Článek
Do posilovny chodím hlavně proto, abych si vyčistil hlavu po práci. Ten den jsem ale dorazil už trochu načatý. Zdržel jsem se v kanceláři, nestíhal jsem, v hlavě jsem měl seznam věcí na další den a říkal jsem si, že aspoň ten trénink si jedu „rychle odbýt“. Už v šatně mě štvalo, že je tam víc lidí než obvykle. Všichni se motali kolem skříněk, já přehazoval batoh z ruky do ruky a v duchu počítal, kolik času mi zbývá, než budu muset jet domů. Převlékl jsem se, nasadil sluchátka a šel nahoru s tím, že to prostě odcvičím a nebudu nic řešit.
První signály, že „rychlovka“ z tréninku nebude
Hned jak jsem vešel, bylo mi jasné, že to nebude „rychlovka“. Skoro všechny stroje obsazené, lidi stáli v uličkách, někdo čekal u laviček, jiní se potloukali kolem činek. Chvilku jsem jen chodil mezi stroji a hledal něco volného, ale v hlavě jsem měl jediné: ten svůj oblíbený stroj, na kterém začínám skoro pokaždé. Říkal jsem si, že to vezmu rozumně, tak jsem šel nejdřív na rozehřátí, dal pár minut na páse, trochu se protáhl a mezitím pokukoval, jestli se ten stroj neuvolní. Už tehdy jsem byl takový podrážděný – ne nijak viditelně, ale uvnitř jsem si jel svoje komentáře o tom, jak mi všechno ten den leze do cesty.
Po chvíli jsem si všiml, že u „mého“ stroje stojí pořád ta samá slečna. Neznal jsem ji, ale viděl jsem, že tam je už fakt dlouho. Vždycky na chvíli něco odcvičila, pak seděla, koukala do mobilu, prstem přejížděla po displeji. Začalo mě to štvát čím dál víc, protože se za ní postupně seskupilo pár lidí, kteří tam tak neurčitě postávali. Nikdo nic neříkal, jen tak čekali. Občas někdo zvedl oči, pak zase koukal jinam. Já mezitím chodil kolem a v hlavě si opakoval, jak je typické, že někdo okupuje stroj a půlku času tráví na telefonu. Sledoval jsem ji čím dál víc a míň jsem přemýšlel o tom, že prostě můžu jít cvičit někam jinam.
Chvilka, kdy se z podráždění stane výbuch
Nakonec jsem se přesunul blíž, abych se jí zeptal, kolik má sérií. To by byl normální postup, který tam běžně vidím i u ostatních. Jenže jakmile jsem stál kousek od ní, všiml jsem si, že si nastavuje mobil na takový malý stojánek. Posunovala jím, kontrolovala úhel, couvla o krok dozadu, upravila si legíny, uhladila vlasy. Chvilku se dívala do displeje, pak se natočila jinak. V tu chvíli skoro necvičila, spíš se jen přesouvala kolem toho stroje a telefonu. Cítil jsem, jak ve mně roste vztek smíchaný s únavou a pocitem, že ztrácím čas. V hlavě se mi začaly rodit různé ironické poznámky, i když jsem věděl, že by stačilo se prostě zeptat normálně.
Když se pak otočila čelem ke mně a zase se skláněla k mobilu, šlo to ze mě ven dřív, než jsem stihl přemýšlet. „Tady se cvičí, nebo fotí?“ vyprskl jsem. Snažil jsem se to podat jako lehký vtípek, ale ve chvíli, kdy to zaznělo nahlas, jsem jasně slyšel, jak to zní. Spíš kysele a útočně než vesele. Ona zvedla hlavu, podívala se na mě klidně, trošku překvapeně, ale ne uraženě. Chvilku mlčela a to krátké ticho bylo najednou strašně hlasité. Mně najednou došlo, co jsem řekl a jak musím vypadat, uvědomil jsem si, že za námi někdo stojí a kouká tím směrem, a celý ten moment se mi během pár vteřin začal rozpadat v hlavě na „proč jsem to sakra řekl“.
Když klidná odpověď zrcadlí vlastní přestřelenou reakci
Pak úplně normálním hlasem řekla, že má pauzu mezi sériemi a že když spěchám, můžu se zeptat, kolik jí ještě zbývá, nebo počkat. Nic víc, jen suchá věta, žádný sarkasmus, žádný útok. Pár lidí kolem krátce zvedlo hlavu, ale hned se zase vrátili ke svému cvičení. V ten moment na mě dopadlo, jak blbě ta moje poznámka vyzněla. Najednou jsem sám sebe viděl zvenku – člověk, který se tváří, že tu všem vysvětlí, jak se má v posilovně chovat. Cítil jsem, jak mi hoří obličej, ruce jsem najednou nevěděl, kam dát, jednou jsem sáhl po ručníku, pak jsem ho zase položil, jen abych něco dělal.
Ze mě vypadlo jen takové neurčité „jo, dobrý, já počkám“, které jsem sotva dořekl. Ta původní „jistota“, se kterou jsem tu větu vypálil, byla během vteřiny pryč. Udělal jsem automaticky krok dozadu, jako bych se chtěl rozplynout mezi ostatními. Začal jsem se rozhlížet po jiném stroji a předstíral, že jsem vlastně jen procházel kolem. V hlavě jsem měl pocit, že na mě všichni koukají, i když zároveň jsem někde vzadu tušil, že většina lidí mě nejspíš přestala vnímat ve chvíli, kdy ta krátká výměna skončila. Ten kontrast – ona v klidu, věcná, a já jak přistižený puberťák – mě úplně rozhodil.
Útěk do šatny a myšlenky, které tam zůstaly
Po pár vteřinách trapného přešlapování jsem si řekl, že si „jen odskočím do šatny pro telefon“. Věděl jsem, že to je výmluva, ale potřeboval jsem z té situace zmizet. Sešel jsem dolů, posadil se na lavičku, koukal na dlaždičky a v hlavě si přehrával celou scénu dokola. Uvědomil jsem si, jak jsem se choval hloupě, jak jsem si na ní vlastně vybil vlastní únavu a frustraci z celého dne. V duchu jsem si to omlouval tím, že jsem byl přetažený a v časovém presu, ale zároveň jsem cítil, že to není úplná výmluva, za kterou bych se mohl schovat. Nakonec jsem se zvedl, vrátil se nahoru a odcvičil něco jiného na jiných strojích. Ten pocit studu ale ve mně zůstal ještě pár dní. A od té doby, kdykoli mě napadne podobná „hláška“, většinou si ji včas nechám pro sebe.
