Článek
Když jsem ten den přijel ještě za tmy na depo, měli jsme tam halu ucpanou balíky. Vozíky nestíhali odvážet, všude krabice, lidi pobíhali, někdo nadával, někdo se smál ze zoufalství. Vedoucí na nás spustil hned ode dveří, že dneska musí ven úplně všechno, protože „lidi čekají dárky“. Věděl jsem, že to není reálné, ale držel jsem pusu, protože jsem potřeboval peníze, ne problémy. Když mi systém vyjel trasu s časy doručení, které by nešlo stihnout ani v prázdném městě, cítil jsem v žaludku tlak a tichou paniku, ale jen jsem vzal klíčky a šel k autu.
Jeden balík, který se najednou stal vším
Nakládal jsem dodávku tak rychle, že jsem skoro ani nečetl štítky, jen jsem házel balíky dovnitř a v mobilu si značil ty, kde bylo v poznámce něco o Vánocích. U jednoho většího balíku do rodinného domu na okraji města stálo „vánoční dárek pro dceru“, tak jsem si k tomu připsal „doručit dnes“ a bral to skoro jako svůj osobní úkol. Měl jsem pocit, že když už to celé nemám pod kontrolou, aspoň tenhle balík se pokusím pohlídat. Auto bylo tak plné, že jsem zadní dveře zavíral kolenem a doufal, že nic nespadne. Věděl jsem, že mě jakýkoli zádrhel časově potopí, ale dopoledne jsem vyrazil s tím, že to nějak „odjezdím“.
Po pár zastávkách se začalo všechno komplikovat. Na hlavní směrem do centra kolona, objížďky, semafory, lidi přebíhali přes silnici s taškami, parkování prakticky neexistovalo. Stál jsem v druhé řadě, pořád kontroloval hodiny v aplikaci a cítil, jak mi ujíždí plán. Několik lidí na mě bylo vyloženě nepříjemných. Jeden pán mi hned u dveří vynadal, že přijíždím „až v deset“, jako by to byla osobní urážka. Jedné paní jsem volal, jestli by mohla vyjít před dům, protože jsem fakt neměl kde zastavit, a v telefonu jsem slyšel jen otrávené povzdechy. Abych něco dohnal, úplně jsem vynechal pauzu na jídlo, pil jsem jen kafe z termosky a v hlavě si opakoval, že hlavně musím stihnout ty balíky, kde je něco o dárcích. Měl jsem pocit, že když je zklamu, budou z toho větší problémy než z obyčejných zásilek.
Rozhodnutí objet město kvůli jedné rodině
Kolem poledne jsem byl sotva v polovině trasy a aplikace mi svítila červeně, že jsem mimo čas skoro všude. Volal dispečer a ptal se, jestli to „dám všechno“, jako by šlo jen o čísla v tabulce, ne o konkrétní lidi, ulice a zácpy. Věděl jsem, že to prostě nedám, ale nedokázal jsem mu to říct na rovinu. Bál jsem se, že si mě zapamatuje jako problémového, že přijdu o prémie nebo že mi příště dají ještě horší směny. Tak jsem jen řekl, že se snažím a že jedu. V hlavě jsem si ale seřadil priority a rozhodl se, že přednostně zajedu k té rodině s dárkem pro dceru, i když to znamenalo objet kus města a ještě víc zpomalit ostatní zásilky.
Cestou k nim jsem narazil na další kolonu, tentokrát kvůli nehodě a zúžení. Auta popojížděla po metrech, všichni nervózní, troubili, předjížděli se v křižovatce, lidi koukali na hodinky. Každou další minutu, kdy jsme stáli, jsem myslel na tu poznámku „vánoční dárek pro dceru“ a cítil, jak mi tuhne žaludek. Na místo jsem nakonec dojel asi dvacet minut po tom „přibližném čase“, co lidem chodí v SMS. Ještě jsem ani pořádně nezaparkoval, stál jsem napůl v příkopu, a z domu už vyběhla paní v županu a začala na mě mluvit zvýšeným hlasem, aniž by čekala, až vystoupím.
Když se ze zákazníka stane váš soudce
Křičela, že kvůli mně bude mít její dcera zkažené Vánoce, že kvůli mně nic nenajde pod stromkem, že jsem neschopný a „jeden blbý balík“ neumím přivézt včas. Snažil jsem se jí klidně vysvětlit, že mám v autě přes sto zásilek a že jsem stál v koloně kvůli nehodě, ale vůbec mě neposlouchala. Jen si potřebovala na někom vybít vztek. V jejích očích jsem byl někdo v bundě s logem firmy, kdo jí pokazil představu o Štědrém dni, ne člověk, který má taky rodinu a snaží se to nějak zvládnout. Nakonec jsem jí jen podal balík, omluvil se, i když už jsem nevěděl za co, a odešel zpátky k autu s pocitem, že jsem fakt selhal.
V dodávce jsem chvíli jen seděl a zíral před sebe, ruce se mi třásly. Cítil jsem směs vzteku, studu a úplného vyčerpání. Za pár minut mi volal šéf, že na mě přišla stížnost od té zákaznice. Bez emocí mi oznámil, že „tohle se prostě nesmí stávat“ a že si to spolu sepíšeme. V tu chvíli se mi chtělo odhodit telefon. Měl jsem slzy v očích a napadlo mě, jestli to mám zapotřebí, jestli za tenhle tlak a cizí výbuchy stojí ta výplata navíc před Vánoci. Zbytek trasy jsem pak jel schválně pomaleji a opatrně, smířený s tím, že všechno prostě nestihnu. Nechtěl jsem kvůli cizím dárkům riskovat nehodu ani vlastní zdraví.
Domů jsem přijel pozdě večer, děti už spaly a v kuchyni ležely nevybalené nákupy na štědrovečerní večeři. Byl jsem špinavý, unavený, ale zároveň jsem cítil, že kdybych si teď zase jen povzdechl a šel si lehnout, nedokázal bych to v sobě dál držet. Partnerka se mě zeptala, jaké to bylo, a já jí poprvé opravdu popsal celý den. Vyprávěl jsem o tom depu, o tom, jak jsem se snažil ten „vánoční balík“ stihnout, o té paní i o tom, jak jsem měl pocit, že za všechno špatné kolem Vánoc můžu já. Poslouchala mě a nehodnotila, jen řekla, že je to šílené a že takhle to být nemá. Když jsme pak spolu balili naše vlastní dárky, došlo mi, že většinu dní trávím rozvážením cizích dárků, ale na ty naše a na čas s rodinou mi skoro nezbývá energie. V hlavě jsem si tiše slíbil, že příští rok už si tuhle předvánoční práci nevezmu v takovém rozsahu a že na sebe nebudu brát všechen cizí vztek jen proto, že mám na bundě logo kurýrní služby.
