnat i tchánovi?“ Ale pak si vzpomenu na smích dětí, na partnerčino povzbuzování a na chvíle, kdy jsme všichni kolem stolu.
Uvědomil jsem si, že kvůli jedné hloupé větě nemůžu přestat dělat to, co mě baví. Dneska už vím, že až tchán zase přijde, nebudu vařit s očekáváním uznání.
Příště to vezmu jinak
Možná upeču něco, co opravdu nejde srovnat s jídelnou. Anebo si prostě vše vychutnáme v rodinném kruhu a tchán si uvaří sám. Hlavní je cítit radost z vaření – a nenechat si ji vzít jednou nešetrnou poznámkou.
„Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.“
