Článek
Seděly jsme s holkama v kavárně, probíraly profily na seznamkách a každá popisovala, koho by si ještě dokázala představit vedle sebe. Ony automaticky mluvily o „normálním chlapovi v letech“, ideálně vdovec, co má vlastní dům, chalupu a něco našetřeno. Jedna poznamenala, že v našem věku už je hlavní jistota. Chvíli jsem mlčela a pak jsem trochu nejistě řekla, že mně se spíš líbí třicátníci z fitka a že věk beru jinak. Najednou bylo ticho. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, směs pobavení a lehkého šoku. Někdo se zasmál, že jsem „blázen“, někdo řekl, že bych měla myslet na budoucnost. V tu chvíli mi došlo, jak moc jdu proti tomu, co se ode mě v tomhle věku čeká.
Ideální kandidát, který ukázal, co vlastně nechci
Hned se mi vybavilo moje loňské rande s „ideálním kandidátem“, na kterého mě vlastně jedna z nich tehdy nadšeně dohazovala. Pán kolem šedesátky, hezky oblečený, přijel v drahém autě, přesně ten typ, o kterém se říká, že ví, co chce. Celý večer mluvil o bytě, investicích a dvakrát zdůraznil, že by se o mě uměl postarat. U toho ale průběžně popisoval svoje problémy s klouby, tlakem a křivdy, které mu podle něj udělala exmanželka. Přistihla jsem se, že neřeším, jestli se mi líbí, ale jestli bych zvládla jeho seznam stížností poslouchat déle než pár hodin. Místo abych se cítila jako žena na rande, cítila jsem se spíš jako psycholožka. Když nakonec navrhl, jestli bych mu občas neuvařila, pomohla s domácností a „měla se u něj dobře“, došlo mi, že přesně tohle nechci.
O pár týdnů později mě v posilovně oslovil kluk, kterého jsem tam vídala u činek. Tipovala jsem ho tak o dvacet let mladšího. Nejdřív jsem si myslela, že má nějaký dotaz k cvičení nebo že si dělá legraci. Místo toho jen řekl, že se mi zlepšila technika, zeptal se, jak dlouho cvičím, a úplně normálně navázal řeč. Nakonec z něj vypadlo pozvání na kafe. Šla jsem spíš ze zvědavosti a s pocitem, že to bude trapné a rychle skončí. Místo toho jsme seděli přes dvě hodiny, smáli se, probírali cestování, hudbu, co jsme dělali před covidem a co chceme zkusit. Ani jednou nepadla věta typu „v mým věku už…“. Domů jsem šla s pocitem, že jsem byla s někým živým a otevřeným, ne s někým, kdo má všechno nalajnované a uzavřené.
Reakce rodiny a dvojí metr na ženy a muže
Když jsem se o tom potom zmínila dceři, začala nejdřív vtipem o tom, že jsem „puma“ a jestli si chci něco dokazovat. Brala jsem to, humor je u nás běžný způsob, jak nahlodat vážná témata. Pak se ale zeptala vážně, jestli se nebojím, že mě jen využije a uteče za nějakou mladší. Zabolelo mě to. Ne proto, že by mě to nikdy nenapadlo, ale proto, že tam pod tím byla nedůvěra v moje rozhodování. Zároveň jsem chápala, že má strach, aby mě někdo nezranil. Večer jsem nad tím přemýšlela a došlo mi, že kdyby si její otec našel o dvacet let mladší partnerku, většina lidí by to brala skoro jako normu. U mě je to najednou divné a nebezpečné.
S tímhle mladším chlapem jsme se postupně začali vídat častěji. Místo klasického „večeře a víno“ přišly procházky, výlety a občas i lehký běh. Jednou mě vytáhl na stezku, o které jsem ani nevěděla, přirozeně počítal s tím, že to zvládnu. Já jsem v duchu nadávala, funěla a občas jsem si říkala, že to nemám zapotřebí. Jenže po pár týdnech jsem si všimla, že mi není tak těžko, že se mi líp spí a ráno nejsem tak rozlámaná. Na další kontrole mi doktorka řekla, že mám lepší výsledky krve než před rokem a ptala se, co jsem změnila. V tu chvíli mi docvaklo, že za tím není žádný zázrak, jen to, že se víc hýbu a celkově se cítím živější.
Co vlastně od vztahu chci a komu chci vyhovět
Mezitím jsem si musela sama pro sebe ujasnit, co od toho všeho vlastně čekám. Vím, že z toho nemusí být svatba, společná hypotéka ani plán na důchod. On možná za pár let bude chtít děti nebo něco, co já už mu dát nemůžu a ani nechci. Dřív by mě tahle představa děsila, protože jsem byla naučená, že vztah má směřovat k něčemu „definitivnímu“. Teď si říkám, že je v pořádku žít něco, co je dobré teď, i když to nemá záruku na padesát let dopředu. Když se mě kamarádky ptají, jestli mu věřím, odpovídám, že v tuhle chvíli hlavně věřím sobě, že poznám, kdy to pro mě přestane být dobré a kdy z toho odejít.
Dneska, když řeknu, že na věku mi záleží a že chci „mladé svaly“, nemyslím tím jen vyrýsované ruce v tričku. Mám na mysli chuť hýbat se, učit se nové věci, neplánovat víkend automaticky u televize a nesmiřovat se s tím, že po padesátce už se jen tak přežívá. Nechci být pečovatelka někoho, kdo to sám se sebou vzdal, když sama cítím, že mám před sebou ještě kus života. Radši si vyslechnu poznámky o „zajíčkovi“, než abych se vzdala toho, po čem moje tělo a hlava teď doopravdy touží. A možná je to celé spíš o tom, že jsem si konečně dovolila dát přednost tomu, jak se v tom cítím já, před tím, co se údajně „sluší“ v mém věku.
