Článek
Sedíme s holkama v pátek večer v bistru, druhá láhev vína je skoro prázdná a debata se jako vždycky stočí na chlapy. Řeší se manželé, partneři, kdo kde staví, kdo má jakou hypotéku, děti, školy, klasika. Já se o nic z toho teď nepodělím, tak jen poslouchám a směju se na správných místech. Pak jedna z nich tak napůl v žertu řekne, že jsem prý „úplně ujetá na mlaďochy“ a že bych se měla vzpamatovat. Ostatní se zasmějou, někdo přihodí, že jsem jak puberťačka. Udělám si z toho legraci, řeknu něco ve stylu, že se aspoň nenudím a že ony mají doma gauč, já mám dvacátníky. Navenek to působí, že mě to baví a že nic neřeším, ale uvnitř mě to trochu bodne. Cítím mezi námi odstup. Ony mluví o rodinných dovolených a rekonstrukcích, já mám v hlavě poslední zprávy z Tinderu.
Když je „rozptýlení“ víc než jen hra na mobilu
Další den sedím doma na gauči, televize jede jen tak na pozadí a já automaticky beru do ruky mobil. Otevřu seznamku, věkové rozmezí mám nastavené 20–28. Vždycky si říkám, že to změním, že to přece není normální, ale než na to dojde, vyskočí mi nové zprávy od kluků, co by mohli být skoro spolužáci mýho syna. Píšou, že nevypadám na svůj věk, že mám super fotky a hezký tělo. Vím, že to může být jen naučená fráze, ale stejně mi to dělá dobře. Po rozvodu jsem si připadala hrozně stará a neviditelná. Najednou jsem byla „ta rozvedená“, co zůstala sama. První zpráva od o hodně mladšího kluka, kde stálo, že jsem sexy, mě tehdy úplně zaskočila. Jako by se mi na chvíli vrátila barva do života. Teď už je to skoro rutina. Když je mi smutno, cítím se zbytečná nebo osamělá, prostě otevřu aplikaci a začnu psát. Říkám tomu „rozptýlení“, ale vím, že je v tom i něco víc.
Nedávno jsem si domluvila schůzku s klukem, kterému je dvacet dva. Psal mi pár dní, byl vtipný, nepůsobil úplně hloupě, tak jsem si řekla proč ne. Potkali jsme se v baru v centru. Naživo vypadal ještě mladší než na fotkách, trochu nervózní, ale snažil se to schovat za velký smích a historky o tom, jak skončil školu a teď vůbec neví, co bude dělat. Poslouchala jsem ho a cítila zvláštní kombinaci mateřské něhy a fyzické přitažlivosti. Občas mi ujelo, že mu radím, jak má mluvit s šéfem na brigádě, a za chvíli jsem si uvědomila, že ho přitom zároveň svlékám očima. Líbilo se mi jeho samozřejmé sebevědomí, to, jak neřeší vrásky, složenky, zdraví. Když jsme pak skončili u mě doma, měla jsem na pár vteřin pocit, že jsem úplně mimo. Že tohle už je za čárou. Ale pak jsem si dovolila na to nemyslet a jen si užít tu lehkost, kdy po mně nikdo nic nechce, jen být tady a teď.
Když blízcí nastaví zrcadlo
O pár dní později jdu na oběd s jednou z mých nejbližších kamarádek. Ta na nic nehraje, nikdy. Ještě než dojíme polévku, zeptá se mě přímo, jestli si uvědomuju, jak to s těma mlaďochama vypadá. Řekne, že se o mě bojí, že je to podle ní nedůstojný a že se mi jednou vysmějou. Dodá, že přece nejsem zoufalá, abych musela lovit v tomhle věku dvacátníky. Bráním se, tvrdím, že nikomu neubližuju, že jde jen o sex a že každý máme svůj způsob, jak se vyrovnávat se životem. Jenže jí vlastně nedokážu vysvětlit, proč zrovna tihle mladí. Vím jen, že se vedle nich cítím žádaná, viditelná a nějak zvláštně živá. Její slova ve mně ale zůstanou a ozývají se pokaždé, když mi přijde další zpráva typu „Ahoj, kočko“.
Jednou večer po milování ležíme v posteli s tím dvacetidvouletým klukem z baru, se kterým se teď vídám docela často. Je rozvalený na peřině, kouká do stropu a najednou z něj vypadne otázka, proč vlastně nechci nikoho „normálního v mým věku“. Zaskočí mě to. Čekala jsem, že podobné věci budu řešit s kamarádkama, ne s ním. Chvíli mlčím a pak ze mě vyleze, že se bojím dalšího vážného vztahu. Dalších hádek, kompromisů, stěhování, skládání životů dohromady. Že tohle je prostě jednodušší. Bez závazků, bez velkých plánů. On se zasměje a řekne, že pro něj jsem „zkušená starší holka“, od které se něco přiučí. V tu chvíli mi připomene, jakou roli vlastně hraju. Ne partnerka, ale epizoda. Něco mezi učitelkou a zážitkem do sbírky.
Mezi vzpourou, strachem a prázdnem
Když jdu příště zase s holkama na víno, už dopředu vím, kam se řeč stočí. Mám připravené své argumenty. Ony říkají, že utíkám před realitou, že se jednou probudím sama a bude pozdě něco měnit. Já zase říkám, že než zůstávat v nefunkčních vztazích jen proto, že „se to tak má“, radši budu mít svoje kluky a svůj klid. V koutku duše si ale připouštím, že v tom, co říkají, je kus pravdy. Mám pocit, že trochu žárlí na to, že si ještě dovoluju být „bláznivá“, ale zároveň vidím jejich obavy. Domů jdu s hlavou plnou myšlenek, uvnitř se ve mně pere vzpoura, pochybnosti i strach z toho, že jednou zůstanu stará a sama. Když si ale večer lehnu do postele a mobil začne pípat zprávami od mých dvacátníků, neumím to vypnout. Vím, že v tom je i můj strach ze stárnutí a samoty, ale zatím se toho nechci vzdát. Jen občas, když je po všem a já ležím v tichu, dolehne na mě prázdno, které žádná další schůzka úplně nezaplní.
