Článek
To ráno bylo vedro už doma, natož v kanceláři, kde nám poslední dny klima skoro vůbec nechladila. Stála jsem před skříní a fakt se mi nechtělo do dlouhých kalhot. Nakonec jsem vytáhla černou sukni, kterou normálně nosím do města, na kafe, občas i do práce v létě. Není to žádné mini, prostě kratší sukně nad kolena, ale nic vyzývavého. V práci žádný dress code napsaný nemáme, šéf chodí běžně v polotričku a teniskách, kolegové v džínách. Vzala jsem si k té sukni normální košili právě proto, aby to nevypadalo, že se chystám někam večer ven. Celé mi to přišlo naprosto v pohodě, nic, nad čím bych se normálně pozastavila.
Když poznámka k sukni zváží víc než práce
V práci jsem přišla jako vždycky, udělala si kafe a sedla si k počítači. Projela jsem maily, psala odpovědi, plánovala si den. Kolegové se chovali normálně, kolegyně jen v legraci prohodila, že bych jí mohla půjčit nohy, a tím to pro mě haslo. Až těsně před pravidelnou poradou mě šéf zastavil na chodbě. Podíval se na mě odshora dolů a pak řekl tím svým „neutrálním“ tónem: „Takhle krátkou sukni už si do práce neberte.“ V tu chvíli jsem nevěděla, co dělat. Automaticky ze mě vypadlo nějaké omluvné mumlání, i když jsem si v hlavě říkala: za co se vlastně omlouvám? Zbytek porady jsem skoro nemluvila, jen seděla, poslouchala a v hlavě mi pořád dokola běžela ta jedna věta. Střídal se ve mně pocit trapnosti, studu a zároveň naštvání, které jsem ale navenek spolkla.
Odpoledne v kuchyňce jsem to hned vybalila na tu samou kolegyni, protože jsem potřebovala slyšet, jestli si to celé moc neberu. Řekla jsem jí, co mi řekl, a ona jen protočila oči, že „to je prostě on“ a že jí jednou poznamenal, ať „to s těma barvama nepřehání“. Trochu mě uklidnilo, že v tom nejsem sama, ale zároveň mě to ještě víc rozčililo – že to není náhoda, ale jeho způsob. Cestou domů jsem byla čím dál víc naštvaná. Docházelo mi, že ta poznámka vůbec nebyla o práci, ale čistě o tom, jak vypadám a co mám na sobě. Večer jsem to rozebírala s přítelem. On se mě zeptal, jestli s tím chci něco dělat, nebo to prostě přejít. A v tu chvíli jsem zjistila, jak moc mě štve představa, že příště jen přijdu v dlouhých kalhotách, sklopím hlavu a budu dělat, jako by se nic nestalo.
Rozhodnutí, které se rodilo před skříní
Druhý den ráno jsem zase stála před skříní a přemýšlela, co si vezmu. Napadly mě šortky, které normálně nosím v létě ven. Nejsou to žádné džínové „kraťasy“, spíš volnější šortky ke kolenům, docela slušné. V hlavě mi běželo, jestli už to není moc truc vůči šéfovi, jestli tím zbytečně nevyhrotím situaci. Zároveň jsem ale cítila, že nechci působit jako nějaký školák, kterého si může učitel kdykoli okřiknout za délku sukně. Vzala jsem si k nim zase košili, abych to vyvážila. Srdce mi bušilo už ve výtahu, protože jsem si naplno uvědomovala, že jdu vědomě proti jeho včerejšímu „doporučení“. Uklidňovala jsem se tím, že to oblečení je pořád úplně normální a ničím vulgární, že jde spíš o princip, jestli mám právo o tom aspoň mluvit.
Jakmile jsem vešla do open space, viděla jsem, jak mě šéf zahlédl periferně. Zrudnul, na vteřinu uhnul pohledem a pak mě trochu křečovitě pozdravil. Sedla jsem si k počítači, snažila se dýchat normálně a nevnímat, jak jsem v tu chvíli napjatá. Po chvíli přišel k mému stolu a zeptal se, jestli „bychom si na chvíli nesedli“. V zasedačce začal mluvit o „profesionalitě vzhledu“ a o tom, že bychom měli reprezentovat firmu nějak jednotně. Poslouchala jsem ho a čekala, až se nadechne. Když se na chvilku odmlčel, co nejklidněji jsem se zeptala, jestli máme někde napsaný dress code. V tu chvíli trochu znejistěl. Řekla jsem mu, že se mě včerejší komentář dotkl, protože byl jen k mojí sukni, ne k mojí práci, a že bych byla ráda, kdybychom se drželi konkrétních pravidel a ne jeho pocitu, co je ještě v pořádku a co ne.
Když „představa vedení“ nestačí
Nakonec z něj vylezlo, že žádná pravidla nemáme, jen „představa vedení“ o tom, jak bychom měli vypadat. V hlavě jsem si to okamžitě přeložila jako možnost dvojího metru podle nálady a podle toho, kdo zrovna co má na sobě. Domluvili jsme se, že to probere na poradě s HR a že se případně nějaká jasnější pravidla sepíšou. Já jsem se vrátila k počítači a prostě dál pracovala v těch šortkách. Nikdo jiný nic nekomentoval, den běžel dál, jen já jsem v kanceláři cítila lehce napjatou atmosféru. Překvapilo mě ale, že se cítím mnohem líp, než kdybych ten den přišla v dlouhých kalhotách a dělala, že se nic nestalo. Uvědomila jsem si, že mi nešlo o to někoho porazit nebo „vyhrát“, ale aspoň jednou neskončit jen u toho, že sklopím hlavu a budu se stydět za něco, za co se stydět nechci.
