Článek
V té firmě jsem byla třetím rokem. Marketingová agentura, otevřené kanceláře, všude povídání o tom, jak jsme „mladý, dynamický tým“. Ze začátku mě to bavilo, poslední měsíce už míň. Často jsem byla unavená, ale uklidňovala jsem se, že to je prostě běžný pracovní stres. Šéf si čas od času neodpustil nějakou „legrácku“ na téma, jak vypadají holky v týmu, a já jsem to pokaždé přešla. Nechtěla jsem být ta, co kazí atmosféru nebo dělá problémy. Ten týden jsme se chystali na důležitou schůzku s novým klientem, všichni byli nervózní a bylo jasné, že se od nás čeká výkon.
Moment, kdy „legrácky“ přestanou být k smíchu
Den před schůzkou si mě šéf zavolal do zasedačky, že projdeme prezentaci. Seděla jsem naproti němu s notebookem, on v takovém tom svém ležérním módu, noha přes nohu, hrnek s kafem v ruce. Procházeli jsme slidy, čísla, kdo kdy co řekne. Všechno úplně normálně, já jsem si dělala poznámky a snažila se nic nezapomenout. Pak se najednou odmlčel, chvíli si mě prohlížel a úplně samozřejmě prohodil, že by bylo fajn, kdybych se na klienta víc usmívala a „klidně si rozepnula knoflíček, ať to má taky nějaký bonus“. Řekl to tak lehce, jako by mluvil o změně barvy pozadí v prezentaci.
V první chvíli jsem se zarazila. Jen jsem na něj koukala a v hlavě mi blikalo, jestli to fakt myslí vážně. On se zasmál takovým tím tónem, který jsem v tu chvíli brala jako signál, že je to přece jen vtip a že to mám chápat. Vnitřně jsem ale cítila, jak mi horko vystřelilo až do obličeje. V hlavě mi jelo, že bych měla něco říct, jasně se ohradit, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem v pasti a že každá reakce bude špatně. Vyhrkla jsem jen něco jako „to snad nemyslíte vážně“ a rychle jsem stočila řeč zpátky k prezentaci. Spíš proto, abych to celé nějak ukončila a už tam nemusela sedět.
Když se „styl“ šéfa stane normou
Když jsem vyšla ze zasedačky, klepaly se mi ruce. Zamumlala jsem něco o tom, že jdu na záchod, a zmizela jsem na toaletu. Zavřela jsem se v kabince a seděla tam snad deset minut, jen jsem koukala do zdi a snažila se rozdýchat ten tlak na hrudi. V hlavě se mi začaly vybavovat všechny ty drobný poznámky z minulosti, který jsem vždycky spolykala. Najednou mi naskočila představa mojí mladší sestry. Představila jsem si, že by něco podobného slyšela ona od svýho šéfa, a úplně jasně jsem cítila, jak bych pěnila vzteky. Ten kontrast byl hrozně zřetelný – u druhých dokážu hned říct, že to je za čárou, ale u sebe jsem to roky omlouvala a zlehčovala.
Po cestě z toalety jsem se zastavila u kolegyně, se kterou jsme si byly nejblíž. Napůl v legraci jsem jí převyprávěla, co mi šéf řekl, jako bych z toho dělala historku z práce. Ona protočila oči a řekla něco ve smyslu „jo, to je prostě on“. Bylo ale vidět, že jí to taky není příjemné, i když se tomu snažila zasmát. V tu chvíli mě to naštvalo ještě víc. Došlo mi, že jsme si na tohle všichni tak nějak zvykli, že to bereme jako jeho „styl“. Zbytek odpoledne jsem už dělala práci skoro mechanicky, navenek jsem fungovala, ale v hlavě mi pořád jelo, jestli to mám nechat být, jít za HR, nebo prostě odejít. Žádná z možností nepůsobila jednoduše.
Rozhodnutí, které už nešlo odložit
Večer doma jsem o tom řekla partnerovi. Nevěděla jsem, jestli čekám, že mě uklidní, nebo mi řekne, ať tohle fakt nenechám být. On se naštval možná víc než já a dost přímo se mě zeptal, jestli mě v té práci ještě něco drží, kromě strachu odejít. Ta otázka mě zasáhla, protože jsem si uvědomila, že už delší dobu chodím do kanceláře s odporem a snažím se to před sebou samou nevidět. Tohle jen dorazilo něco, co už bylo dlouho nalomené. Sedla jsem si k notebooku, otevřela poštu a napsala stručný, věcný e-mail, že dávám výpověď s výpovědní lhůtou podle smlouvy. Nechala jsem si ho v konceptech na ráno.
Ráno jsem šla do práce s pocitem, že se rozhoduje. Buď ten e-mail pošlu, nebo ho smažu a pojedu dál v tom samém režimu, jen o něco otupělejší. Otevřela jsem počítač, ještě jednou si zprávu přečetla a v těle jsem cítila zvláštní klid. Nebyla to jistota, že všechno dobře dopadne, spíš tichý pocit, že tohle je krok, který je v souladu se mnou. Klikla jsem na „odeslat“. Až potom jsem šla za šéfem a řekla mu, že jsem mu poslala něco důležitého. Když to četl a začal se vyptávat, proč a jestli se to nedá nějak vyřešit, poprvé v životě jsem mu úplně klidně řekla, že takhle se se mnou prostě mluvit nebude. A že i když nevím, co bude dál, je pro mě pořád lepší odejít, než v tom zůstávat.
