Článek
Jak jsem se rozhodla postavit škole
Jako kdyby mi každý den na záda někdo nakládal dalších deset kilo tíhy. Domácí úkoly, projekty a testy, které nikdy nekončily. Měla jsem pocit, že se mi z toho všeho motá hlava a už nevím, co je to mít volný čas.
Ve třídě jsme si s kamarády šeptali, jak nesnášíme nový systém učení. Žádné hry venku, žádné obyčejné povídání s rodiči po škole. A když jsem doma řekla mámě, že toho máme moc, jen povzdechla: „To prostě musíš zvládnout.“
Když jsme na sebe neměli čas
Začala jsem cítit, jak se něco mění. Nejlepší kamarádka byla naštvaná, že už se mnou nemůže jít ven jezdit na kole. Brácha na mě pořád pokřikoval, že mu zabírám stůl v obýváku kvůli pitomému dějepisu.
Jednou večer jsem se dívala na poznámky a jako by mi došlo, že se to musí změnit. Srdce mi bušilo a ruce se mi třásly vzteky a zoufalstvím.
Když jsem si začala hledat informace
Začala jsem si doma po večerech na tabletu vyhledávat věci o dětských právech. Četla jsem, že máme právo na odpočinek, právo na čas s rodinou, dokonce i právo dělat chyby.
Cítila jsem, jak ve mně roste odhodlání. V noci jsem nemohla spát. V duchu jsem si přehrávala, jak to celé napíšu. „Proč s tím furt nic neděláme?“ zeptala jsem se potichu stínu na zdi.
Když jsem psala dopis
Ráno jsem se zavřela v pokoji, nadechla se a začala psát. „Vážený pane řediteli…,“ drkotala jsem zuby strachy, ale věděla jsem, že ho musím upozornit na to, jak nás škola ničí.
Volný čas jsme neměli vůbec žádný a tašky jsme tahali tak těžké, že nás z nich bolela záda i duše. Bylo mi do breku, když jsem se zamýšlela, proč se k nám chovají spíš jako k robotům než ke skutečným dětem.
Když jsem dopis přečetla mámě
„Mami, myslíš, že to mám fakt poslat?“ zaváhala jsem, když jsem jí předčítala svoje řádky. Nepřestávala mě překvapovat: „Tohle je dost odvážný. Ale třeba to konečně někdo uslyší.“
Najednou jsem nevěděla, čeho se bojím víc. Jestli toho, že ředitele naštvu, nebo že se zas vůbec nic nestane.
Když ředitel dopis dostal
Dala jsem dopis do školy za těžké knihy a odevzdala ho s bušícím srdcem do sekretariátu. Celý den jsem nedokázala myslet na nic jiného. Představovala jsem si, jak ředitel čte moje slova a třeba si konečně uvědomí, že na dětech záleží.
Když jsem procházela chodbou, zastavil mě pan učitel. „To jsi psala ty?“ zašeptal tak klidně, až mě zamrazilo. „Ano,“ přiznala jsem tiše.
Když se něco začalo měnit
Další dny byly jak v mlze. Učitelé najednou začali mluvit víc s námi, ne jen k nám. Jeden den nám dovolili nechat si učebnice ve třídě. Nikdo z nás tomu nevěřil.
Po dlouhé době jsem se cítila, že jsem opravdu slyšet. Nečekala jsem pochvalu ani zázraky. Ale když jsem přišla domů a otevřela okno, ucítila jsem dávno zapomenutou vůni svobody. Třeba jsem tím malým krokem pomohla nejen sobě.
Redakční poznámka
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
