Článek
K cvičení jsem se odhodlávala roky. Doktoři mi opakovali, že by mi víc pohybu pomohlo se zády i s tlakem, a já sama jsem se ve svém těle necítila dobře. Věděla jsem to, ale pokaždé, když jsem se odhodlala dojít do posilovny, měla jsem pocit, že tam nepatřím. Všichni mi připadali sebejistí a „správně“ sportovní, já jsem jen koukala, co kde je, a snažila se nepřekážet. Po pár takových pokusech jsem si řekla, že buď to udělám pořádně, nebo to nemá cenu. Na recepci mi doporučili trenérku, kterou popsali jako „přísnou, ale super, ta vás rozjede“. Zaplatila jsem si balíček tréninků, byla jsem nervózní, ale zároveň jsem měla pocit, že dělám konečně něco vážně pro sebe.
Když motivace začne bolet jinak, než má
Na první trénink přišla o deset minut později, ani se nijak neomluvila. Jen se představila křestním jménem a hned si mě přeměřila od hlavy k patě, jako kdyby mě hodnotila. Zeptala se, kolik vážím, já jsem jí to řekla a ona nahlas prohodila něco jako „tak to máme co dělat“ a u toho se zasmála. V tu chvíli mě to píchlo, ale snažila jsem se to brát jako její zvláštní styl motivace. Nechtěla jsem hned první den být „ta přecitlivělá“. Trénink byl hrozně náročný, měla jsem pocit, že nezvládnu ani polovinu toho, co po mně chce. Odcházela jsem domů úplně zničená, nohy se mi klepaly, ale říkala jsem si, že bolest k tomu prostě patří a že to tak má být.
Na druhém a třetím tréninku už přidala jízlivé poznámky, když jsem něco nestíhala nebo dělala pomaleji než ostatní. Jednou třeba před ostatními nahlas řekla: „No vidíte, co s tělem udělá gauč a rohlíky,“ a ukázala směrem ke mně. Pár lidí se pousmálo, já jsem se tomu taky nuceně zasmála, jako že mi to nevadí. Uvnitř jsem se ale propadala studem. Měla jsem pocit, že jsem tam veřejně vystavená jako odstrašující příklad. Zároveň jsem se bála, že když dám najevo, že je mi to nepříjemné, bude ke mně ještě horší. Tak jsem přikyvovala, sem tam pronesla něco jako „jo, já vím“ a snažila se to přejít. Před každým dalším tréninkem jsem měla stažený žaludek, ale omlouvala jsem si to tím, že prostě „na sobě makám“ a že asi nejsem zvyklá na přísnější přístup.
Když se trénink změní v ponižování
Jednou si vymyslela cvik uprostřed plné posilovny. Stála jsem tam, úplně rudá, funěla jsem a měla pocit, že se na mě všichni koukají. Ona k tomu najednou nahlas poznamenala: „Kdybys takhle funěla aspoň doma do cvičení a ne do lednice, nemusely bychom tady být.“ Někdo poblíž se uchechtl. V tu chvíli se mi chtělo propadnout pod zem. Cítila jsem, jak se mi hrnou slzy do očí, ale zatnula jsem zuby, spolykala to a jen kývla, že dobrý, že to zvládnu. Po tréninku jsem šla rovnou na záchod v šatně, zamkla se tam a rozbrečela se. Seděla jsem tam, dokud jsem se trochu neuklidnila a byla schopná se převléct a vůbec vyjít mezi lidi.
Další dny jsem měla chuť všechny následující tréninky zrušit. Jenže jsem si říkala, že jsem do toho dala peníze, že když to teď vzdám, tak to bude moje selhání. Přesvědčovala jsem sama sebe, že jsem jen slabá a že kdybych vydržela, tak se to zlomí. Když jsem pak jednou celou situaci vyprávěla kamarádce, čekala jsem, že mi řekne něco jako „no jo, trenéři jsou drsní“. Místo toho se naštvala mnohem víc než já a řekla mi, že tohle není normální trénování, ale ponižování. Její reakce mě docela probrala. Do té doby jsem automaticky hledala chybu v sobě – že jsem moc citlivá, moc líná, moc všechno. Začala jsem si v hlavě přehrávat, co mi říkala, a teprve s odstupem mi došlo, jak moc mě její poznámky vlastně ničí.
Rozhodnutí skončit a začít jinak
Nakonec jsem si sedla k telefonu a napsala jí zprávu, že chci naše tréninky ukončit. Chvilku jsem ji přepisovala, mazala věty, aby to neznělo moc útočně. Psala jsem spíš o tom, že mi ten styl nevyhovuje a že se necítím dobře. Bála jsem se, co přijde zpátky, představovala jsem si, jak mi odpoví, že jsem slabá, že nemám disciplínu, že takhle nikdy ničeho nedosáhnu. Odpověděla něco ve smyslu, že „většina lidí, co nevydrží tlak, to vzdá“ a že to ode mě vlastně čekala. Bodlo mě to, ale zároveň se mi strašně ulevilo. Věděla jsem, že už s ní nemusím do fitka chodit, že tenhle typ „tlaku“ už prostě dál snášet nebudu.
První týdny po tomhle rozhodnutí jsem do posilovny vůbec nešla. Permanentka běžela, peníze mizely a já jsem měla výčitky. Zároveň jsem při představě, že bych ji tam potkala, cítila hroznou úzkost. Pak jsem si jednou vybrala dopoledne, kdy jsem tušila, že tam bude málo lidí, a rozhodla se jít sama. Našla jsem si jednoduchý tréninkový plán na internetu, nic složitého. Byla jsem nervózní už cestou, ale nakonec se stalo jen to, že jsem přišla, odcvičila si svoje a odešla. Nikdo se mi nesmál, nikdo na mě nepokřikoval, nikdo mě nehodnotil. Najednou jsem cítila, že to takhle vlastně jde. Uvědomila jsem si, že cvičení jako takové není ten problém, že chyba nebyla v tom, že jsem se rozhodla začít. Jen jsem si na začátek vybrala úplně špatného člověka, kterému jsem dala do ruky moc rozhodovat o tom, jak se sama k sobě budu chovat.
