Článek
Když jsem chtěla rychle připravit oblíbený salát…
Nenávidím spěch, ale někdy mi v týdnu nic jiného nezbývá. Ten den jsem byla utahaná a hladová, takže jsem sáhla po konzervě tuňáka – jistota, kterou miluju, a navíc nikdy nezklame. O víkendu jsme s mojí dvanáctiletou Bárou dělaly těstovinový salát s tuňákem, a ten najednou dostal úplně jiný rozměr.
Otevřela jsem polici, sáhla po lesklé konzervě a při jejím otevírání jsem už v duchu počítala vteřiny do první vidličky. Když jsem otevřela plech, v nose mě zaštípal zvláštní pach. Ještě teď si vybavím tu neuchopitelnou nakyslost, která mi hnala husinu po zádech.
Zvláštní zápach a první vteřiny hrůzy
„Mami, vždyť to nějak smrdí,“ zakňourala Bára přes celou kuchyň, když kolem mě prošla. Nedalo mi to pokoj. Přiblížila jsem se, natáhla nos nad konzervu a v tu ránu mě zamrazilo. Nebylo to jen běžné aroma sterilizované ryby – něco tam prostě nesedělo.
Než jsem se stihla rozmyslet, Báry prsty už zkoušely odklopit víčko úplně. „Nesahej na to!“ vyjekla jsem, ale bylo pozdě. Konzerva zmizela z jejího dosahu, ale co jsem zahlédla uvnitř, mi na chvíli zastavilo dech.
V konzervě nebyl jen tuňák
Mezi světle růžovými kousky masa něco trčelo. Připomínalo to nějaký podivný tvar. Nadzvedla jsem víčko, a v tu chvíli mi zatrnulo. Mezi tuňákem se schovávalo něco, co se tam rozhodně nemělo objevit – ta věc měla tři malá očička a chitinovou skořápku. Srdce mi začalo zběsile bít.
„Co to je, mami?“ zašeptala Bára a v očích měla úlek. Rukou jsem ji odtáhla, protože jsem měla sama co dělat, abych se nepřidala k jejímu tikajícímu pohledu.
Rozhovor, který mi zůstane v hlavě
„Tohle rozhodně není tuňák,“ zamumlala jsem znechucená a držela jsem víko v ruce, jako bych se bála, že na mě ta věc vyskočí. Bára se ke mně nervózně natiskla. „Mami, to je nějaká příšera?“ „Nevím, co to je, ale dneska vařit nebudeme. Objednám pizzu. Tohohle už se nedotýkej.“
Ten hřebínek, co z toho čněl, se celý třásl, jako by žil. Skoro jsem se rozplakala, jak mi bylo špatně z představy, že jsme to mohly sníst.
Slzy, vztek a jedna zkažená večeře
Seděly jsme obě u stolu a mlčky pozorovaly podezřelou konzervu, jako bychom čekaly, že na nás vyskočí. V hlavě mi probíhaly myšlenky – jak se tam něco takového mohlo dostat? Proč my? Bylo mi špatně a zároveň jsem se styděla, že jsme se nechaly nachytat.
Všechna chuť na jídlo byla ta tam. Zabouchla jsem plech do igelitového pytle, svázala ho a rychle odnesla do popelnice. Bára na mě smutně koukala, přičemž si kousala nehet. Večeři jsme nakonec strávily nad obyčejnou margaritou a minerálkou.
Dny poté – strach, že udělám stejnou chybu
Ještě několik večerů jsem nemohla na nic konzervovaného ani pomyslet. Každé otevření sklenice nebo krabičky mě nutilo zkontrolovat obsah nejméně třikrát. Jak mi některé kamarádky později psaly, prý to není žádná výjimka. Jenže tahle vzpomínka mi zůstane navždy.
Když dnes krájím zeleninu na náš milovaný salát, dávám si mnohem větší pozor. Beru jen to, čemu skutečně věřím, a radši připlatím, než bych znovu riskovala podobné „překvapení“. Moc dobře si pamatuju, jak mi tepalo v uších a jak jsem Bářiny ustrašené oči nemohla dostat z hlavy.
Moje poučení? Raději dvakrát kontrolovat
Možná to někomu připadá jako maličkost, ale mně tehdy zatrnulo u srdce. I obyčejný všední den dokáže překvapit, stačí pár vteřin a večeře se změní v noční můru. Když teď v obchodě sahám po tuňákovi, říkám si v duchu: Buď opatrná – nikdy nevíš, co na tebe čeká v plechu.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
