Článek
Bydlíme s partnerem a dvěma klukama v třípokojovém bytě v menším městě. Máme hypotéku, jedno starší auto na leasing, oba chodíme na plný úvazek do práce. Vždycky jsem si to v hlavě skládala tak, že tohle je ten běžný „standard“. Nejsme bohatí, ale nejsme ani chudí. Děti chodí do dvou kroužků, občas si objednáme jídlo domů, jednou za čas zajdeme na večeři, jednou do roka na pár dní na hory. Na účtu nikdy neleží velké částky, ale nějak to vždycky vyjde. Měla jsem zažité, že takhle žije většina, a moc jsem se tím nezabývala. Vlastně jsem o penězích přemýšlela jen do té míry, aby bylo zaplaceno a aby se děti necítily o nic ochuzené.
Moment, kdy se „normální standard“ začne hroutit
Jedno odpoledne jsem přišla z práce, vyzvedla děti, doma rychle vařila večeři a na chodbě jsem si všimla bílé obálky. Dodavatel energií. Otevřela jsem ji mezitím, co jsem míchala omáčku, s klidem, že to zase bude pár stovek doplatku. Když jsem ale uviděla částku přes dvacet tisíc, byla jsem v naprostém šoku. Přestala jsem míchat, obálka mi málem vypadla z ruky. Sedla jsem si ke stolu, chvíli jen koukala na ten papír a nevěděla, co dělat. Pak jsem zavolala partnera, podala mu to a neměla jsem slov. V hlavě mi běželo jen: kde tohle vezmeme, když už teď počítám každou tisícovku do další výplaty.
Večer jsme seděli u stolu s kalkulačkou, otevřeným internetovým bankovnictvím a snažili se to nějak poskládat. Na běžném účtu asi dvanáct tisíc, do výplaty skoro tři týdny, k tomu trvalé příkazy, které se mezitím mají strhnout. Zvažovali jsme, jestli sáhnout na malé spoření, co máme pro děti, jestli zkusit navýšit kontokorent, nebo se poníženě zeptat rodičů, jestli by nám nepůjčili. Mezitím začaly narážky na to, jestli fakt musela být ta nová televize a ten víkend na horách. Cítila jsem napětí, únavu a pod tím vším hlavně strach, že jsme se dostali do bodu, kdy jeden účet může rozhodit celou domácnost. Zjištění, že vlastně nemáme žádnou rezervu, mě zasáhlo víc než ta samotná částka.
Když zjistíte, že ostatní mají „rezervní účet“ a vy ne
Druhý den v práci jsem v kuchyňce slyšela kolegyně, jak si u kafe stěžují na svoje vyúčtování. Taky jim přišly vysoké doplatky, částky podobné jako nám. Jenže pak jedna z nich mezi řečí poznamenala, že to vezmou z rezervního účtu, na který dávají bokem peníze „pro jistotu“. Další říkala, že sáhnou do úspor, které mají na nečekané výdaje. Stála jsem tam, míchala si čaj a došlo mi, že nic takového vlastně nemáme. Jen malý spořicí účet, kam posílám pár stovek měsíčně, spíš pro dobrý pocit než jako skutečnou rezervu. Najednou jsem se cítila trapně a méněcenně. Nechtěla jsem se zapojovat do hovoru, radši jsem dělala, že spěchám zpátky k počítači. Přepadl mě pocit, že jsem celou dobu žila v nějaké bublině o tom, kam vlastně patříme.
Doma jsme se večer znovu vrátili k papírům a k účtu. Udělali jsme si seznam, kde bychom mohli ušetřit, abychom ten doplatek zvládli a ještě začali něco dávat bokem. Rozhodli jsme se zrušit internetovou televizi, která nám vlastně jen běžela na pozadí. Domluvili jsme se, že omezíme objednávání jídla domů a budeme víc vařit z toho, co je doma. Dohodli jsme se, že starší syn zruší jeden z kroužků, o kterém stejně už delší dobu říkal, že ho tolik nebaví. Dětem jsem to vysvětlila tak, že je teď všechno dražší a že chvíli musíme víc šetřit. Navenek jsem se snažila působit klidně a věcně, ale uvnitř mě to bolelo. Styděla jsem se, že jim něco bereme, a napadlo mě, že takhle přece škrtají lidi, kteří nemají na výběr, ne ti, co patří ke „střední třídě“, za kterou jsem nás vždycky považovala.
Střet s realitou střední třídy a hledání cesty ven
Když jsem pak zadávala v bance platbu za ten doplatek, který jsme sotva dali dohromady, cítila jsem v žaludku kámen. Dívala jsem se, jak zůstatek na účtu padá skoro na nulu, a došlo mi, že nás jeden větší účet dokáže úplně vyčerpat. Že nejde o jednorázový problém, ale o to, že žijeme z výplaty do výplaty a nemáme žádný polštář. Večer jsem ležela v posteli s mobilem a začala si hledat články o tom, co je to chudoba, jak se u nás definuje střední třída, kolik by měl mít člověk rezervu. S každým dalším textem mi bylo jasnější, že do toho, co jsem si pod pojmem střední třída představovala, prostě nezapadáme. Přepadl mě zvláštní mix provinilosti a studu, že jsem si tolik let malovala realitu hezčí, než byla.
Po pár dnech ve mně ale něco přeskočilo. Řekla jsem si, že nechci dál žít v tom, že doufám, že „nějak to vyjde“. Začala jsem si zapisovat úplně všechny výdaje, i ty malé. Hledala jsem si menší brigádu na víkend, aspoň jednou za čas, aby se něco málo dalo stranou. S partnerem jsme řešili změnu tarifu energií a možnost vyjednat si lepší podmínky u banky. Navenek náš život vypadá pořád stejně – byt, práce, děti, škola, kroužky. Jen v hlavě už se necítím jako někdo, kdo má normální standard, ale spíš jako někdo, kdo se snaží vyhrabat z místa, kde být nechce. Je to nepříjemné zjištění, ale zároveň mám poprvé pocit, že se na naši situaci dívám střízlivě, bez iluzí o střední třídě, které se mi dneska zdají spíš jako příběh, kterému jsem chtěla věřit.
