Článek
Seděla jsem v hospodě a zase to začalo
Nechápu, proč mám na podobné chvíle takovou smůlu. Seděla jsem v rohu malé hospody, užívala si pocit, že aspoň na chvíli vypnu hlavu a nechám se unášet lehkým šumem cizích hlasů a vůní čerstvě točeného piva.
Jenže klid trval přesně do chvíle, kdy si ke stolu vedle mě sedla parta čtyř chlapů. Bylo jasné, že tu pohodu mají v plánu pořádně narušit a nic na tom už nezměním.
První kolo a u stolu to vře
Objednali si pivo, hned pro všechny. Už při placení první rundy jeden z nich pronesl dost nahlas, abych to slyšela i já: „To je teda raketa, tady pivo skoro za padesátku?!“
Ostatní mu vesele přitakali a někdo ještě přidal historku, kde pili točený za dvacku. Při každém dalším loku tiše syčeli na majitele a přepočítávali, kolik by mohli ušetřit, kdyby chodili jinam.
Měla jsem pocit, že každé jejich slovo se mi vtírá až do uší a krade mi poslední zbytek klidu. Marně jsem se snažila jejich řeči přeslechnout, byli prostě slyšet všude.
To vážně musí pořád nadávat?
Nevím proč, ale tahle česká vlastnost mě štve snad nejvíc. Prostě přijdeš do nějakého podniku, dobrovolně si něco objednáš, a pak se tím jen otravuješ.
Chvíli jsem to ignorovala, ale jak jsem viděla, jak se mezi sebou hecují a předhánějí ve vymýšlení, jak je majitel určitě podvodník a zloděj, začínala jsem cítit vztek.
Kdy už toho nechají?
Držela jsem jazyk za zuby, abych jim neskočila do řeči hned. Měla jsem chuť vstát a odejít, ale nechtěla jsem si nechat zkazit večer.
Po půl hodině jejich reptání mi ale došla trpělivost. Srdce mi bušilo jak o závod, když jsem otočila hlavu a koukla přímo na jejich stůl.
Nečekaný střet
Rozhodla jsem se, že už to nezvládnu dál poslouchat. „Prosím vás, buď to pivo pijte a mlčte, nebo si jděte stěžovat jinam,“ skoro jsem vyprskla.
Bylo vidět, jak je moje poznámka zaskočila. Chvíli jen tupě koukali, než konečně jeden z nich zamumlal: „Hele, my jen tak kecáme, ne? Taky ti přijde, že je to tu drahý?“ Zatvářila jsem se kysle a odpověděla: „Pokud se vám to nehodí, prostě si pivo nedávejte.“
Trapné ticho a cukání v koutku
Najednou bylo u jejich stolu ticho, které by se dalo krájet. Přinutilo mě to skoro se uchechtnout.
Zůstala jsem otočená zpět ke svému stolu, ale v duchu jsem si říkala: Konečně! Vždyť je to tak jednoduché – nikdo vás tu nedrží, pivo je záležitost každého a cenu určuje majitel.
Jestli se vám to nelíbí, prostě si nic nekupujte. Proč se tím tedy tak trápí a proč s tím vůbec zůstávají?
Poznámka na závěr a nervózní účet
Když ti borci objednali ještě jedno pivo, byla jsem zvědavá, jestli vydrží mlčet až do konce. No nevydrželi.
Jakmile přišlo na placení, začali zase vtipkovat směrem k číšníkovi: „To pivo je moc dobrý, ale kdybyste ho měl o deset míň, bylo by to pro všechny lepší.“ Sledovala jsem, jak číšník jen pokrčí rameny. „To by asi chtěl každej, ale takhle to prostě máme,“ odpověděl ledabyle.
Moje pocity po celé té scéně
Mně už se v tu chvíli chtělo smát. Přišlo mi to celé tak absurdní, až to vlastně bylo k pláči.
Tolik řečí pro jednu sklenici piva! Copak to vážně stojí za to? Kdyby do té energie raději dali něco smysluplného, třeba hledání podniku, kde jim cena vyhovuje, než jen nekonečné nadávky.
Proč to tak Češi mají?
Nějak jsem si uvědomila, že je to snad český národní sport – pořád něco kritizovat, a přitom nedělat nic pro změnu.
Všichni chtějí „pivo za dvacku“, ideálně bez práce, beze změny. Ale na konec je to vlastně jednoduché – já jsem dnes měla klidnější večer, oni horší náladu a hospodský svoje ceny stejně nezměnil.
Tak komu tím prospěli? Nakonec jsem si svoje poslední hlt dopila s pocitem, že někdy prostě musíš říct nahlas, co si myslíš – protože jinak budou u tvého stolu pořád sedět cizí stížnosti, místo aby sis užívala vlastního ticha.
Redakční poznámka
„Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.“
