Článek
V práci to většinou začne nevinně. Stojíme u automatu na kafe, někdo nadává na nájmy, další na ceny jídla a energií. Já něco utrousím o tom, kolik nám zase zvedli zálohy, a kolega jen tak mezi řečí řekne, že já to mám stejně dobré, když mám svůj byt v Brně, a že z něj už jsem určitě milionář. Usměju se, protože nevím, jak na to reagovat, ale uvnitř mě to píchne. Vybaví se mi přesná částka, která mi každý měsíc odejde bance, a další platby, které se kolem bytu nabalují. Cestou zpátky k počítači si říkám, jak zvláštní je ten pocit, kdy na papíře vypadám dobře, ale na účtu mám pár dní po výplatě zase pocit, že otáčím každou korunu.
Když papírové bohatství naráží na realitu všedních dnů
Doma z toho občas máme skoro malý vtip. Jednou jsem ze schránky vytáhl leták od realitky, kde nabízeli byt v našem domě. Na fotce to vypadalo skoro jako u nás a ta navržená cena mi vyrazila dech. Ukázal jsem to manželce, ta se zasmála, že jsme papírově za vodou a že kdybychom prodali, jsme za krále. Začali jsme si nahlas hrát s představou, co by bylo kdyby. Jenže hned jsme u toho začali počítat – kolik ještě dlužíme bance, co by si z toho ukousla realitka, kam bychom šli bydlet, kdybychom byt opravdu prodali, a co by stálo něco podobného. Za pár minut bylo jasné, že je to celé spíš číslo do tabulky než nějaké skutečné bohatství, se kterým bychom mohli volně hýbat. Zůstali jsme sedět u stolu, koukali na ten leták a oba jsme věděli, že se v našem životě tímhle papírovým bohatstvím nic nemění.
Nedlouho potom jsem seděl v servisu a čekal, s čím přijde mechanik kvůli mojí staré škodovce. Auto už má svá léta a poslední dobou si říká o opravy častěji. Mechanik mi celkem v klidu vysvětlil, že další větší zásah už moc nedává smysl a že by bylo rozumné začít přemýšlet o něčem novějším. Neřekl to zle, jen konstatoval fakta. Cestou domů jsem seděl v tom svém vrzajícím autě a v hlavě si přehrával, kolik bych do auta reálně dokázal dát, aby nás to úplně nerozhodilo. Dostával jsem se k částce, za kterou dneska koupím sotva slušnější ojetinu. Přepadla mě směs vzteku a trapnosti. Jsem inženýr, mám byt v krajském městě, podle tabulek asi patřím mezi ty, co jsou na tom dobře, a přitom přemýšlím, jestli si vůbec můžu dovolit obyčejné nové auto.
Kalkulačky, hypotéka a „hezké číslo“ pro banku
Jednu chvíli jsem si řekl, že to vezmu racionálně a přestanu to řešit pocitově. Večer po uložení malého jsem si sedl k počítači a otevřel internetové kalkulačky. Zadal jsem něco jako menší úvěr na auto a k tomu jsem měl v hlavě všechny naše ostatní výdaje – hypotéku, školku, kroužky, běžný provoz domácnosti, občas nějaký doktor nebo rozbitá pračka. Čísla ukazovala, že by to teoreticky šlo. Jenže jak jsem si představoval ty měsíce a roky dopředu, viděl jsem před sebou život, kde jsme pořád na hraně a každá nepředvídaná věc znamená problém. Seděl jsem nad tím a úplně jsem cítil, jak se mi do dalšího závazku nechce. Nakonec jsem prostě zavřel prohlížeč a řekl si, že tohle zatím dělat nebudu.
Do toho přišla schůzka v bance kvůli nové fixaci hypotéky. Seděl jsem naproti poradkyni, která přede mnou listovala papíry a mluvila o tom, jak máme hezký majetek a solidní profil klienta. Ukazovala mi přehled, kde u bytu svítila vysoká tržní hodnota, a vysvětlovala, že kdybychom chtěli, můžeme si bez problémů půjčit ještě něco navíc – na auto, na rekonstrukci, na cokoliv. Dávalo to smysl, když se na to člověk díval jen přes ta čísla. Já se ale díval na ty stejné papíry a v hlavě jsem měl náš účet po zaplacení všeho. Řekl jsem jí, že teď nic dalšího nechci. V tu chvíli mi došlo, že to „hezké číslo“ na papíře je možná užitečnější pro banku než pro mě.
Jak mě vidí ostatní a jak svůj život skutečně žiju
O víkendu jsme byli na obědě u rodičů. U stolu padla řeč na bydlení a mladší brácha si postěžoval, že nájem, co platí, je šílený a že mi závidí, že jsem to vyřešil hypotékou včas. Zkusil jsem mu říct, že to není tak růžové, jak to zní, a že mě byt, auto a všechno kolem taky drží pěkně zkrátka. Vysvětloval jsem, že mám sice něco, co vypadá dobře, ale že to neznamená velkou volnost. U toho jsem se ale cítil skoro provinile, protože vím, že oproti němu jsem na tom pořád relativně líp. Cestou domů jsem přemýšlel, jak snadno si navzájem malujeme jeden druhého podle jednoduchých nálepek. „On má byt, ten je za vodou.“ Tečka. Zbytek nikoho moc nezajímá.
Večer jsem seděl v obýváku, díval se z okna na to svoje staré auto a v hlavě se mi motaly všechny ty situace dohromady. Kafe v práci, leták od realitky, kalkulačky na internetu, schůzka v bance, oběd u rodičů. Došlo mi, že nejsem chudák a že mám věci, za které jsem opravdu vděčný. Zároveň jsem ale cítil, že to papírové bohatství mi nedává ten pocit svobody, který si s ním lidi spojují. Spíš mě drží v režimu neustálé opatrnosti a plánování. V duchu jsem si řekl, že je pro mě teď důležitější mít relativně klidný spánek než nové auto, ale ten vnitřní neklid z toho, jak mě ostatní vidí a jak to ve skutečnosti žiju, ve mně zůstává.
