Článek
Do fitka jsem se přihlásil hlavně proto, že mě pořád bolely záda a na poslední firemní fotce jsem se sám sebe skoro lekl. Firma zrovna oznámila, že přispívá na členství, tak jsem si řekl, že když už, tak ať to stojí za to. Vybral jsem si to nejhezčí fitko ve městě, které jsem znal jen z reklamy a kolem kterého jsem dřív chodil spíš se smíšenými pocity. První den jsem tam vešel a měl pocit, že jsem spíš v hotelu než v posilovně. Všechno čisté, uklizené, ručníky v komíncích, vůně z recepce. A mezi tím lidi, hlavně ženské, které vypadaly tak upraveně, že jsem měl chuť zkontrolovat, jestli jsem omylem nevešel do šatny před nějakou akcí. Měl jsem na sobě svoje nové kraťasy a boty, které jsem si koupil kvůli tomu, abych tam nepůsobil jako úplný cizinec, ale vedle nich jsem se stejně cítil neohrabaně.
První dojmy, nejistota a hledání vlastní role
První dny jsem tam chodil s kolegou Petrem, který mě vlastně přemluvil, ať ten firemní benefit využiju. Stáli jsme spolu u schodů do kardio zóny a já se nervózně rozhlížel kolem sebe. Po chvíli pozorování mi samovolně ujela věta: „Tady je víc make-upu než zvednutých kil.“ Myslel jsem to napůl jako vtip, napůl vážně, protože mě fakt překvapilo, že někdo jde běhat v řasence, perfektním účesu a topu, co vypadá skoro slavnostně. Petr se zasmál a přidal svoje poznámky o „instagramu“ a „přehlídce“, což mě uklidnilo v tom smyslu, že to nevidím jen já. V hlavě jsem si tím potvrdil, že jsem asi ten „normální“, co si přišel zacvičit, a kolem mě se odehrává nějaký zvláštní svět, kterému nerozumím.
Na první trénink s trenérkou Klárou jsem šel s tím, že budeme řešit hlavně cviky, činky a případně jídelníček. Měl jsem dokonce v hlavě připravené otázky ohledně zad a toho, co můžu a nemůžu. Klára ale začala úplně jinak. Ptala se mě, proč jsem si vybral zrovna tohle fitko a jak se tam cítím. Než jsem se stihl zarazit, vyklopil jsem jí, že mi to tu připadá jak přehlídka, kde všichni řeší víc vzhled než cvičení. Čekal jsem, že se tomu zasměje nebo to přejde, ale ona se jen lehce usmála a řekla, že pro někoho je make-up nebo hezké oblečení prostě způsob, jak se cítit líp a míň trapně. V tu chvíli jsem se na sebe podíval novýma očima. Uvědomil jsem si, že jsem si taky koupil nové kraťasy a značkové boty hlavně proto, abych tam nevypadal jako někdo, kdo tam nepatří. Jen jsem si svůj „make-up“ nazval jinak.
Setkání u lavičky, které změnilo můj pohled
Asi třetí týden jsem po tréninku seděl v odpočinkové zóně před šatnami a čekal, až mi trochu klesne tep. Slyšel jsem dvě holky, jak se baví kousek ode mě. Jedna z nich říkala, že se bez make-upu necítí dobře ani mezi lidi ve fitku, že se prostě stydí. Nechtěl jsem poslouchat cizí rozhovor, ale nedalo se to přeslechnout. Za chvíli si jedna z nich sedla vedle mě na lavičku a já, místo abych mlčel, jsem si neodpustil poznámku něco ve smyslu: „Vždyť se jde cvičit, ne na rande.“ Řekl jsem to spíš napůl pro sebe, ale dost nahlas. Ona se na mě otočila a úplně klidně řekla, že je po dvou dětech, má jizvy po akné a že tohle je její hodina, kdy se chce cítit hezky aspoň sama pro sebe. V tu chvíli jsem cítil, jak rudnu. Rychle jsem se omluvil a najednou mi došlo, jak snadno si o někom vymyslím příběh, aniž bych o něm cokoli věděl.
Od té doby jsem se přistihl, že se na stejné lidi dívám trochu jinak. Začal jsem si víc všímat toho, co ve fitku opravdu dělají, a ne jen toho, jak vypadají. Ta „instagramová“ holka, kterou jsem měl zařazenou jako někoho, kdo tam chodí hlavně fotit, si po rychlém focení odjela náročný trénink s trenérem. Fakt makala, dřela se, funěla, žádná póza. Jednou jsem ji viděl končit a sotva došla ke sprchám. Jindy jsem viděl ženskou v saku, co přišla očividně rovnou z práce. Vypadala unaveně, odlíčila se jen napůl, svázala si vlasy gumičkou z kabelky a šla se bez řečí zničit na veslovací trenažér. A do toho jsem si všiml chlapů, co před zrcadlem pózují dýl, než ve skutečnosti cvičí. Jen jsem si jich dřív moc nevšímal, protože to nějak zapadalo do mojí představy, že „chlapi ve fitku“ tam prostě patří.
Když původní soud začne mluvit víc o mně než o ostatních
Po tom měsíci jsem si najednou vzpomněl na svou první větu o tom, že je tam „víc make-upu než zvednutých kil“ a došlo mi, že víc vypovídá o mně než o komkoli jiném. Potřeboval jsem si sám pro sebe vysvětlit svoje nejistoty a našel jsem si na to jednoduchý cíl. Dneska to vidím spíš tak, že si sem každý nosí svůj způsob, jak zvládnout, jak se cítí – někdo make-up, někdo drahé boty, někdo řeči o výkonech. Já jsem tam šel se zády, ale ve skutečnosti jsem si dost řešil ego. Postupně jsem začal míň koukat kolem a víc se soustředit na to, jak cvičím, jak se mi dýchá, jak se po tréninku cítím. Ty upravené ženské, které mě na začátku iritovaly, dneska beru prostě jako lidi, co se stejně jako já snaží nějak dát dohromady svoje tělo i hlavu. A když se přistihnu, že se mi zas dere do hlavy nějaký rychlý soud, snažím se vzpomenout si na tu větu u lavičky a radši se nejdřív podívat na dnešního sebe.
